Lovec hlav

XXVII. SKLEPENÍ

Ještě téhož večera byli pacienti pana Longvala odvezeni do nemocnice. Lékařská zpráva byla příznivá, a tak si Michael myslel, že tajemství bude brzy odhaleno.

Michaelův starý učitel byl poněkud překvapen. "Přišel jsi ke mně studovat?" zeptal se dobrácky, když se objevil u dveří.

"Kupodivu jste uhodl, pane," řekl Michael, "ačkoliv pochybuji, že byste mi tentokrát mohl pomoci. Sháním se po starých dějinách Chichestru."

"Mám jedny z roku 1600. V posledních čtrnácti dnech jste druhým člověkem, který se po nich shání."

"A kdo byl ten první?" otázal se Michael rychle.

"Nějaký muž jménem Foss -" začal pan Scott a Michael přikývl, jako by předem znal totožnost badatele. "Chtěl vědět něco o zdejších sklepeních. Nikdy jsem neslyšel, že by tu byly nějaké proslulé podzemní chodby. Kdyby tě tak zajímal Cheddar, pak bych ti mohl poskytnout cenné informace. Jsem odborník na Cheddarská sklepení."

Zavedl Michaela do knihovny a vytáhl starodávný svazek.

"Když Foss odešel, prohlížel jsem si to. Zjistil jsem, že jediná zmínka je na straně 385. Mluví se tam o zmizení oddílu jízdy pod velením Sira Johna Dudleye, Earla z Newportu, při nějakých místních potyčkách za doby Stephena. Tady to je." Ukázal prstem.

Michael četl starý text:

"Vznešený Earl, rozhodnuv se, že vyčká jeho příchodu, zavedl dvě roty jezdců do velkých sklepení, jež tehda zde byla. Ale z všemohoucí vůle Boží, v jehož rukou všichni jsme, došlo v osm hodin k velkému sesuvu půdy, který zahubil a pohřbil všechny tyto rytíře a pány, i urozeného Sira Johna Dudleye, Earla z Newportu, takže jich nikdo více nespatřil. Místo, kde se to přihodilo, leží devět mil přímou čarou od toho města, jež bylo Římany nazýváno Regnum nebo v nářečí šaškem Ciffancaester."

"Bylo ono sklepení někdy objeveno?"

Pan Scott zavrtěl hlavou. "Kolují místní pověsti, že jich před půldruhým stoletím používali pašeráci brandy. Ale takových místních legend je spousta v každém okrsku."

Michael vytáhl z kapsy mapu Chichestru, odměřil devět mil a kružítkem narýsoval kruh kolem města. Všiml si hned, že čára běží buď přes panství Sira Gregoryho, nebo aspoň blízko něj.

"Copak existují dvě Griff Towers?" napadlo ho náhle při zkoumání mapy.

"Ano, je tu ještě jedna kromě té na zámku Sira Gregoryho, která dostala jméno po skutečné Griffin Towers, jak se původně jmenovala. Mám dojem, že stojí na Pennově pozemku nebo v jeho blízkosti. Je to velmi stará, asi dvacet stop vysoká čtverhranná věž, tak dva tisíce let stará. Zajímám se o starou architekturu, a tak jsem si stavbu pečlivě prohlédl. Spodní část zdi je nepochybně římská - Římané tu měli velký tábor. Regnum bylo vlastně jejich hlavním stanem. K čemu věž sloužila - na to panují různé názory. Pravděpodobně to bylo vězení nebo skladiště. Podle mne byla původní římská věž pouze několik stop vysoká a vůbec nebyla určena k účelům obrany.

Následující staletí vyhnala stavbu do výšky, aniž by kdo věděl proč."

Michael se usmál.

"Jestli se nemýlím, uslyším o té římské věži ještě dřív, než skončí den," řekl.

Vyzvedl svoje zavazadla v hotelu a dopravil je na nové místo určení. Tam shledal, že už je prostřeno - pro tři osoby.

"Čekáte společnost?" zeptal se Michael, když viděl Jacka Knebwortha tu a tam něco poopravujícího na prostřeném stole. Ředitel měl čistě staromládenecký smysl pro pořádek, který spočíval v tom, že všechny věci musí být rozestaveny v pravidelných vzdálenostech od sebe.

"Ano. Někoho z vašich známých."

"Z mých známých?"

Jack přikývl.

"Pozval jsem slečnu Leamingtonovou. A když vidím, že muž vašeho věku zrudne při vyslovení jména dívky, je mi ho upřímně líto. Zčásti to bude pracovní návštěva, zčásti proto, aby se se mnou setkala taky v trochu jiném, lidském ovzduší. Dnes jí to moc nešlo, ale myslím, že jsme všichni jaksi nebyli ve své kůži."

Brzy nato přišla a vyzařovala z ní taková roztomilost, že to neodolatelně zapůsobilo na Michaelovo srdce.

"Když jsem sem šla, myslela jsem na to, jak je to všechno divné - nikdy se mi ani nesnilo, že bych mohla být vaším hostem, pane Knebworthe."

"A mne nikdy ani nenapadlo, že byste byla hodná takového vyznamenání," zahučel Jack."A za pět let si řeknete: ,Proč jsem se tak vzrušovala pozváním k mizernému obědu toho břídilského ředitele Knebwortha'?"

Položil jí ruku na rameno a uvedl do pokoje, kde teprve teď uviděla Michaela. Mladý muž pocí…