King Kong

KAPITOLA ČTVRTÁ

Tupá vilejšovitá příď Poutníka klidně a pečlivě půlila vlnu za vlnou. Teplá olejnatá vodní masa se proti ní znovu a znovu zvedala, převalila se podél boků a pomalu se hroutila do stopy za zádí. Poutník měl pro vodu jen jedno využití: rozčísnout její hladinu a odvalit ji z cesty, podél rezavého trupu, co nejdál za sebe. Jediné, co k tomu bylo zapotřebí, byla síla motorů, a ty v tomto případě pracovaly s neochvějnou pravidelností přílivu a odlivu. Hnaly loď kupředu rychlostí čtrnácti uzlů a neptaly se kudy ani kam.

Atlantik už dávno nechali za sebou. Pomalu proklouzli Panamským průplavem, pak se dlouze loučili s pobřežím, až ho nakonec opustili a pluli směrem k Havajským ostrovům a odtamtud do Japonska doplnit zásoby uhlí. Minuli Filipíny, Borneo, propluli podél Sumatry, vše stálou rychlostí čtrnácti uzlů.

Teď směřovali na jihozápad. Bylo kolem poledne, slunce neúnavně pálilo a posádka byla oblečená jen tolik, co vyžadovala přítomnost dámy.

Někteří byli oblečeni ještě o něco méně. Lumpy ležel ve stínu vedle netečného Ignáce a byl až do pasu nahý jako indián. Lékař by při pohledu na něj jistě neodolal pokušení přepočítat tenká žebra, která se mu rýsovala na hrudi. Měl na sobě jen rozedrané kalhoty, které mu visely od pasu do půl cesty mezi špičatými koleny a ještě kostnatějšími kotníky. A sám by byl ochotně přísahal, že na sobě nemá ani o nitku víc.

Jeho oděv se ale do tohoto počasí výborně hodil. Koneckonců v zeměpisných šířkách, do kterých teď Poutník pronikal, mohlo být ještě tepleji. Ani první důstojník, který křižoval palubu v kalhotách z hrubého plátna a v košili ze surového čínského hedvábí, by si na horko nestěžoval, kdyby ho ovšem nerozpaloval neklid z toho, že osoba, na kterou čekal, se pořád ještě neobjevila.

Ann nakonec přišla na palubu v bílých, silně naškrobených lněných šatech a v kloboučku ze stejné látky. Na nohou měla lehké plátěné boty. Její světlý oděv jen zářil a o to víc poutala pozornost její zlatavá pleť.

„Dobré odpoledne, Lumpy,“ řekla vesele.

Lumpy se posadil, poškrábal se na opálené hrudi a jemně strčil do Ignáce, který se také posadil a lehce se uklonil.

„A co já?“ zeptal se Driscoll.

„Ahoj, Jacku,“ usmála se Ann.

„Kde jsi byla tak dlouho?“

„Pan Denham mě požádal, abych si vyzkoušela ostatní kostýmy,“ řekla a očividně byla sama se sebou dost spokojená. „Všechny jsou krásné a perfektně mi padnou.“

„Mohlas nám dát aspoň šanci si je prohlédnout.“

„Myslím, že jste měli příležitostí až až. Pan Denham mě každou chvíli vytahoval ven na palubu na kamerové zkoušky.“

„Každou chvíli? Jednou, nebo možná dvakrát!“

„Mnohokrát.“

Driscoll lítostivě zavrtěl hlavou.

„Někteří lidé potřebují hodně přemlouvání od jiných, aby si sami začali věřit.“

„Pan Denham říkal, že je velmi důležité zjistit, ze které strany mě kamera má zabírat, aby to dobře vypadalo.“

„Nezdá se mi, že by existoval úhel, ze kterého bys vypadala špatně.“

„Pan Denham ale zřejmě vidí spoustu zásadních nedostatků.“

„Mně přijdeš ze všech stran docela v pořádku.“

Ann se shýbla k Ignácovi, a ten jí vesele skočil do náruče. Ann se za něj trochu skryla a stydlivě se usmála.

„To jsem ráda…, ale ty nejsi režisér.“

„Kdybych byl,“ řekl Driscoll vážně, „ty bys tu nejspíš vůbec nebyla.“

„Opravdu? To mě vážně moc těší.“

„Víš, jak to myslím, Ann!“ Zůstal vážný, přestože na něj upřela své svůdné oči. „Jsem moc rád, že tu s námi jsi, to jistě. Ale pořád si lámu hlavu, jakou šílenou podívanou chce Denham nafilmovat a jakou roli v ní dostaneš, až konečně dorazíme…, bůhví kam vlastně máme namířeno.“

„Mně je jedno, co to bude. A dokonce je mi úplně jedno, že nám nechce nic říct. Je mi jedno, kam plujeme, je mi jedno, jakou roli mi dá. Ať to bude cokoli, dopřál mi tohle,“ řekla a jedním pohybem ruky obsáhla celou loď od přídě až po záď. „Na téhle staré lodi jsem díky němu zažila nejkrásnější chvíle v životě.“

„To myslíš vážně, Ann?“

„Jistě!“ Ale své pocity raději zas rychle ukryla pod všeobecné pojmy. „Všichni jsou tady tak hodní. Lumpy a ty, pan Denham, kapitán. No řekni, není pan kapitán roztomilý dědula?“

„Cože?“ Driscoll se poplašeně rozhlédl kolem, aby se ujistil, že ji nikdo z posádky, a hlavně samotný kapitán, nemohl slyšet.

„Řekla jsem roztomilý dědula.“

„Bože, to by byla mela,“ zašeptal Driscoll rychle, „kdyby to slyšel od kohokoli jiného.“

Došli k zábradlí a zadívali se do hlubin tropického moře. Voda se třpytila nespočetnými malými skvrnkami, ze kterých se po bližším prozkoumání vyklubaly drobné medúzy. Žádná z nich nebyla větší než dlaň, ale přesto si tady, uprostřed oceánu, klidně pluly, jako by se jim nemohlo nic stát. Lumpy jim říkal mořské astry.

Ann a Driscoll se chvíli mlčky dívali, ani jeden z nich nechtěl přerušit ticho. Za těch pár týdnů od doby, kdy Poutník opustil New York, se velmi sblížili. Driscoll byl trochu zamlklý, moc nevěděl, jak mluvit se ženou. Vyprávěl Ann, jak utekl na moře, když ho rodiče chtěli dát na vysokou školu. Vzpomínal na matku, která mu nakonec odpustila, a od té doby, co se dal dohromady s Denhamem, byla na svého syna pyšná. Ann mu na oplátku vyprávěla – jemu a nikomu jinému – o svém životě v New Yorku, který tak rázně ukončila jedna nezdařená krádež jablka. Vyprávěla, jak vyrůstala na rodinné farmě, jak přišla o rodiče a jak ji pak podvedl její zrádný strýc, kterému svěřila správu zděděného majetku. Vyprávěla, jako by to byly příběhy z jiného světa, o tom, jak v New Yorku zoufale hledala práci, jak se bála každého dalšího dne a jak neměla co jíst.

Dnes už to byly jen chmurné vzpomínky.

„Měla jsem štěstí,“ řekla po chvíli mlčení. „Měla jsem štěstí, že jsem toho večera na ulici potkala pana Denhama.“

„Když už o něm mluvíte, může se připojit?“ ozval se najednou hlas kousek za jejich zády. Oba se otočili a podívali se na režiséra, který se vesele pohupoval na patách.

„Další kamerové zkoušky?“ zeptal se Driscoll.

Ann už podávala Ignáce do náruče Lumpymu, ale Denham zavrtěl hlavou.

„Ne, jen si tu klidně zůstaňte,“ řekl a laskavě s…