Dům hrůzy

Kapitola III.

"Zajímavý muž," řekl pan Reeder když jel vůz po Westminsterském mostě. "Je to opravdu nejzajímavěj ší muž, kterého znám. Byl to osud, že jsem se musel do něj předtím tak obout. Přál bych si ale, aby nenosil diamantové prsteny."

Pokradmu se podíval na svoji průvodkyni.

"No, jak se vám - hm - líbí to místo?"

"Je tam velice krásně," řekla, ale bez jakéhokoli nadšení, "ale je to příliš daleko od Londýna."

Jeho obličej se zachmuřil.

"Odmítla jste to místo?" zeptal se úzkostlivě.

Dívka se pootočila na svém sedadle a podívala se na něho.

"Pane Reedere, mám opravdu pocit, že si přejete, abych byla pryč."

K jejímu údivu se pan Reeder silně začervenal.

"Co - hm - jistě, ano - ne, myslím. Ale zdá se, že je to velice slušné místo, i když by bylo jenom dočasné."

Zamžoural na ni očima.

"Budete mi chybět, opravdu mi budete chybět, slečno - hm - Margareto. Stali jsme se takovými" - tady něco násilně polykal "dobrými přáteli, ale - myslím na jednu záležitost a ta mě trochu znepokojuje."

Podíval se od jednoho okna ke druhému tak, jako by měl podezření, že někdo jede těsně za vozem, a pak řekl tišším hlasem:

"Nikdy jsem s vámi nemluvil, - hm - Margareto, o nepříjemných stránkách mého zaměstnání, ale je tu, nebo byl tu jeden pán, jmenoval se Flack. Vzpomínáte si?" zeptal se starostlivě a když kývla hlavou, řekl: "Doufám, že ano. O těchto věcech se čte v novinách. Asi před pěti lety, byla jste ještě dítě ..."

"Vy mi vážně lichotíte," smála se Margareta. "Naopak jsem byla dospělá osmnáctiletá dívka."

"Opravdu?" zeptal se pan Reeder tichým hlasem. "Vy mě překvapujete! Vraťme se ale k předchozímu tématu. Pan Flack patřil mezi lidi, o kterých často čteme v senzačních románech a kteří nemají příliš velký smysl pro realitu a běžné chápání života. Mistr zločinec, organizátor jisté - hm - jistého sdružení, nebo, jak by řekli obyčejní lidé, bandy."

Kývl hlavou a zavřel oči a ona myslela, že se chvíli modlil za bezbožného zločince.

"Výborný zločinec - je to strašné, že to člověk musí říct, ale musel jsem ho někdy proti své vůli obdivovat. Vidíte, často jsem vám říkal: moje dušá má sklon k zločinnosti. Ale on byl blázen."

"Všichni zločinci jsou šílenci, tak jste to často vysvětloval," řekla Margareta trochu příkře, protože se obávala, aby se řeč nevzdálila od jejích vlastních záležitostí.

"On byl opravdu blázen," řekl vážně pan Reeder a ťukl se rozvážně do čela. "Ale jeho šílenství bylo jeho záchranou.

Odvažoval se velkých věcí, ale všechno dělal se lstivostí šílence. Chladnokrevně zastřelil dva policisty - udělal to v pravé poledne na rušné ulici v City a utekl. Nakonec jsme ho ale stejně chytili. Lidé jeho ražení bývají v naší zemi chyceni vždycky. Já - hm - jsem byl při tom. Vlastně, já - hm - ano, já jsem se toho zúčastnil! Proto mám své mínění o našem příteli Ravinim, protože to byl on, kdo nám ho za dva tisíce liber práskl. Tuhle věc jsem vedl já, protože pan Ravini je zločinec ..."

Margareta se na něj dívala udiveně, s otevřenými ústy.

"Ten Ital? Toho snad nemyslíte?"

Pan Reeder přisvědčil.

"Pan Ravini měl styky s Flackovou bandou a při tom se o starém Johnovi dozvěděl různé podrobnosti. Starého Flacka jsme sebrali, když spal."

Pan Reeder opět zakýval hlavou.

"Řekl o mě moc ošklivé věci. Lidé, kteří jsou zatýkáni, obyčejně přehánějí nedostatky těch, kteří je - hm - chytili."

"Byl souzen?" zeptala se Margareta.

"Byl souzen," řekl pan Reeder, "pro celou řadu vražd.

Rozsudek zněl: vinen, ale nepříčetný. Potom ho poslali do ústavu pro šílené trestance v Broadmooru."

Pan Reeder něco hledal po kapsách, potom vytáhl malou krabičku cigaret, jednu z ní vyndal a požádal o dovolení zapálit si. Margareta pozorovala cigaretový kouř, nesoucí se pomalu od jeho rtů. Upřeně a zadumaně hleděl oknem do zeleně parku, kterým projížděli. Zdálo se, že ho pozorování přírody úplně zaujalo.

"Ale co má tohle všechno společné s mým odchodem na venkov?"

Pan Reeder se rozhlížel kolem, až se střetl s jejím pohledem.

"Pan Flack je velmi pomstychtivý muž," řekl. "Výtečný muž - mám vztek, že to musím přiznat. A ke mě - hm - chová obzvláštní nenávist. A protože je tím, čím je, nebude trvat dlouho, než zjistí, že já - hm - jsem vaším přítelem, slečno Margareto."

Margareta se rozzářila a její chování vůči němu se úplně změnilo, když ho uchopila za rámě.

"Tím chcete říct, že si přejete, abych byla pryč z Londýna, kdyby se něco stalo? Ale co by se mohlo stát? Vždyť on je přece v Broadmooru, nebo snad ne?"

Pan Reeder se poškrábal na bradě a zadíval se na střechu vozu.

"Utekl před týdnem - hm! Myslím, že je teď v Londýně."

Margareta Belmanová si hluboce povzdechla.

"Ví o tom ten Ital, ten Ravini?"

"Neví o tom," řekl pan Reeder opatrně. "Ale myslím, že se to doví - ano, myslím, že se to doví."

O týden později se všechny pochyby pana Reedera o místě pobytu Johna Flacka rozplynuly. V té do bě již Margareta Belmanová byla ve svém novém působišti, kam odjela plná špatných předtuch.

Mezi Margaretou Belmanovou a panem Reederem bylo lehké napětí, které vzniklo při obědě toho dne, kdy opouštěla Londýn. Začalo to žertem - i když pan Reeder nikdy nebyl velkým příznivcem žertů - následkem Margaretina jistého upozornění. Pan Reeder měl proti tomu námitky. Margareta později nedokázala pochopit, kde vzala odvahu říci mu, že je staromódní - ale udělala to.

"Měl byste si dát oholit kotlety," řekla pohrdavě. "Udělalo by vás to o deset let mladším."

"Nemyslím, drahá slečno - hm Margareto, že bych chtěl vypadat o deset let mladší," řekl pan Reeder.

Byla z toho mrzutost a Margareta se vracela do Siltbury s trochu nepříjemnými pocity. Její srdce se ale vůči němu opět obměkčilo, když si uvědomila, že ji chtěl dostat z Londýna jen proto, aby bylo postará o její bezpečnost. Ještě než se přiblížila k cíli své cesty, pomyslela si, že sám pan Reeder se nachází v nebezpečném postavení. Musí mu napsat, že toho všeho lituje. Ráda by také věděla, kdo byli ti Flackové. To jméno jí bylo povědomé, i když v době, kdy působili, nevěnovala skoro žádnou pozornost lidem jejich ražení.

Pan Daver s ní měl po jejím příchodu krátkou rozmluvu.

Podobal se skřítkovi ještě víc než kdykoliv předtím. Zavedl ji do její kanceláře a tam jí krátce vysvětlil její povinnosti.

Nebyly těžké ani složité a Margareta pocítila opravdové ulehčení, že se ve skutečnosti vůbec nemusí zabývat hospodařením v Larmes Keep. To i nadále zůstávalo v osvědčených rukách paní Burtonové.

Služebnictvo penziónu bydlelo ve dvou vilkách, vzdálených od usedlosti asi čtvrt hodiny cesty. V domě bydlela pouze paní Burtonová.

"Díky tomu máme od služebnictva pokoj," vysvětloval jí pan Daver. "Sloužící jsou jen na obtíž. Souhlasíte se mnou, že ano? Myslím, že ano. V obou vilkách máme zavedený telefon pro případ, že bych je potřeboval v noci. A dveřník Grainger má klíč od zadních dveří. To je výborné opatření, které mi jistě schvalujete. Jsem si jistý, že ano."

Dialog s panem Daverem byl vždycky trochu zbytečný, protože si na všechny své otázky stejně odpovídal sám.

Už chtěl odejít z kanceláře, když si dívka vzpomněla na jeho velké dílo.

"Pane Davere, nevíte náhodou něco o rodině Flacků?"

Svraštil čelo.

"Flack? Jaký len? Co tím myslíte?"

Margareta mu to slovo hláskovala.

"Jeden můj přítel mi nedávno o té rodině vypravoval," řekla. "Myslela jsem, že to jméno znáte. Je to zločinecká banda ..."

"Flack! Zajisté, zajisté! To je ale zajímavé! Snad se také nezajímáte o kriminalistiku? John Flack, George Flack, Augustus Flack," rychle je vypočítával na svých dlouhých, od tabáku zažloutlých prstech. "John Flack je v ústavu pro šílené zločince, jeho dva bratři utekli do Argentiny. Strašní muži, strašní, strašní muži! Naše policie je tak obdivuhodná instituce! Scotland Yard je prostě výborný! Souhlasíte se mnou? Jsem si jistý, že ano. Flack!" Svraštil čelo a potřásl hlavou. "Chtěl jsem se o těch lidech zmínit ve své knize, ale nemám o nich moc informací. Vy je snad znáte?"

S úsměvem zavrtěla hlavou.

"Ne, neměla jsem to potěšení."

"Jsou to strašní lidé," řekl pan Daver. "Hrozní lidé. Kdo je ten váš přítel, slečno Belmanová? Chtěl bych se s ním seznámit. Snad by mi mohl o nich povědět víc.

Margaretě se tento názor nezamlouval.

"Já si nemyslím, že se s ním setkáte," řekla rychle, "a myslím, že by o tom nechtěl mluvit, i kdybyste se setkali.

Snad to ode mě bylo indiskrétní, že jsem se o něm zmínila."

Tento rozhovor na pana Davera patrně hluboce zapůsobil, protože když Margareta odešla unavená večer z kanceláře do svého pokoje, zaklepal na dveře. Na její vyzvání je otevřel a zůstal stát na prahu.

"Podíval jsem se do záznamů, týkajících se rodiny Flacků," řekl, "a je skutečně překvapující, jak málo je tam informací.

Mám výstřižek z novin, kde je napsáno, že John Flack zemřel.

To je ten, co přišel do Broadmooru. Je mrtev?"

Margareta zavrtěla hlavou.

"To vám nemůžu říct," odpověděla nepravdivě. "Zaslechla jsem o něm jenom náhodou poznámku."

Pan Daver se poškrábal na své kulaté bradě.

"Myslel jsem, jestli vám o něm někdo náhodou nevypravoval nějaké podrobnosti," zasmál se. "Jakožto laik v těchto věcech byste je mohla hodnotit jako nedůležité, zato já bych ..."

Čekal na odpověď.

"To je všechno, co vím, pane Davere," řekla Margareta.

Této noci spala dobře, protože vzdálené hučení vln, které se valily kolem dlouhého pobřeží v Siltburském zálivu, ji ukolébalo do spánku beze snů.

Plnit své povinnosti začala až po snídani, kterou dostala do své kanceláře. Její hlavní prací bylo přepočítávání účtů.

Paní Burtonová se starala jen o malou část účtů a její práce byla těžší jen ke konci měsíce, když byly účty sestavovány.

Většinu dne Margaretě zabrala korespondence. Bylo tu asi sto čtyřicet žádostí o místo, na které musela odpovědět. Navíc přišlo mnoho dopisů od lidí, kteří si přáli usadit se v Larmes Keep. Ty všechny musela předložit panu Daverovi. Bylo pozoruhodné, jak byl vybíravý. Například:

"Důstojný pán John Quinton? Ne, ne, už jednoho faráře v domě máme, to je dost. Napište mu, že je nám líto, ale máme plný dům. Paní Bagleyová si s sebou přeje vzít svou dcerušku?

To tedy ne. Nemůžu tady mít děti, které by mě rušily svým hlučením. Souhlasíte? Vidím, že ano. A kdo je tahle žena ... chtěla by se tu zotavit po nemoci? To znamená, že je nemocná.

Nemůžu si ze svého domu udělat sanatorium. Můžete jim všem napsat, že budeme mít volno až po vánocích. Po vánocích můžou přijet všichni já odjedu."

Večery patřily jen jí. Pokud se jí chtělo, mohla jít do Siltbury. Městečko se mohlo pochlubit dvěma biografy a hereckou společností. Pan Daver jí dal k disposici svůj vůz, ona ale dávala přednost procházkám. Usedlost byla mnohem větší, než předpokládala. Vzadu, na jižní straně, se rozprostírala do vzdálenosti půl míle od domu, východní hranice sahala až k pobřežním skalám, podél nichž byla vystavěna zeď s valounů, sahající dospělému člověku až k hrudi. Mělo to svůj význam, protože skály se tu příkře skláněly dolů o plných dvě stě stop až k útesům, které se nacházely pod nimi. Na jednom místě došlo k malému sesuvu země, zeď tam byla stržená a mezeru před časem vyplnili dřevěným plotem. Snad se také pokoušeli postavit zde golfové hřiště, alespoň devět děr v zemi tomu nasvědčovalo. Margareta si ho všimla, když se toulala kolem. Tento podnik zřejmě pana

Davera unavil, protože celá plocha byla zarostlá až po kolena vysokou trávou.

Na jihozápadní straně, ve vzdálenosti asi sto yardů od domu, byla velká skupina rhododendronů, které dívka objevila, když šla točitou stezkou, která vedla až doprostřed křovin.

Zcela neočekávaně se dostala ke staré studni. Zdivo na ní se rozpadávalo, zeď byla prohnutá dovnitř. Právě nad rumpálkem, na nepohodou ošlehané stříšce byla malá dřevěná tabulka.

Očividně tam byla upevněná pro poučení návštěvníků:

"Této studny bylo používáno od r. 935 do r. 1914. K tomuto účelu bylo použité sto třiceti pěti vozů naložených kamením a pískem."

Bylo příjemné, postávat u této staré studny a v duchu si představovat otroky a bosé sedláky, kteří po staletí stávali tam, kde stála nyní ona. Když vycházela z křoví, uviděla bledou Olgu Creweovou.

Margareta ještě nemluvila s plukovníkem ani s knězem.

Nevyhýbala se jim, ale také je nevyhledávala. Také s Olgou Creweovou se dosud blíže neseznámila a nyní se chtěla obrátit nazpět, ale dívka šla rovnou k ní, aby jí zadržela.

"Vy jste nová sekretářka, že ano?"

Její hlas byl melodický a lákavý! Margaretě se velmi zamlouval.

"Ano, jmenuji se Belmanová."

Dívka souhlasně pokývala hlavou.

"Mám za to, že moje jméno znáte? Začínáte se tu strašlivě nudit?

"Zatím ne," usmála se Margareta. "Je to krásné místečko."

Olga Creweová si kriticky prohlížela okolí.

"Ano, je tady skutečně velmi krásně, ale po několika letech se tím člověk unaví."

Margareta udiveně naslouchala.

"To jte tady už tak dlouho?"

"Vlastně tady žiju od dětských let. Myslela jsem, že vám to Joe řekl, on je učiněná stará klepna."

"Joe?" Margareta byla v rozpacích.

"Kočí, sběratel a rozšiřovatel zpráv."

Pohlédla na Larmes Keep a svraštila obočí.

"Víte, slečno Belmanová, jak nazývali tohle místo? Chateau des Larmes, Dům slz."

"Cože?" zeptala se Margareta.

Olga Creweová pokrčila svými pěknými rameny.

"Nějaká tradice, myslím, že pochází z dob barona Augernverta, který dům postavil. Domácí obyvatelé potom jméno zkomolili na Larmes Keep. Měla byste vidět žaláře."

"Jsou tady žaláře?" zeptala se Margareta udiveně a Olga přikývla. Zdálo se, že se poprvé baví.

"Až uvidíte všechny ty řetězy a kruhy ve zdech a kamenné prahy sešlapané nahýma nohama do tenké vrstvy, pochopíte, jako to jméno vzniklo."

Margareta se upřeně dívala směrem k usedlosti. Slunce zapadalo a rýsovalo siluetu domu rudě, takže se zdálo, že se v tomto tmavém, velkém domě skrývá něco osudového a strašlivého.

"Jak je to nepříjemné!" řekla a zachvěla se.

Olga Creweová se zasmála.

"Viděla jste skalní útesy?" prohodila a šla zpět cestou podél dlouhé zdi. Stály tam čtvrt hodiny, opíraly se rukama o zábradlí a dívaly se dolů do temnoty.

"Přemluvte někoho, aby s vámi vesloval po moři kolem útesů.

Je tam díra na díře a samá jeskyně," řekla. "Je tam jedna těsně u vody, která se táhne až pod dům. Když je příliv silný, je zaplavená. Divím se, že o tom Daver nenapsal knihu."

V jejím hlase se skrýval nepatrný posměšek, což neušlo Margaretině pozornosti.

"Tady musí být vchod," ukazovala dolů na zvířené vlny, které se, jak se zdálo, vrhaly přímo na útes.

Olga přikývla.

"Při velkém přílivu byste si toho nevšimla," řekla a náhle se obrátila. Zeptala se dívky, jestli už viděla rybník na koupání.

Byl to podlouhlý bazén, skrytý za vysokým plotem ze zimostrázu a vydlážděný modrými kachlíky. Rozkošné místečno, které přímo vybízelo k ponoření.

"Nikdo sem nechodí, jenom já sama. Daver by umřel jen při pouhé myšlence, že by tam mohl spadnout."

Když Olga mluvila o panu Daverovi, bylo v jejím hlase cítit skryté pohrdání. Ani když mluvila o ostatních hostech, nebyla laskavější. Když se blížily k domu, Olga najednou prohlásila:

"Kdybych byla vámi, moc bych s Daverem nemluvila. Nechte ho mluvit samotného, on to má rád."

"Co tím myslíte?" zeptala se Margareta klidně.

Ale Olga jí v tom okamžiku bez jediného slova opustila a šla k plukovníkovi, který stál s doutníkem v ústech a očekával její příchod. Dům slz!

Margareta si na tento název vzpomněla, když se večer svlékala. I když se uměla ovládat, přece se mírně zachvěla.