Dům hrůzy

Kapitola XII.

Pan Reeder byl ve svém pokoji, své skromné toaletní potřeby měl položené na stolku. Přemýšlel o tom, jaká je to ztráta času, když se člověk musí oblékat podle módy - právě se převlékal k jídlu - když se ozvalo zaklepání na dveře. Ustal ve své práci s odřeným kartáčem na vlasy v ruce a rozhlédl se kolem.

"Vstupte," řekl a dodal: "pokud chcete."

V otvoru dveří se ukázala malá hlava pana Davera. Byl samá úzkost a omluva, což se zračilo v každém rysu jeho zvláštního obličeje.

"Vyrušuji vás?" zeptal se. "Je mi strašně líto, jestli vás vyrušuji, ale slečna Belmanová je pryč a vy jistě pochopíte ... Jsem si jistý, že ano ..."

Pan Reeder byl zdvořilost sama.

"Vejděte, vejděte, pane," řekl. "Jen jsem se připravoval na noc. Jsem velmi unavený a mořský vzduch ..."

Viděl, jak se tvář majitele usedlosti prodloužila.

"Pak jsem přišel, pane Reedere, se zcela zbytečným vzkazem.

Podíval se na dveře a pečlivě je za sebou zavřel, jako by měl nějaké důležité sdělení a nepřál si, aby ho někdo zaslechl.

"Pravdou je, že moji tři hosté by si hrozně rádi zahráli bridž. Poslali mě, abych se vás zeptal, zda byste se chtěl zúčastnit."

"S největší radostí," řekl pan Reeder přívětivě. "Nejsem příliš dobrý hráč, ale jestli to se mnou chtějí zkusit, budu dole v několika minutách."

Pan Daver odešel s díky a omluvami. Pan Reeder za ním důkladně zavřel dveře a zamkl je. Přešel pokoj, sehnul se a otevřel jedno ze svých zavazadel. Vyndal dlouhý, pružný provazový žebřík, jeden jeho konec upevnil k noze postele s nebesy a druhý spustil z otevřeného okna dolů do tmy.

Vyklonil se z okna a něco prohodil tichým hlasem. Potom se vší silou opřel o postel, aby unesl muže, který hbitě vystupoval po žebříku do pokoje. Když se to stalo, opět schoval provazový žebřík do svého vaku a zamkl ho. Přešel do jednoho kouta pokoje a odstrčil dveřní výplň. V otvoru se objevila hluboká skříň, kterou mu pan Daver svého času ukázal.

"Tohle místo je stejně dobré jako kterékoli jiné, Brille," řekl. "Je mi líto, že vás musím na dvě hodiny opustit, ale myslím, že vás tu nikdo nebude vyrušovat. Lampu nechám rozsvícenou - budete tady mít dost světla."

"Velmi dobře, pane," odpověděl muž ze Scotland Yardu a zaujal své místo. Pět minut nato pan Reeder zamkl dveře svého pokoje a odešel po schodech dolů k čekající společnosti.

Seděli ve velké síni - celá trojice byla velmi mlčenlivá a velmi zaměstnaná. Až jeho příchod je vzpružil k něčemu, co mohlo být považováno za lehký rozhovor.

Když vstoupil, byla v místnosti ještě čtvrtá osoba: černě oblečená žena nažloutlého obličeje, která po jeho příchodu velmi rychle zmizela. Hádal, že by to mohla být melancholická paní Burtonová. Když vstoupil, oba muži vstali. Po obvyklé výměně slov, která předchází volbě spoluhráčů, zjistil pan Reeder, že sedí proti vojensky vyhlížejícímu plukovníkovi

Hothlingovi. Po jeho levici seděla bledá dívka, po jeho pravici se usadil důstojný pán Dean, muž s ostrými rysy.

"Co budeme hrát?" zabručel plukovník, který si hladil knír a upíral své ocelově modré oči na pana Reedera.

"Doufám, že budeme hrát nízko," zaprosil pan Reeder. "Jsem velmi slabý hráč."

"Navrhuji šest pencí do sta," řekl duchovní. "To je právě tolik, kolik si chudý farář může dovolit."

"Chudý penzista je na tom stejně," zabručel opět plukovník a šest pencí do sta bylo přijato.

Mlčky sehráli dvě hry. Reeder velmi dobře cítil, že atmosféra je napjatá, neudělal ale nic, aby toto napětí zmírnil. Jeho spoluhráč byl obdivuhodně nervózní na to, že strávil život ve vojenské službě.

"Podivuhodný život," řekl pan Reeder svým družným způsobem.

Jednou nebo dvakrát zpozoroval, že se dívčina ruka, ve které držela karty, lehce třásla. Jenom kněz byl stále tichý a nehybný. Štěstí mu přálo.

Jeho spoluhráč zrádně zapřel barvu a protivníci díky tomu vyhráli hru. Pan Reeder odstrčil svou židli.

"Jaký je to zvláštní svět!" poznamenal úsečně. "Jak se podobá kartám!"

Lidé, kteří dobře znali pana Reedera, věděli, že je nejnebezpečnější, když začne filozofovat. Tři lidé, kteří seděli kolem stolu, tuto poznámku považovali za pouhou nudnou všednost. Souhlasila s dojmem, který si o tomto poněkud smutně vypadajícím muži udělali.

"Existují lidé," hloubal pan Reeder a díval se vzhůru k vysokému stropu, "kteří nejsou šťastni, dokud nemají všechna esa. Já jsem naopak nejveselejší, když mám v ruce všechny spodky."

"Hrajete opravdu velmi dobře, pane Reedere."

Byla to dívka, která promluvila. Její hlas zněl chraptivě, mluvila váhavě, jako by se do řeči nutila.

"Jednu nebo dvě hry hraji docela dobře," řekl pan Reeder.

"Myslím, že je to částečně proto, že mám tak výjimečně dobrou paměť - nikdy nezapomínám na spodky."

Zavládlo ticho. Tentokrát byla narážka příliš zřetelná, než aby se jí mohlo neporozumět.

"V mladších letech jsem znal srdcového spodka," pokračoval pan Reeder. Neobracel se k nikomu zvlášť. "Někdy se také nazýval Klubovním spodkem. Prováděl všelijaké klukoviny.

Správně řečeno, trávil svůj život jako - hm - bigamista z povolání, ve své zajímavé a romantické kariéře pokračoval jako volavka sprostých heren, v nichž se karbanilo, a nakonec se zúčastnil vyloupení banky v Denveru. Neviděl jsem ho už mnoho let. Jeho přátelé mu důvěrně říkají "Plukovník." Je to vojensky vyhlížející muž, má příjemné vzezření a pohotový jazyk."

Během své řeči se nedíval na plukovníka, a proto neviděl, že tvář tohoto muže zbledla.

"Nesetkal jsem se s ním od té doby, co začal nosit knír, poznal bych ho však všude podle zvláštní barvy jeho očí a podle toho, že má vzadu na hlavě jizvu. Je to památka na nějakou nešťastnou šarvátku, které se zúčastnil. Říkali mi, že se stal expertem na zacházení s nožem. Myslím, že byl nějaký čas v Latinské Americe - Klubovní spodek a Srdcový spodek - hm!"

Plukovník seděl zaraženě, v jeho obličeji se nepohnul ani sval.

"Říká se," pokračoval pan Reeder a díval se zamyšleně na mladou dívku, "že mezitím získal možnost pobývat v nejlepších penziónech, aniž by se musel obávat policejní prohl…