Padesát pět

Kapitola XXXII.
Pokladna ve zdi.

Domácnost spala již dvě hodiny, světlo v Billove pokoji bylo zhasnuto téměř stejně dlouho, když brankou, vedoucí do stájového dvora, přišli dva muži a zamířili do zahrádky vedle domu. Široký, kruhový chodník je přivedl k tak zvané „nové stáji“.

„Tohle je garáž,“ zašeptal Jebson. „Tamhle ty dveře po straně vedou do pokoje obročníka. Strhne-li se nějaký rámus, sejde dolů a pak ho budete moci přetáhnout.

Mr. Bomley, muž skoupý na slovo, kývl hlavou a kráčel jistě kupředu.

„Hej, vezměte si tohle,“ zasyčel Augustus hlasitým šepotem a jeho společník se obrátil.

„Co je to?“ tázal se podezíravě.

„Pistole,“ řekl Jebson tichým hlasem. „Třeba ji budete potřebovat.“

„Ne, děkuju.“ Starý trestanec ucouvl. „Takhle mám trochu naděje, kdyby mne dopadli, ale jaký trest by mě čekal, kdyby mě přistihli s tímhle v kapse? Jen si to nechte.“

Jebson ho proklínal pod vousy, ale schoval revolver do kapsy a ostražitě si hledaje cestu, vyhýbaje se suchému štěrku chodníku, došel k širokým dveřím Fenton Manoru. Z kapsy vytáhl dva klíče a zasunuv větší z nich nehlučně do klíčové dírky, otočil jím.

Nezměnila-li se Stella ve svých zvycích, dveře nebudou zasunuty závorou. Opatrně na ně přitlačil a k jeho uspokojení se otevřely. Vstoupil do dlážděné předsíně. Všude panovalo hluboké ticho, rušené jen hlasitým, rozvážným tikáním starodávných hodin.

Bleskl svítilnou na podlahu jen tolik, aby viděl na cestu a nepřevrhl některý kus nábytku, kterým byla předsíň obyčejně nabita — bylo to oblíbené místo odpočinku tety Elizy v létě — a přistoupil ke dveřím společného pokoje.

Zde se vyznal se zavázanýma očima a nepotřeboval již svítilny. Na krbu dohořívala polena ohně a dávala mu dosti světla, aby mohl projíti přes pokoj. Pokladnu nalezl bez nesnází a klekl před ni; použiv druhého klíče, odemkl zámek a v tu chvíli mu sevřela hrdlo ruka jako kleště. Pokusil se vstáti, ale tlak na jeho hrdlo byl takový, že se zapotácel a narazil hlavou na vyložení zdi.

„Buďte tiše, vy rámusivý blázne,“ zasyčel hlas a s hrůzou poznal nenáviděný hlas Billa Lorda. „Vstaňte,“ pokračoval tento hlas a Jebson vstal a v hlavě mu bušilo. Sevření na jeho hrdle nepovolilo; byl zpola vystrčen, zpola vyveden dveřmi do předsíně, do zahrady, po chodníku na silnici a jeho uchvatitel nepromluvil ani slova, dokud nebyli z doslechu od domu.

„Teď se nám trochu ukažte!“

Elektrická svítilna bleskla Jebsonovi do tváře.

„Myslil jsem si to,“ řekl Bill. „Co jste dělal kromě, kradení?“

„Přišel jsem si pro své listiny,“ lapal Jebson po dechu. „Miss Barringtonová je má v pokladně.“

„Och, pro listiny, tak,“ byla jízlivá odpověď. „Co to máte v kapse? Ukažte!“

Jebson byl nyní neschopen odporu. Třásl se jako osika a bylo mu do pláče.

„Pusťte mne, mr. Lorde,“ žadonil.

„Střelná zbraň!“ řekl Bill, bera pistoli do ruky. „Máte s sebou nějakého přítele? Myslím, že byste sám nepřišel.“

„Ano, pane,“ řekl Jebson dychtivě, „proto jsem přišel, ten člověk je starý trestanec — a donutil mne, abych šel s ním. Nechtěl jsem —“

„Lžete,“ řekl Bill klidně, „vy jste pravděpodobně donutil toho ubohého trestance, není-li to výmysl. Kde čeká?“

„U garáže.“

„Rozumím,“ řekl Bill zlověstné. „Nemýlím-li se, jeho starostí bylo umlčet mne, kdybych vyšel ven?“

„Ne, pane, o tom nic nevím,“ koktal Jebson; „nedáte mne snad zavřít, mr. Lorde? Dovolte mně promluvit s miss Barringtonovou. Sloužil jsem jí vždycky poctivě.“

„Vy jste vzor ctnosti, o tom nepochybuji,“ řekl Bill. „Kromě své slabůstky, brát úplatky od dodavatelů, kopat stájníky a mučit koně, jste vzorný občan. Nuže, Jebsone, teď mi povíte pravdu. Kdo vás sem poslal?“

„Nikdo, pane, přísahám!“

„Můžete přísahat, až zmodráte ve tváři, a ještě vám nebudu věřit. Kdo vás sem poslal?“

Jebson neodpovídal.

„Poradil vám někdo, abyste šel sem a natloukl mi?“

„Ne, pane,“ řekl Jebson, třesa se strachem, neboť sira Jacquese Gregoryho se bál více, než obročníka miss Barringtonové.

„Kdo vás s…