Dům hrůzy

Kapitola III.

"Zajímavý muž," řekl pan Reeder když jel vůz po Westminsterském mostě. "Je to opravdu nejzajímavěj ší muž, kterého znám. Byl to osud, že jsem se musel do něj předtím tak obout. Přál bych si ale, aby nenosil diamantové prsteny."

Pokradmu se podíval na svoji průvodkyni.

"No, jak se vám - hm - líbí to místo?"

"Je tam velice krásně," řekla, ale bez jakéhokoli nadšení, "ale je to příliš daleko od Londýna."

Jeho obličej se zachmuřil.

"Odmítla jste to místo?" zeptal se úzkostlivě.

Dívka se pootočila na svém sedadle a podívala se na něho.

"Pane Reedere, mám opravdu pocit, že si přejete, abych byla pryč."

K jejímu údivu se pan Reeder silně začervenal.

"Co - hm - jistě, ano - ne, myslím. Ale zdá se, že je to velice slušné místo, i když by bylo jenom dočasné."

Zamžoural na ni očima.

"Budete mi chybět, opravdu mi budete chybět, slečno - hm - Margareto. Stali jsme se takovými" - tady něco násilně polykal "dobrými přáteli, ale - myslím na jednu záležitost a ta mě trochu znepokojuje."

Podíval se od jednoho okna ke druhému tak, jako by měl podezření, že někdo jede těsně za vozem, a pak řekl tišším hlasem:

"Nikdy jsem s vámi nemluvil, - hm - Margareto, o nepříjemných stránkách mého zaměstnání, ale je tu, nebo byl tu jeden pán, jmenoval se Flack. Vzpomínáte si?" zeptal se starostlivě a když kývla hlavou, řekl: "Doufám, že ano. O těchto věcech se čte v novinách. Asi před pěti lety, byla jste ještě dítě ..."

"Vy mi vážně lichotíte," smála se Margareta. "Naopak jsem byla dospělá osmnáctiletá dívka."

"Opravdu?" zeptal se pan Reeder tichým hlasem. "Vy mě překvapujete! Vraťme se ale k předchozímu tématu. Pan Flack patřil mezi lidi, o kterých často čteme v senzačních románech a kteří nemají příliš velký smysl pro realitu a běžné chápání života. Mistr zločinec, organizátor jisté - hm - jistého sdružení, nebo, jak by řekli obyčejní lidé, bandy."

Kývl hlavou a zavřel oči a ona myslela, že se chvíli modlil za bezbožného zločince.

"Výborný zločinec - je to strašné, že to člověk musí říct, ale musel jsem ho někdy proti své vůli obdivovat. Vidíte, často jsem vám říkal: moje dušá má sklon k zločinnosti. Ale on byl blázen."

"Všichni zločinci jsou šílenci, tak jste to často vysvětloval," řekla Margareta trochu příkře, protože se obávala, aby se řeč nevzdálila od jejích vlastních záležitostí.

"On byl opravdu blázen," řekl vážně pan Reeder a ťukl se rozvážně do čela. "Ale jeho šílenství bylo jeho záchranou.

Odvažoval se velkých věcí, ale všechno dělal se lstivostí šílence. Chladnokrevně zastřelil dva policisty - udělal to v pravé poledne na rušné ulici v City a utekl. Nakonec jsme ho ale stejně chytili. Lidé jeho ražení bývají v naší zemi chyceni vždycky. Já - hm - jsem byl při tom. Vlastně, já - hm - ano, já jsem se toho zúčastnil! Proto mám své mínění o našem příteli Ravinim, protože to byl on, kdo nám ho za dva tisíce liber práskl. Tuhle věc jsem vedl já, protože pan Ravini je zločinec ..."

Margareta se na něj dívala udiveně, s otevřenými ústy.

"Ten Ital? Toho snad nemyslíte?"

Pan Reeder přisvědčil.

"Pan Ravini měl styky s Flackovou bandou a při tom se o starém Johnovi dozvěděl různé podrobnosti. Starého Flacka jsme sebrali, když spal."

Pan Reeder opět zakýval hlavou.

"Řekl o mě moc ošklivé věci. Lidé, kteří jsou zatýkáni, obyčejně přehánějí nedostatky těch, kteří je - hm - chytili."

"Byl souzen?" zeptala se Margareta.

"Byl souzen," řekl pan Reeder, "pro celou řadu vražd.

Rozsudek zněl: vinen, ale nepříčetný. Potom ho poslali do ústavu pro šílené trestance v Broadmooru."

Pan Reeder něco hledal po kapsách, potom vytáhl malou krabičku cigaret, jednu z ní vyndal a požádal o dovolení zapálit si. Margareta pozorovala cigaretový kouř, nesoucí se pomalu od jeho rtů. Upřeně a zadumaně hleděl oknem do zeleně parku, kterým projížděli. Zdálo se, že ho pozorování přírody úplně zaujalo.

"Ale co má tohle všechno společné s mým odchodem na venkov?"

Pan Reeder se rozhlížel kolem, až se střetl s jejím pohledem.

"Pan Flack je velmi pomstychtivý muž," řekl. "Výtečný muž - mám vztek, že to musím přiznat. A ke mě - hm - chová obzvláštní nenávist. A protože je tím, čím je, nebude trvat dlouho, než zjistí, že já - hm - jsem vaším přítelem, slečno Margareto."

Margareta se rozzářila a její chování vůči němu se úplně změnilo, když ho uchopila za rámě.

"Tím chcete říct, že si přejete, abych byla pryč z Londýna, kdyby se něco stalo? Ale co by se mohlo stát? Vždyť on je přece v Broadmooru, nebo snad ne?"

Pan Reeder se poškrábal na bradě a zadíval se na střechu vozu.

"Utekl před týdnem - hm! Myslím, že je teď v Londýně."

Margareta Belmanová si hluboce povzdechla.

"Ví o tom ten Ital, ten Ravini?"

"Neví o tom," řekl pan Reeder opatrně. "Ale myslím, že se to doví - ano, myslím, že se to doví."

O týden později se všechny pochyby pana Reedera o místě pobytu Johna Flacka rozplynuly. V té do bě již Margareta Belmanová byla ve svém novém působišti, kam odjela plná špatných předtuch.

Mezi Margaretou Belmanovou a panem Reederem bylo lehké napětí, které vzniklo při obědě toho dne, kdy opouštěla Londýn. Začalo to žertem - i když pan Reeder nikdy nebyl velkým příznivcem žertů - následkem Margaretina jistého upozornění. Pan Reeder měl proti tomu námitky. Margareta později nedokázala pochopit, kde vzala odvahu říci mu, že je staromódní - ale udělala to.

"Měl byste si dát oholit kotlety," řekla pohrdavě. "Udělalo by vás to o deset let mladším."

"Nemyslím, drahá slečno - hm Margareto, že bych chtěl vypadat o deset let mladší," řekl pan Reeder.

Byla z toho mrzutost a Margareta se vracela do Siltbury s trochu nepříjemnými pocity. Její srdce se ale vůči němu opět obměkčilo, když si uvědomila, že ji chtěl dostat z Londýna jen proto, aby bylo postará o její bezpečnost. Ještě než se přiblížila k cíli své cesty, pomyslela si, že sám pan Reeder se nachází v nebezpečném postavení. Musí mu napsat, že toho všeho lituje. Ráda by také věděla, kdo byli ti Flackové. To jméno jí bylo povědomé, i když v době, kdy půs…