Dům hrůzy

Kapitola XI.

Pan Reeder otevřel dveře, posadil se a rozsvítil světlo.

Chtěl rozřešit nevysvětlitelné tajemství otevření svých dveří.

Než šel spát, otočil klíčem v zámku a zastrčil závoru.

Klíč tam stále ještě trčel. Když jím otočil, napadlo ho, že ještě nikdy neviděl zámek, který by šel tak tiše, nebo závoru, která by tak lehce zapadla. Zámek i závora byly nedávno naolejovány. Začal zkoumat vnitřní stranu dveří a našel prosté rozřešení poněkud znepokojujícího případu jejich otevření.

Dveře se skládaly z osmi polí a byly ozdobeny malými ornamenty. Když stiskl pole, které se nalézalo bezprostředně pod zámkem, začalo se pomalu pohybovat. Trvalo dlouho, než našel malé péro, které ho drželo na místě. Po jeho stisknutí se pole otevřelo jako miniaturní dveře. Po hodlně mohl prostrčit ruku otvorem a odtáhnout závoru.

To nebylo nic neobvyklého ani strašidelného. Věděl, že mnohé hotely a penzióny jsou zařízené tak, aby se dveře mohly otevírat zvenčí - v některých případech to bylo nutné.

Pan Reeder by rád věděl, jestli by našel podobné zajišťovací pole také na dveřích pokoje Margarety Belmanové.

Než skončil svoji prohlídku, bylo již světlo. Roztáhl záclony, odstavil od okna židli a začal podrobně prohlížet pozemky, které ležely v jeho dohledu.

Byly tu dvě nebo tři okolnosti, které ho mátly. Jestli byla usedlost Larmes Keep hlavním stanem Flackovy bandy, proč tady byla také Olga Creweová? Odhadoval, že jí bude čtyřiadvacet let. V posledních deseti letech byla stálou návštěvnicí, ne-li stálou obyvatelkou Larmes Keep. Znal zvyklosti podsvětí a věděl, že nepoužívají takové děti. Mimo to také musela chodit do nějaké školy a tím by z těch deseti let ubyly nejméně čtyři ... Pan Reeder v pochybnostech pokyvoval hlavou.

Usuzoval, že dokud nebude tma, nic se nestane. Natáhl se na postel, zabalil se do pokrývky a spal, dokud mu ohmatávání dveří neoznámilo, že mu služka přinesla jeho ranní čaj.

Byla to žena s kulatými tvářemi, která už měla mládí za sebou. Mluvila nepříjemným žargonem londýnských předměstí a měla prudké a familiární chování někoho, kde je nepostradatelným členem podniku. Pan Reeder si vzpomněl, že mu posluhovala při večeři.

"Jakže, pane, vy jste se nesvlékl!" řekla.

"Málokdy se svlékám," řekl pan Reeder, usedl a vzal si od ní čaj. "Je to taková ztráta času. Člověk se neobléká tak rychle, jako se svléká."

Dívala se na něj nepřívětivě, ale on se neusmál.

"Vy jste detektiv, že jo? Už to ví ve vile každý. Kvůli čemu jste sem přišel?" V jejím hlase zněla potlačovaná úzkost.

Pan Reeder se záhadně usmál.

"Není mou věcí, drahá mladá dámo, abych odhaloval záležitosti vašeho zaměstnavatele."

"On vás sem povolal? No dobře!"

Pan Reeder si položil prst na ústa.

"Kvůli těm svícnům?" Kývl hlavou.

"On si pořád myslí, že je vzal někdo z domu?" Její obličej byl celý rudý a byla rozzlobená. Zde byl odhalen jeden z menších skandálů penziónu. Jestli byla někdy na nějakém obličeji napsaná vina, pak to byl obličej její. Jaké to byly svícny a jak zmizely, mohl pan Reeder uhodnout. Malé krádeže se obvykle pohybují ve vyjetých kolejích.

"Dobrá, můžete mu ode mne vyřídit ..." začala ječivě a on pozvedl slavnostně ruku. "Nechte si to pro sebe - dívejte se na mne jako na přítele," poprosil.

Ve svých světlejších okamžicích býval zlomyslný. Byla to slabost, kterou by v panu Reederovi málokdo hledal. Mimoto velmi nutně potřeboval informace o této domácnosti. Měl dojem, že rozzuřená žena, která prudce lítala a třískala za sebou dveřmi, by mu informace mohla poskytnout. Ani ve svých nejoptimistějších okamžicích nesnil o tom, že by ve svých hrubých rukou držela klíč k tajemství usedlosti Larmes Keep.

Když přišel dolů, rozhodl se pan Reeder zajít do Daverovy kanceláře, chtěl se dozvědět pravdu o pohřešovaných svícnech.

Dolehl k němu zvuk rozzlobeného hlasu a když natáhl ruku, aby otevřel dveře, byly už otevřeny někým, kdo držel kliku zevnitř. Zaslechl vzteklý ženský hlas.

"Jednal jste se mnou ničemně, to je všechno, co vám můžu říct, pane Davere! Pracovala jsem u vás pět let a nikdy jsem nikomu nic neřekla o vašich záležitostech. A teď si sem pozvete detektiva, aby mě špehoval! Nechci, aby se se mnou jednalo jako bych byla zlodějka nebo něco podobného. Jestli si myslíte, že je to pěkné a vhodné po tom všem, co jsem pro vás udělala ... Nehleděla jsem ani na vlastní záležitosti. Ano, já vím, dostávala jsem dobrý plat, ale ten bych mohla dostávat i jinde. Mám svoji hrdost, pane Davere, zrovna tak, jako ji máte vy ... a myslím, že to nebylo pěkné, jak jste se mnou jednal.

Půjdu ještě dnes večer, na to vemte jed!"

Dveře se rozletěly a červenolící žena odtamtud vyběhla.

Řítila se kolem muže, naslouchajícího za dveřmi. Ve svém vzteku ho téměř ani nezpozorovala. Dveře za ní byly prudce přiraženy. Patrně byl pan Daver v právě tak špatné míře jako ona - pro pana Reedera to byla šťastná okolnost, protože nechtěl, aby Daver věděl, že vyslechl část rozmluvy nebo dokonce celou.

Když se procházel po pozemcích, zalitých sluncem, byl to on, kdo byl nejveselejší ze všech lidí, kteří byli v noci vyrušeni ze spánku. Nebyla na něm vidět nejmenší známka únavy.

Potkal důstojného pána Deana a plukovníka, který táhl golfovou hůl. Oba mu příkrým způsobem popřáli dobrého dne. Zdálo se, že plukovník byl trochu rozrušený. Pan Reeder si všiml, že pan Dean má temný obličej.

Procházel se sem tam po trávníku a zkoumal kritickým okem přední stranu domu. Jeho obrysy byly velmi určité - byly přísné a plné úhlů. Ani okna v tudorovském stylu, která byla kdysi v dávných dobách zapuštěna do kamenného průčelí, nemohla zakrýt vzezření starodávné zarputilosti.

Obešel roh domu a dostal se k úzkému pruhu trávníku, prostírají címu se pod jeho vlastními okny. Za trávníkem byla skupina rhododendronů, které někdy mohly být dobrým opěrným bodem, za určitých okolností se však mohly naopak stát bodem velmi nebezpečným.

Bezprostředně pod jeho oknem byl roh jídelny. Tato okolnost ho uspokojila. Zkušenosti pana Reedera mluvily ve prospěch l…