Dům hrůzy

Kapitola X.

Olga Creweová! Chvíli na sebe upřeně hleděli - on s údivem, ona se strachem. Pak si uvědomil, že stále svírá její rameno - muselo to být bolestivé. Pustil ji.

"Omlouvám se," řekl pan Reeder. "Odkud jste přišla?"

Její rty se chvěly, snažila se promluvit, ale slova jí nevycházela z úst. Potom přece jen přemohla svůj strach a začala pomalu a namáhavě mluvit.

"Já - slyšela jsem na chodbě hluk - a vyšla jsem. Hluk - byla jsem vyděšená ..." Mechanicky si třela rameno. Všiml si rudého pruhu v místech, kde jí sevřel ruku. Byl to skutečně div, že jí ruku nepřerazil.

"Stalo se - něco - zlého?" S námahou vyrážela každé slovo.

Zdálo se, že o nich důkladně uvažuje, dříve než je vysloví.

"Kde je na chodbě vypínač?" zeptal se pan Reeder. To bylo praktičtější téma. Ihned ztratil zájem o její rameno.

"Proti mým dveřím."

"Rozsviťte," řekl a ona pokorně poslechla.

Teprve když byla chodba osvětlená, odvážil se vyjít z pokoje. Ještě teď se domníval, že revolver v jeho ruce je víc než na místě.

"Stalo se něco zlého?" zeptala se Olga znovu. Nyní už nad sebou opět nabyla vlády. Do jejích tváří se vrátilo trochu barvy, ale v očích stále měla ustrašený výraz.

"Viděla jste něco na chodbě?" odpověděl otázkou.

Pomalu zavrtěla hlavou. "Ne, neviděla jsem nic - nic.

Slyšela jsem hluk a vyšla jsem ven."

Vůbec nepochyboval o tom, že lhala. Musela mít dost času, aby si obula boty a oblékla tenké šaty, které měla na sobě. A přece zápas netrval déle než dvě sekundy. Kromě toho neslyšel, že by se její dveře otevřely. Z toho vyplývalo, že byly otevřené celou dobu a ona byla divákem nebo posluchačem všeho, co se stalo.

Šel na chodbu, zvedl svůj gumový obušek a vrátil se zpět k ní. Napůl stála, napůl se opírala o veřeje dveří a třela si rameno. Dívala se za něj tak upřeně, že se ohlédl, i když tam nebylo nic k vidění.

"Poranil jste mne," řekla prostě.

"Opravdu? To je mi líto."

Místo na bílé kůži zmodralo a pan Reeder byl muž, který věděl, co je to soucit. I když, máme-li se držet pravdy, v tu chvíli nebylo v jeho mysli ani stopy po smutku. Lítost ano.

Ale tato lítost neměla nic společného s jejím zraněním.

"Myslím, že byste udělala líp, kdybyste šla do postele, slečno. Noční můra mě už nenavštíví. Doufám, že vaše zděšení pomine stejně rychle, i když bych byl překvapený, kdyby to tak bylo. U mne to trvalo chvíli. U vás, jestli tomu dobře rozumím, to bude trvat celý život."

Dokud mluvil, nespustila z něj své černé, nevyzpytatelné oči. "Ano, myslím, že to byla noční můra," řekla. "Že to bude trvat celý můj život? Asi ano."

S kývnutím hlavy se otočila a odešla. Hned nato zaslechl, jak zavírá dveře a zamyká.

Pan Reeder se vrátil ke své posteli, odstrčil židli a posadil se. Nepokoušel se zavřít dveře. Dokud byl jeho pokoj temný a chodba osvětlená, neočekával, že by se jeho ošklivý a tolik skutečný sen mohl opakovat. S lítostí musel připustit, že gumový obušek tady nebyl na místě. Přál si nemít takový odpor k hlučnějším zbraním. Položil revolver na postel, aby ho měl na dosah ruky. Kdyby se ošklivý sen opakoval ...

Hlasy! Zaslechl šum rozmluvy, vedené šeptem, a potom také dopálený, syčivý šepot, který vše ostatní přehlušoval. Ne v chodbě, ale v síni dole. Připlížil se ke dveřím a naslouchal.

Někdo potlačoval smích. Byl to zvláštní malý výbuch smíchu, při kterém stydla krev. A potom zaslechl otáčení klíče v zámku, dveře se otevřely a nějaký hlas se zeptal:

"Kdo je tam?"

Byla to Margareta. Vzpomněl si, že její pokoj byl přímo proti schodům. Zastrčil revolver do kapsy, obešel roh postele a vyšel na chodbu. Stále u zábradlí a dívala se do tmy. Šum hlasů utichl. Koutkem oka ho zahlédla a prudce se k němu o…