Steward

4. KAPITOLA
Levý hmat

„Byla jednou jedna malířka, která se jmenovala Louisa Takatak. Několikrát jsem s ní cestoval,“ vypravoval stevard, „ačkoliv můžu říct, že v posledních šesti letech jsem ji vídal málo. Myslím, že se provdala – měla k tomu dost peněz.“

Byla to taková malířka, jímž se říká, že jsou moderní. Na plátno naplácala různé barvy, a ať jste si pak mysleli, že se to podobá tomu či onomu, vždy jste měli pravdu.

‚Ano, Felixi,‘ řekla mi jednou, když jsem tak trochu obdivoval to její malování, ‚je to obraz Flamboroughského předhoří. Ovšem, Flamboroughské pobřeží jsem nikdy neviděla, ale prostě poslouchám skrytý pud, jenž je ve mně, a dodávám viditelný výraz svému vnitřnímu vidění věcí.‘

Jeden z našich stevardů mi potom povídal, že vlastně chtěla malovat záchranný člun na naší člunové palubě – a možná, že to opravdu byl záchranný člun. Teď je, myslím, vdaná – jak říkám, měla hodně peněz.

Na co si však zvlášť vzpomínám, je, že nikdy nemalovala, aby si vydělala peníze, nebo aby se její obrazy dostaly do Britské národní galerie.

‚Miluji umění jen pro umění, Felixi,‘ říkala mi častokrát.

‚Prostě miluji malířské umění a maluji, protože je to v mé duši.‘

Mnohokrát jsem ji nesl malířskou skříňku a židli na člunovou palubu a pak jsem u ní stál a díval se, jak své barvy vymačkává z tub zrovna tak, jako se vymačkává zubní pasta, a díval jsem se, jak je míchá a potom je plácá na bílou lepenku – sem trochu zelené a tam zase trochu žluté, až tím byla celá bílá plocha úplně zaplácána. Ať jste se potom dívali z té či z oné strany, ať jste to považovali za to či ono, vždycky to něco bylo. Člověk v tom snadno nalézal nějakou podobnost se vším, nač si náhodou vzpomněl. Neříkám nic jiného, než že v takovém umění jenom pro umění je hodně pravdy, ale nikdy se v tom nesmí zacházet příliš daleko.

Může to být dost zábavné, vyplout z přístavu bez jakéhokoliv určitého cíle, vždycky se však zase musíte vrátit tam, odkud jste vypluli. Kam jste se při tom výletu dostali, na tom nezáleží. Dostáváte tím sice krásný pocit nezávislosti, ale přece máte jakýsi trpký pocit, když kolem vás pluje loď rychlostí dvaceti uzlů za hodinu v přímé čáře z přístavu do přístavu. Aspoň polovina zábavy našeho života je v tom, že si můžete den ze dne zjistit, kde jsme se ocitli, a vidíme, že ty červené křížky, které si malujeme do námořní mapy, se každým dnem blíží k našemu vytčenému přístavu.

Když jsem byl ještě stevardem na parníku Numanic, často s námi cestoval člověk, který se jmenoval Stoney Barton. Cestoval s námi s jistou pravidelností. Byl to jeden z nejdovednějších a nejobratnějších karbaníků, jací se kdy plavili na Atlantickém oceánu. Pracoval však docela sám a netahal s sebou celý cirkus. Jeho metodou bylo usednout k hracímu stolku a provést svou práci bez jakékoli pomoci. Byl to znamenitý chlapík, zvláště v bridgei, a jeho metoda byla výborná, protože jeho partnerem často býval nejvýš úctyhodný bankéř nebo obchodník, který neměl ani potuchy, že si Sto– ney o…