Padesát pět

Kapitola XXXVI.
Portrét.

Urquhart se vrátil do Londýna s Alec Bondem, a pověst praví, že po celou cestu neotevřel úst.

Na nádraží se rozloučil s Bondem dvěma krátkými slovy.

„Nic nového?“ tázal se svého správce, když přišel domů.

„Nic, pane.“

„Vsadil jste si na vítěze?“ tázal se Jonáš Urquhart bezmyšlenkovitě.

„Ne, pane, nevsadil jsem si na vítěze,“ řekl důstojný sluha. „Máte zde dopis, pane, doporučený dopis.“

„Doporučený dopis?“ opakoval Urquhart a byl poněkud překvapen. Doporučené dopisy mu často nepřicházely, leda někdy po pondělku, ježto pondělí je dnem placení v klubech. Pak si vzpomněl.

„Od téže osoby?“ tázal se rychle.

„Myslím, že je to od téže osoby, pane,“ řekl vážný sluha.

Jonáš se odebral kvapně do knihovny a vzal dopis se stolu. Byl nadepsán tiskacím písmem a než jej Urquhart otevřel, odemkl zásuvku a vyňal z ní podobnou obálku, na níž bylo poštovní razítko, starší o půl roku.

„Tentýž,“ zamručel a roztrhl dopis.

Jak očekával, byly v něm dvě bankovky, každá na pět set liber, právě tak, jako v předchozím dopise. Tehdy se domníval, že tento přišel od některého neobchodnického bookmakera, který zapomněl přiložiti navštívenku a ptal se na všech stranách, ale nikdo z lidí s nimiž uzavřel sázky, tyto peníze neposlal.

„Dva tisíce liber,“ zamumlal.

Kdo byl odesílatelem? Sir Jacques Gregory, aby nahradil těžkou ztrátu způsobenou mu jeho nešťastným synem? Zajisté ne. Jeho rty se opovržlivě zkřivily. Měl-li Jacques vůbec svědomí, pak jistě nebylo marnotratné. Pohlédl opět na bankovky. Byly zbrusu nové — pětistové obyčejně bývají — a jejich čísla šla za sebou. Zamkl je do zásuvky stolu a dlouho seděl, ruce maje složeny na klíně a uvažuje.

Když James ohlásil večeři, zvolna se odebral ke svému osamělému jídlu, zastaviv se na okamžik před krbem, aby mávl rukou na pozdrav obrazu svého hocha.

„Dnes jsme mu zatopili, Waltře,“ řekl vesele, „pořádně zatopili, tomu ničemovi. Připravíme mu ještě krušné chvilky,“ potřásl hlavou a usmál se, pak se posadil za stůl a rozprostřel ubrousek.

„Nevsadil jste si tedy na vítěze, Jamesi?“

„Ne, pane.“

„Nevěřil jsem, že vsadíte. Nikdo nevěděl, že je tam. Já jsem naň vsadil, Jamesi.“

„Skutečně, pane!“ byla zdvořilá, ale nenadšená odpověď.

„Je to znamenitý kůň. Zapamatujte si, že zvítězí v Manchesterském listopadovém handicapu a hleďte si vydělat na přezimování, jak praví stájníci.“

Zasmál se svému starému vtipu, neboť James by spíše pomyslil na krádež stříbrných příborů, než na sázení. Měl krajně přísné názory na tuto věc a byl jedním z toho mála lidí mezi Urquhartovými známými, kteří nikdy nevsadili ani šiling na žádného koně.

„Někdo je přede dveřmi,“ řekl náhle starý Jonáš Urquhart. „Běžte se podívat, kdo to je, Jamesi.“

Sluha vyšel a za chvíli se opět vrátil.

„Hrabě z Fontwellu,“ řekl s náležitým uspokojením, neboť mu bylo zřídka dopřáno, ohlašovati urozeného návštěvníka.

Jonáš vstal a podal mladíku ruku.

„Bill Lord, nemýlím-li se?“ řekl a Bill se polekaně ohlédl.

„Nebojte se Jamese, ten je strážcem všech mých tajemství. Večeřel jste?“

„Rozumně a dobře,“ řekl Bill.

„Pak se napijeme kávy, Jamesi.“

Sluha vyšel z pokoje a Bill přistoupil k věci.

„Nepochybně si myslíte, že mám pekelnou drzost, když k vám přicházím, mr. Urquharte, ale tušil jsem stále, že víte, kdo jsem, rozhodl jsem se tedy, zabít dva vrabce jedním kamenem.“

„Jaký je ten druhý vrabec?“ tázal se mr. Urquhart s úsměvem.

„Nu,“ Bill zaváhal, „předně jsem se chtěl dovědět, víte-li to nebo ne. Začíná mne již unavovat to stálé vyhýbání se vám ze strachu, že někdo může každou chvíli říci: ,Ten hezký mladík tam je lord Fontwell’. Za druhé jsem vás chtěl požádat o laskavost.“

Stařec naň pohlížel rozveselenýma očima, když Bill mluvil.

„O laskavost?“ řekl se zájmem, „jakou laskavost může starý člověk, jako je Jonáš Urquhart, prokázat hraběti z Fontwelli?“

Bill pocítil trochu nesnází s oznámením pravé příčiny své návštěvy.

„Abych se přiznal,“ řekl, „běží o jistou mou známou, která uprchla z domova s pravým lesním mužem. Ale není ani trochu divoký,“ dodal zamyšleně, „a není to nikterak špatný člověk.“

„Mildred Sembersonova?“

„Mildred Sembersonova,“ řekl Bill, kývnuv hlavou.

„Snad nechcete říci, že uprchlá s tím poustevníkem z Bláznivé farmy?“

„Právě to jsem chtěl říci, mr. Urquharte. Prožívají líbánky v Brightonu. Oznamuji vám tuto ohromující společenskou událost ze strachu, že jste ji snad přehlédl v novinách. A pak se vrátí na Bláznivou farmu a budou živořit, co mi dělá starosti. Tento mladík, který si zvolil krajně všední jméno Brown, je bystrý znatel bursovních obchodů. Byl jsem hrozně překvapen, že se vůbec vyzná v něčem jiném, než ponravách a chroustech, ale jak se zdá, je tomu tak. Já nemám na burse žádných přátel, ale napadlo mne, že vy snad budete mít.“

„A v tom případě?“ nadhodil mr. Urquhart se zajiskřením v oku.

„V tom případě by mi bylo velmi milé, kdybyste užil svého vlivu a nalezl Brownovi nějaké zaměstnání ve městě.“

Mr. Urquhart prohlížel zamyšleně podlahu.

„Znám několik lidí na burse,“ řekl, „ale úřednické místo proň nehledáte?“

„Hledám mu místo společníka,“ řekl Bill. „Abych se přiznal, jsem rád, že je Mildred provdána. Měl jsem vždy v koutku duše nejasný strach, že se budu musit přiženit do Sembersonské rodiny, ačkoliv myslím, že Mildred by to nebylo docela po chuti. Dal jsem jim kousek země v Devonshiru, ale ta je stěží uživí. Děvče nedostane od matky nic a proto bych jim rád pomohl.“

„Chcete mu společnictví koupit? Tolik asi to bude pro vás znamenat.“

Bill přisvědčil.

„Jsem hanebně bohat,“ omlouval se, „a bez váhání bych na to dal dva nebo tři tisíce — a po případě ještě více — jen kdybych viděl Mildred zabezpečenu k mé spokojenosti.“

John Urquhart naň vážně, pohlížel.

„Jste podivný …