Dcery Satanovy

12. Mdloby mladé dámy

„Jakže, slečno Cameronová.“ pravil znepokojen, „velmi lituji, že jsem vás sem zavedl. Tato světla jsou pro vás patrně příliš ostrá a je zde i pekelně dusno.“

Zavedl ji na člunovou palubu a přinesl jí křeslo.

„Počkejte tady okamžik, přinesu vám sklenici vody.“ pravil a spěchal dolů.

Ze stínu člunu vykročila postava a Margot zpozorovala zákmit bílé košile.

„Jime.“ zašeptala ve smrtelné úzkosti. „Jime!“

Přistoupil k ní zcela tiše. a nyní viděla, že je bosý.

„Oh, Jime. již o tom všem. co se stalo v Morfordu. vím! Co to znamená, co to všechno znamená?“ zasténala.

„Již o tom víte?“ zeptal se a zůstal klidný.

Přikývla.

„Ale důvěřujete mi. Margot. že?“

Zhluboka si povzdechla a zvolna k němu zvedla hlavu.

„Ano. Jime. důvěřuji vám.“

Jim se k ní sklonil, po několik krátkých vteřin ji držel v náručí a jejich rty se spojily.

Hluk pokladníkových bot na schůdkách s mosaznými okraji ho přinutil, aby zmizel rychle ve stínu mezi záchrannými čluny.

„Cítím se již lépe.“ pravila, když od pokladníka chvějící se rukou přijímala sklenici.

„Ale nevypadáte, že by vám bylo o mnoho lépe.“ pravil pokladník. „Ani nevíte, jak toho lituji — měl jsem přece vědět, že v té kabině je příliš velké horko a dusno a vy jste tak jemná, křehká bytost...“

„Ach ne. všechno je zase v pořádku.“ ujišťovala ho. „Byla to jen a jen moje vina. opravdu. Dnes večer jsem vypila možná příliš mnoho vína.“

„Jaké je to doznání!“ pravil rozhořčeně. „Ale zapomínáte, že sedíte u mého stolu, slečno Cameronová. vždyť jste ho nevypila ani kapku. Několikrát jsem vám chtěl trochu nalít, ale pokaždé jste odmítla.“

Zasmála se. ale v jejím smíchu bylo znát. že je to smích trochu vynucený.

Pokladníkovi se ulevilo, když ji předával do rukou její komorné.

Vrah! Vrah!

Tato slova jí zněla v uších, když se po celou noc na lůžku převalovala z boku na bok. Šumot vody narážející o boky lodi. sténání větru, útočícího na lodní příď a komíny, to vše jakoby opakovalo pouze toto jediné slovo — vrah!

Ne. to není možné! Jim to zcela jistě nespáchal. Jim. jenž tak posměšně říkával, že by mohl být bankovním lupičem. Je to nesmyslné, absurdní.

Je to tragické, ale přece jako by v tom všem bylo racionální jádro. Na Jima byl vydán zatykač. A není jeho útěk doznáním viny?

Co by teď měla učinit?

Tisíckráte si opakovala tuto otázku a nikdy nanalézala uspokojivou odpověď. Mohla mít pouze důvěru k němu a čekat — ale kde Jim je? V které části této l…