Mrtvé oči Londýna

XVII. POJISTNÉ

Téhož odpoledne Diana požádala svého šéfa o volno, čímž ho trochu přivedla do rozpaků.

„Beze všeho,“ řekl, „dnes večer vás nebudu potřebovat. Půjdete si zatančit?“

Přisvědčila.

„To je prima,“ řekl srdečně. „Přeji vám dobrou zábavu.“

Trochu ho to udivilo, protože ten případ ho zaměstnával tak plně, že nechápal, jak může Diana brát to, co on považuje za zábavu, jako práci. Jako by mu četla myšlenky, charakteristicky vystrčila bradu a řekla: „Je to pro mě služební povinnost, pane Holte. Ani ve snu by mi nenapadlo jít si zatančit, ale pozval mě můj bývalý šéf v pojišťovně, kde jsem pracovala šest měsíců jako jeho sekretářka.“

„Zdá se, že jste byla v zaměstnání od velice útlého veku,“ usmál se. „Chodila jste do střední školy?“

„Navštěvovala jsem církevní školu,“ odpověděla klidně. „Teta, co mě vychovávala, byla velmi chudá.“

„Pamatujete se na otce a na matku?“

Zavrtěla hlavou.

„Doufám, že mě nebudete spojovat se ztracenou Clarissou,“ usmála se. „Bohužel mám poněkud méně romantický původ. Skoro pokaždé čekám, že objevím jméno svého otce v protokolech Scotland Yardu, pokud je naživu, protože paní Wardová se nevyjadřovala o něm moc pochvalně. Máte pravdu, začala jsem pracovat dost mladá.“

„Říkala jste, že je to pro vás povinnost,“ přerušil ji. „Jak jste to myslela?“

Šla ke svému psacímu stolu, otevřela kabelku a vytáhla z ní dopis.

„Možná, že vás to bude zajímat,“ řekla s úsměvem, „zve mě taky manželka pana Greye a bude mi dělat gardedámu.“

Larryho to opravdu moc zajímalo. Nechtěl to přiznat, myslel si totiž, že by byl indiskrétní, a nevěděl dost dobře, jak projevit radost, kterou pocítil, když mu to řekla.

„Tady těch pár vět mě přimělo, abych tam šla,“ řekla Diana a začala číst:

„Poslední dobou jsme na tom nebyli moc dobře. V Baltském moři se potopila loď, což těžce postihlo mého společníka, a já musel vyplatit hezky vysokou částku, když zemřel muž jménem Stuart.“

„Stuart?“ zareagoval okamžité Larry. „To asi nebude náš Stuart. Mimochodem, porota se právě usnesla, že v tomhle případě jde o utopení. Neměli jsme zájem usnesení poroty oponovat nebo předložit důkazy, které by mohly vrahy varovat. Tak Stuart, co?“ Pokyvoval hlavou. „Dlužím vám omluvu, Diano,“ řekl a poprvé ji oslovil křestním jménem.

„Připadalo mi, že budete zbytečně marnit čas, když jste se tak podrobně zajímala o ten případ a plně se na něj soustředila.“

Podívala se na něho vlídně a tváře jí zrůžověly.

„Nemyslím na nic jiného,“ řekla tiše. „Moc ráda s vámi pracuji.“ Potom, aby přešla na jiné téma, se mu zmínila o svém dobrodružství s Fredem.

„Náš ubohý, starý Fred,“ zasmál se spokojeně Larry. „Můžete si být jistá, že se vám příště vyhne jako čert kříži. V kolik hodin se vrátíte?“ zeptal se.

„Proč se ptáte?“ Byla překvapená.

„Jen mi tak napadlo, jestli se vrátíte sem, anebo mám na vás čekat na rohožce u dveří v ulici Charing Cross. Chci vědět, co jste objevila.“

Zamyšlené se kousala do prstu.

„Vrátím se do Yardu,“ řekla. „Budu tu brzy po jedenácté.“

Dívala se přimhouřenýma očima na podlitinu, co měl na hrdle.

„Bolí vás to hodně?“ zeptala se soucitné.

„Ani moc ne,“ řekl Larry. „Ale moje ješitnost dostala na frak. Nějaký čas potrvá, než se s tím vyrovnám.“

„Musí být strašně silný,“ řekla a zachvěla se při tom. „Nikdy nezapomenu na tu noc na schodišti. Asi o něm nemáte žádné zprávy?“

„Vůbec žádné,“ řekl Larry. „Propadl se do země.“

„Hlídáte ten útulek?“

„Útulek?“ zeptal se překvapeně. „Ne, myslím, že to není nutné. Správce mi připadá jako velice slušný člověk. Mluvil jsem s místním policejním inspektorem a ten mě ubezpečil, že všichni obyvatelé útulku jsou rádní lidé a může se za ně zaručit, kromě jednoho, říkají mu ‚Lew‘. To byl ten muž nahoře a zdálo se, že není duševně zdráv.“

„Ráda bych vás o něco poprosila,“ řekla. „Nevzal byste mě zítra do útulku s sebou?“

„A – ano,“ zaváhal, „Ale –“

„Tak vezmete mě?“

„Když je to vaše přání, tak ano, ale neřekl bych, že tam najdete něco, co by nás přivedlo na stopu muže, co zavraždil Stuarta.“

„Kdo ví?“ řekla zamyšleně.

Nechala se od něho pozvat na lunch. Pro Larryho to byl radostný zážitek a nemohl soustředěné přemýšlet, jak byl zvyklý. To odpoledne ho trápil vážnější problém. Pátrání po písemnostech, které by potvrdily Dianinu teorii o dvojčatech paní Stuartové, nevedlo k žádnému cíli. O narození dětí neexistoval záznam, přestože pečlivě prošli všechny kartotéky v Somerset House.

„Překážka číslo dvě,“ řekl Larry.

„Kterou zdoláme,“ řekla dívka. „Stejně se tomu divím, že žena takového postavení, jako byla paní Stuartová, nedala zapsat své děti.“

Potom se zasmála a Larry se zeptal, proč se směje.

„Paní Wardová měla na to osobitý názor. Myslím tetu, která mi dala jméno. Nenáviděla očkování, zapisování a vzdělání.“

„Co se stalo s vaší tetou? Zemřela?“ zeptal se Larry.

Dívka neodpověděla.

„Ne – nezemřela.“

Řekla to tak podivně, že se na ni Larry zkoumavě podíval, až zrudla.

„Neměla bych o ní mluvit, když na to nejsem připravená,“ řekla klidné. „Víte, pane Holte, jako dítě jsem měla velmi špatné zázemí. Teta svého zaměstnavatele okrádala a myslím, že to dělala pravidelně. Ať je to jak chce, odešla, když mi bylo dvanáct let, a od té doby jsem ji neviděla.“

Larry přešel místnost a položil jí ruku na rameno.

„Drahoušku, toho jste se zbavila a našla si pevné místo ve světě opravdu obdivuhodným způsobem. Jsem na vás hrdý.“

Podívala se na něho se slzami v očích.

„Myslím, že pila. Nejsem si tím jistá. Byla ke mně moc hodná, když jsem ji nejvíc potřebovala,“ řekla. „Ráda bych věděla, co se s ní stalo, ale jednoduše nemám odvahu to zjistit.“

„Byla v káznici?“

Dívka zavrtěla hlavou.

„Myslím, že se léčila, aby přestala pít,“ řekla. „Co budete chtít dělat dnes odpoledne?“ rychle to zamluvila a Larry jí nastínil program, nadiktoval pár dopisů a odešel s přáním, aby je dokončila.

Každým krokem, který podnikl, se Stuartův případ víc a víc zamotával. Ať se obrátil kamkoliv, nedostavily se žádné výsledky a dostával se do slepé uličky. Dokonc…