Dům hrůzy

Kapitola VI.

Máme-li být k Ravinimu spravedliví, musíme přiznat, že se nepokoušel k dívce přiblížit. Přešel kolem ní druhý den po svém příjezdu a spokojil se tím, že jí pokynul a usmál se.

Zdálo se, že si našel jiné rozptýlení, ne-li dokonce cíl, protože se velmi málo vzdaloval od Olgy Creweové. Margareta je viděla večer opírat se o zeď nad skalními útesy. Zdálo se, že George Ravini je obdivuhodně spokojený sám se sebou. Ukazoval

Olze své pověstné kameny štěstí. Margareta viděla, že si je Olga prohlížela a pronesla o nich nějakou poznámku, která u

Raviniho vyvolala výbuch smíchu.

Teprve třetí den po svém příjezdu Ravini na Margaretu promluvil. Setkali se ve velké síni. Chtěla ho minout, ale on se jí postavil do cesty.

"Doufám, že budeme dobrými přáteli, slečno Belmanová," řekl. "Nijak vás neobtěžuji a jsem ochoten se vám omluvit kvůli minulosti. Může muž jednat poctivěji?"

"Nemyslím, že byste se musel omlouvat, pane Ravini," odpověděla Margareta shovívavě a oddechla si. "Teď, když jste očividně našel nový smysl života, se tu jistě budete příjemně bavit."

"Je tu skutečně krásně," prohlásil Ravini, který miloval superlativy. "Řekněte mi, slečno Belmanová, kdo je ta mladá dáma, která tu bydlí, ta slečna Olga Creweová?"

"Je tu jako host, nic víc o ní nevím."

"Je jako broskvička!" řekl s nadšením a Margareta se při tom bavila.

"Je to dáma každým coulem," pokračoval Ravini. "Musím vám říct, že se vyznám v rukách opravdových dam. Je v nich něco, co se velmi liší od ruky prodavačky nebo stenotypistky nebo nějaké ženy tohoto druhu. Ne že bych vás požadoval za stenotypistku," dodal spěšně. "Pohlížím na vás také jako na dámu. Každým coulem. Pomýšlím na to, poslat si pro svůj Rolls a trochu ji povozit po okolí. Nebudete snad žárlit?"

Když šla Margareta zpět do své kanceláře, v její duši bojoval hněv s veselostí. Nakonec však zvítězil její smysl pro humor a ona se tiše smála, dokud tam nedošla.

Brzy potom pan Ravini zmizel. Olga rovněž. Margareta je viděla přicházet do síně asi v jedenáct hodin. Dívka byla ještě bledší než obyčejně a jen se mihla kolem, když beze slova běžela vzhůru po schodech. Margareta zvědavě pozorovala mladého muže. Jeho obličej hořel a jeho oči byly nezvykle rozšířené.

"Zítra pojedu do města - prvním vlakem," řekl. "Nemusíte mi telefonovat pro povoz, sejdu dolů pěšky."

Mluvil poněkud nesouvisle.

"Nudíte se v Larmes Keep?" zeptala se.

"Co? Nudit se? Ne, to rozhodně ne! To je pro mě to pravé místo!"

Uhladil si své černé vlasy. Přitom si všimla, že se jeho ruka chvěla tak, že se kameny štěstí blýskaly a třpytily jako oheň. Počkala, až zmizel. Potom šla nahoru a zaklepala na dveře Olgy Creweové. Dívčin pokoj byl hned vedle jejího.

"Kdo je to?" zeptal se ostrý hlas.

"Margareta Belmanová."

Klíč v zámku se otočil a dveře se otevřely. V pokoji svítilo jen jedno světlo, takže dívčina tvář byla ve stínu.

"Chcete něco?" otázala se Olga.

"Smím vstoupit?" ptala se Margareta. "Chtěla bych vám něco říct."

Olga zaváhala, potom ale řekla: "Pojďte. Plakala jsem.

Doufám, že proti tomu nic nemáte."

Její oči byly červené a na tvářích měla znatelné stopy slz.

"Pobyt v tomh…