Padesát pět

Kapitola XX.
Bláznivá farma.

Po čaji Stella zasedla k dopisu a nadepsala jej Williamu Lordovi. Učinila aspoň půl tuctu pokusů, než začala opravdu. „Drahý Williame“ se jí zdálo příliš důvěrné. „Drahý mr. Lorde“ jej stavělo na vyšší stupeň, než toho jeho postavení zasluhovalo. Zvolila tedy střední cestu a napsala „Drahý Williame Lorde“, což mělo žádoucí ráz odměřenosti a dávalo cítiti jejich vzájemný poměr.

Velmi stručně se zmínila o neúspěchu Seven Hillse a pokračovala:

S Patience poběžím, ale nemyslím, že zvítězí. A ještě lepší znalec, než jste vy, mi radil, abych naň nevsadila ani penny, Míním tím mr. Jonáše Urquharta, o němž jste jisté slyšel. Kůň tudíž půjde bez sázek. Zvítězí-li — a ježto jsme v Ascotu vyhráli jeden znamenitý dostih a v druhém zvítězili morálně, snad se štěstí ode mne neodvrátí ani teď — cena je dostatečně velká, aby nám byla odměnou.

Podepsala „S upřímným pozdravem Stella Barringtonová“.

Když vhodila dopis do schránky, odebrala se na osamělou procházku, která ji zavedla daleko za hranice malého panství lady Sembersonové.

Sir Jacques Gregory, sedící na terase, viděl její půvabnou postavu vystoupiti brankou v živém plotě, přejíti přes silnici, která dělila panství od Hankeyského lesa a zmizeti v chladivém stínu tohoto malého lesíku. Odložil noviny, které četl, odběhl do předsíně pro klobouk a hůl a pustil se za ní.

Stella kráčela zvolna a za chvíli potkala Reggieho Cambrye, který se vracel po úzké pěšině.

„Jdete se také podívat na Bláznivou farmu?“ řekl.

„Bláznivá farma?“ opakovala dívka. „Nikdy jsem o ní neslyšela.“

„Je to hospodářství na mýtině, kterou vykácel uprostřed lesa nějaký výstřední chlapík. Žije tam jako poustevník — bručoun, řekl bych. Přišel sem asi před osmi léty, koupil pozemek za babku a začal pěstovat zeleninu a slepice. Ovšem, na hospodaření je to nejhorší místo na světě, ale nemýlím-li se, vynáší mu to. Měla byste se tam podívat, miss Barringtonová, připomíná to trochu divoký západ. Chata z klád a vousatý poustevník — má delší bradu, než ten váš roztomilý obročník,“ řekl s poťouchlým pohledem na ni.

Stella Barringtonová se zarděla — příliš pohotově, aby jí to bylo milé.

„A kdo je tento tajemný muž?“ tázala se. „Je mladý nebo starý?“

„Myslím, že je mladý; byl ve válce. Zavřel svou kládovou boudu a jako pravý hrdina se přihlásil; když se vrátil, nechal si opět narůst vousy. Je dokonale neškodný, nemusíte se tedy bát jít tam. Či byste si snad přála, abych vás doprovodil?“

„Ne, ne,“ řekla, a pak se smíchem; „zní to nevděčně, ale ráda bych byla sama. Míváte také někdy takové přání?“

„Mám je stále,“ řekl Reggie slavnostně. „Tenhle týden je pro mne týdnem utrpení. Teta vždy hostí přes Goodwood nedostižnou sbírku nemožných lidí, a jsem rád, mohu-li jim na chvíli utéci.“

Kráčela půl hodiny, než spatřila Bláznivou farmu. Zdálo se, že si sedlák poustevník vybral nejnepříhodnější místo z celého Sussexu. Připomínalo jí popisy, které jí dal její otec o malých farmách na mýtinách, jež viděl v západních státech Ameriky, o farmách, vyrvaných pralesu a hájených před ním jen stálou bdělostí a prací.

Kouř vystupoval z komína chaty z hrubých klád, ale jiných známek života nebylo viděti. Hranice hospodářství nebyly obehnány plotem, jen pěšina vyznačovala jednu jeho stranu. Měla do sebe jakousi zvláštní krásu a dívka se zastavila a obdivovala rámec, do něhož poustevník zasadil svou chýši.

Zaslechla za sebou kroky a otočivši se, spatřila sira Jacquese.

„Halo,“ řekl tento bodře, „vy jste se také přišla podívat na Bláznivou farmu? Měl jsem v úmyslu pozvat vás, abyste se podívala se mnou na tuhle pamětihodnost.“

V tuto chvíli nebylo na svatě člověka, s nimž by si přála mluviti méně, než se sirem Jacquesem Gregorym.

„Chtěla jsem se projít o samotě,“ řekla a zdůraznila slovo „samota“.

„Já rovněž,“ řekl a připojil se k ní.

Ztratili chatu s očí, když vstoupili do pohádkové říše, prosycené vůní jehličí.

„Miss Barringtonová,“ pravil sir Jacques, „hněváté se na mne ještě?“

„Nevím o tom, že jsem se na vás někdy hněvala, sire Jacquesi,“ řekla Stella.

„Vyhýbáte se mně. Včera večer jsem nemohl s vámi promluvit ani slovo.“

Sir Jacques Gregory byl zkušený a ostřílený muž světa. Měl co činiti se všemožnými druhy žen a měl krajní důvěru v přímé metody.

„Poslyšte, miss Barringtonová,“ řekl, když neodpovídala, „jste příliš dobrá na takové živoření, takové plahočení s pitomými koňmi. Proč nejdete do Londýna?“

„Co bych dělala …