Dcery Satanovy

18. Margot soptí vztekem

„A nyní mi laskavě řekni.“ vyzvala ji Margot, těžce usedající na židli, „co vlastně znamená ta celá prokletá záhada?“

„Margot!“ zvolala Cecilie pohoršeně.

„Nemohu.“ pravila Cecilie. „Mohu ti říci jen tolik, že Frank ví, že jsem zde.“

„To je útěcha.“ zkřivila Margot ironicky rty. „Jestliže Frank ví, že jsi zde, proč jsi tedy tady?“

„Rozhodla jsem se, že odcestuji touto lodí a šťastnou náhodou se stalo, že má přítelkyně paní Dupreidová mohla svůj odjezd odložit a zůstat v severním Devonu. Jistě si vzpomínáš, že jsme se pro ni měli zastavit autem cestou do přístavu.“

Margot přikývla.

„Měla jsem s Frankem vážný rozhovor. Řekla jsem mu některé věci a Frank uznal, že snad bude nejlépe, odcestuji-li. Z určitých důvodů jsem však nemohla odcestovat pod vlastním jménem... Chtěla jsem být sama. potřebovala jsem, abych byla sama a měla volné ruce k práci, kterou jsem si předsevzala. Navštívila jsem paní Dupreidovou a ona svolila. Půjčila mi zároveň svůj cestovní pas s tím. že mi přenechává i svoji kabinu na lodi a odcestuje za mnou až o několik dnů později, až jí pošlu cestovní pas zpátky.“

„Ale proč jsi byla v kabině paní Markhamové?“

Cecilie zavrtěla hlavou.

„Musíš mi důvěřovat ve všem. má drahá. Nemohu ti v této chvíli všechno říci, i když bych si to, věř mi. moc přála.“

„Ale ano. důvěřuji ti.“ řekla Margot. „Důvěřovala jsem Jimovi a důvěřuji tobě.

Ale důvěřuji i vlastním očím a těmi jsem vás oba spatřila před chvílí v situaci neobyčejně kompromitující. drahá Cecilie.“

„Musela jsem se u někoho vyplakat.“ pravila její švagrová. „Byla jsem překvapena, když jsem se s ním setkala — trochu jsem se procházela na hořejší palubě, neboť ve dne se musím mít na pozoru a náhodou jsem se s ním srazila již včera večer. Hovořili jsme...“

„Ano.“ pravila Margot suše. „Byl to, jak jsem viděla, rozhovor velmi roztomilý. Opravdu, má drahá Cecilie. nezazlívám Jimovi, že si získal tvoje přátelství a účast. Neřekl ti sám, kolik přátelství a účasti nyní potřebuje?“

„Ano.“ přikývla Cecilie. „ubohý Jim.“

„A doufám, že jsi mu také vyjádřila svou účast.“

„Ovšem.“ odvětila Cecilie rozhořčeně.

„A on se potom rozplakal nad tebou, že?“ pokračovala nemilosrdně Margot.

„Chvílemi se mi zdá. Margot, že nemáš ani trochu srdce. Ale, drahoušku, jsem tak šťastna, že tě zde vidím.“ uchopila dívku do náručí a přitiskla ji k sobě. „Byl to zde pekelný život.“

„Tiše.“ napomínala Margot. „jen se mi tu zase nerozplač — chci znát o všem pravdu. Kdy se mi svěříš se všemi podrobnostmi tohoto skandálu?“

Cecilie na ni zamyšleně pohlížela.

„Snad v onen den, kdy vplujeme do newyorského doku.“ pravila. „Jestliže...“ zaváhala.

„Jestliže co?“

„Jestliže vše skončí dobře.“ řekla Cecilie opatrně.

„A víš“ — nyní Margot zaváhala — „víš něco o té fotografii, co držel zavražděný Sanderson v ruce?“

Cecilie přikývla.

„Jim mi o tom řekl.“

„Setkala jsi se se Sandersonem někdy dřív?“ Cecilie stála k ní zády a zavrtěla hlavou. „Odložme tenhle náš rozhovor na pozdější dobu, má drahá, ano? Uděláš mi to k vůli?“

Margot neodpověděla, otočila se a vyběhla na horní palubu, kde nechala rozpačitého Jima.

„Ah, to jste vy,“ pravil Jim. „Doufám, že jste onu mladou dámu nazavraždila?“

Dívka se zachvěla.

„Nemluvme o zabíjení lidí,“ odporovala. „Cecilii mám upřímně ráda, ale to, jak jste ji držel v náručí, bylo. jak se říká. pro mne jako blesk z čistého nebe. Hodně vám smáčela košili, když se na vaší hrudi vyplakala?“

„Nemohl jsem přece tu košili přitom svléknout.“ řekl Jim klidně a Margot se musela proti své vůli zasmát.

Odešli pak na známé malé místo mezi čluny.

„Kdy se vrátíte ke svému topičskému řemeslu?“ zeptala se Margot.

„Neposmívejte se mi. Věřte mi. že tahle má zábava je pramálo veselá. Ale když jste již zde. svěřím se vám s jedním tajemstvím, leč neřeknu-li vám vše, co byste chtěla vědět, nesmíte se mne na nic víc ptát. Slibujete?“

„Slibuji.“ přikývla.

„Za prvé. rád bych vám řekl. jak jsem vám řekl již jednou, že jsem neukradl klenoty paní Stelly Markhamové. Její náhrdelník byl ukraden lidmi, jimž ubohý Sanderson říkal „Silná čtyřka.“ Je to tlupa čtyř zločinců, kteří vždy pracují spolu a provedli všechny největší krádeže klenotů, které v poslední době způsobily tak velký poplach a povyk v Evropě. A jeden člen z téhle bandy ukradl klenoty paní Markhamové.

„A kdo jsou ti lidé ze Silné čtyřky?“ tázala se. „Je to zakázaná otázka?“

„Je to otázka zakázaná, poněvadž je na ni i odpověď velmi těžká. Víme již. že existují dva lidé. manželský párek, kteří si říkají pán a paní Trentonovi. Oba již nějakou dobu byli na zotavené v různých trestnicích Spojených států —Sanderson mi to řekl. A snad právě v této chvíli se procházejí po palubě druhé a třetí třídy této lodi dva detektivové ze Scotland Yardu, kteří pátrají po onom gentlemanu a jeho lady. Třetí z této čtveřice je jakýsi Španěl. jmenuje se Antonio Romano, čtvrtým členem Silné čtyřky, který je u této malé organizace tím. co stavitelé nazývají klíčovým kamenem oblouku, bez něhož by se celý oblouk zřítil, člen snad nejdůležitější, ačkoliv není vůdcem — tím je Trenton — je jakýsi pan Talhot. Tento gentleman je neobyčejně dovedný padělatel dokumentů a zvláště se specializoval na výrobu dokumentů, jimiž si může opatřit cizí klenoty. Je zcela jisto, že dva z této čtveřice jsou na palubě naší lodi. Ti dva lidé ze Scotland Yardu to vědí a možná už vědí nebo budou brzy znát. kteří naši spolucestující to jsou.“

„Jak to víte?“

„Poněvadž jeden z oněch dvou lidí ze Scotland Yardu pracuje se mnou v mé směně.“ zněla překvapující odpověď.

„Jako topič?“ tázala se dívka a pak dodala rychle: „Je to ten. kterému jste říkal Nosáč?“

„Ano. pode…