Dcery Satanovy

10. Švihácký pan Visconti

„Jime,“ vydechla, a natáhla k němu obě ruce. „Jak je možné, že ty...“

„Tiše! Jen tiše,“ zašeptal. „A neříkejte mi Jime.“

„Dobře, Jime... promiňte. Jak vás mám oslovovat?“

„Říkejte mi Johne Wilkinsone.“ odvětil jí. „Je to velmi hezké jméno.“

„Ale Jime. co se stalo? Co to znamená? Proč jste na této lodi? Tolik mi bylo líto, že jste tenkrát před vyplutím za mnou nepřišel.“

Rozhlédl se.

„Pojďte sem. k zábradlí,“ pravil. „Nakloňte se dolů a pohovoříme si spolu.“

„Margot.“ pokračoval tichým, nesmírně vážným hlasem. „Nyní potřebuji, abyste mi byla opravdovou přítelkyní.“

„O to mne snad nemusíte žádat,“ chvěla se vzrušením.

„Musím vás požádat o mnohem víc. O víc, než dosud kterýkoliv muž požádal kteroukoliv ženu,“ pokračoval. „Nejdříve vás tedy prosím, abyste se každého večera zde se mnou setkala.“

„Ale proč bych se nemohla s vámi setkat i ve dne?“

„Poněvadž.“ pravil, „jsou proti tomu mnohé důvody, které vy — bohudík — neznáte.“

Srdce jí divoce bušilo, strachovala se — strachovala se o něho. Tisíceré zmatené myšlenky jí překotně prolétly hlavou a přece se o nic nepřiblížila k rozluštění této záhady.

„Nerozumím tomu.“ pravila a položila mu dlaň na ruku. „Ale důvěřuji vám — a vy jste se mnou na této lodi. Jakže jste říkal, že se jmenujete?“

„John Wilkinson. Je to jméno všední, ale jiné mne nenapadlo.“

„A kde je vaše kabina?“ Zasmál se.

„Nemám žádnou.“ pravil.

„Ale Jime...“

Stiskl jí ruku.

„Drahoušku,“ pravil, „před čtyřmi dny jsem vás mohl požádat o ruku. Neučinil jsem správně, jestliže jsem nenaléhal na vás, abyste se stala mou ženou. Byla to moje chyba. Onen druh marnivé ješitnosti, kterou my muži nazýváme hrdostí, mi zabránil, abych vás požádal o vaši ruku, poněvadž máte mnoho peněz a já mám peněz velmi málo. A dnes se mi zdá, že mi nejen hrozí nebezpečí, že vás ztratím navždy, ale že také zlomím vaše srdce, nebudete-li pevná, nebudete-li mi důvěřovati. A jestliže já, s Boží pomocí, do čtyř dnů všechno zase napravím.“

„Do čtyř dnů?“ opakovala po něm.

Přikývl.

„Zní to podivně, že? pravil. „Ale já musím napravit spoustu věcí, a to do čtyř dnů, jinak jsem prohrál a všemu bude konec. A nyní, Margot, drahoušku, máte ve mne tak velkou důvěru a věříte mi?“

Přikývla a přitiskla se k němu.

„A nyní jděte spát, má drahá, a já také zmizím. Tam přichází lodní inspektor, má oči jako rys. a já příliš netoužím po jeho společnosti... Dobrou noc.“

Políbil špičky jejích prstů.

Margot odešla do kabiny s pocity velké radosti, že Jim jí je nablízku, ale i obavami, strachem o muže, jehož milovala a miluje. Muže, jemuž hrozí velké nebezpečí.

Druhého dne dopoledne vyhledala hlavního stevarda a výsledkem její porady s touto důležitou osobností bylo. …