King Kong

KAPITOLA DESÁTÁ

Byl to Denham, kdo námořníky u vesel člunů burcoval k větší rychlosti, když odrazili od boků Poutníka, a byl to zase on, kdo je – sám skoro bez dechu – štval celou cestu k vesnici. Ale když otevřeli bránu, jako první se dovnitř vřítil Driscoll. To on zorganizoval hon na Konga.

On vystřelil a byl v podstatě jediný, kdo si obřího živoucího boha domorodců, v jehož náruči Ann bezvládně ležela, stačil pořádně prohlédnout.

„Tohle je moje práce,“ řekl pak Denhamovi hlasem, který režiséra ujistil, že první důstojník nezměkl.

„Dobře, Jacku,“ přikývl, „jdeme do toho spolu.“

„Potřebuju tucet mužů,“ houkl Driscoll k mužům, stojícím kolem brány. „Kdo se přidá?“

„Já půjdu!“ ozval se Lumpy a další hned následovali jeho příkladu.

„Ty tady hlídej, Lumpy,“ řekl Driscoll. „Ty pojď!“ ukázal na jednoho z námořníků. „A ty! Ty taky!“

„Kdo má ty bomby?“ zeptal se Denham. „Budeme je potřebovat.“

„Tady sou!“ zavolal Jimmy, a když se svalnatý muž vedle něj nabídl, že je vezme, majetnicky je zakryl vlastním tělem. „Ani nápad! Vláčel sem se s nima celou cestu. Tak je ponesu dál.“

„Kapitán tady zůstane s ostatními, souhlasíte?“ navrhl Driscoll Denhamovi.

Režisér přikývl. Pak začali společně kontrolovat zbraně, munici a svítilny.

„Do řady za sebou!“ nařídil Driscoll. „Každý se bude držet muže před sebou. Já půjdu první.“

Energicky vyrazil a Denham těsně za ním. U oltáře se na okamžik zastavili, vzhlédli k vysokým pilířům nahoře. V tichém údivu se na sebe podívali.

„Taky jste to viděl, že ano?“ zeptal se Driscoll tiše.

Denham přikývl.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ řekl Driscoll. „Viděl jsem to zcela jasně. Hlavu to mělo v úrovni těch sloupů, a ty jsou nejmíň patnáct metrů nad zemí.“ Zachvěl se, když si v duchu vybavil ten obraz. „Pojďme.“

Když přišli na okraj srázu, zaslechli kdesi nalevo zvuk tekoucí vody. Denham usoudil, že by se měli vydat tím směrem, protože vodní tok by je mohl proti svému proudu přivést na náhorní plošinu. Tápavě tedy vyrazili za zvukem.

Po chvíli našli potok, voda tekla někam k valu. Proti proudu koryto stoupalo úzkým žlabem, vlastně jen příkrou průrvou, sotva dost širokou, aby se tudy protáhl člověk.

„Jste dobrý plavec, Jacku,“ řekl Denham. „Zkuste to.“

Driscoll přikývl a pustil se do obtížného výstupu. Zrovna když se mu zdálo, že našel cestu vzhůru, jeden z mužů dole zavolal:

„Něco tu je!“

Driscoll tím směrem posvítil svou baterkou a v kuželu světla spatřil otisk chodidla tak velký, že na něj všichni jen němě zírali. Nicméně podle toho poznali, že postupují správně.

„Pojďte,“ pobídl je.

Ve tmě byla ta cesta velmi obtížná. Skoro na každém kroku se někdo pořezal o ostré kameny nebo aspoň utržil pěknou modřinu. Jeden námořník uklouzl a dravý proud ho strhl o pár desítek metrů zpátky, než se mu podařilo najít oporu, na které zůstal viset.

„Pušku mám,“ hlásil statečně, když ho vytahovali.

Nahoře na okraji srázu je čekala hustá džungle, obrovské stromy a pod nimi husté křoviny. Potok tu byl o něco širší a jeho koryto se táhlo dál stále stoupajícím terénem.

„Myslím, že se ta plošina postupně zdvihá až k té hoře ve tvaru lebky,“ prohlásil Denham.

Nikde nebyl ani náznak nějaké cesty, a tak se chvíli jen bezradně rozhlíželi kolem.

„Musíme najít stezku,“ rozhodl Driscoll.

„Tady je křoví polámané,“ hlásil jeden z námořníků. „Jako by tu prošlo něco velkého.“

Ukázalo se, že větve byly čerstvě ulomené.

„Tady je to,“ ozval se další.

Prodrali se houštinou a po stezce postupovali proti proudu potoka. To Driscollovi stačilo, aby odhodlaně vykročil vzhůru k úbočí hory.

„Slyším nějakého ptáka,“ řekl Denham po chvíli. „Několik! Slyšíte, celé hejno!“

Z ticha se skutečně začalo ozývat skřehotání mnoha ptačích hrdel. Také si všimli, že se ve vzduchu najednou objevil hmyz.

„Bude svítat,“ došlo Denhamovi. „Teď si odpočineme, Jacku.“

„Naopak, teď můžeme zrychlit,“ řekl Driscoll neústupně.

Ale ještě nějaký čas to nevypadalo, že by se cokoli změnilo. Potmě postupovali obtížným terénem. Pak se čerň postupně stáhla dál do pralesa a na krátké vzdálenosti se začaly objevovat obrysy stromů. Pokaždé, když se na chvíli zastavili, aby zjistili, kudy stezka pokračuje, světla trochu přibylo a další postup už byl snazší. Nakonec se šero rozplynulo a k patám vysokých stromů pronikly první paprsky světla.

Světlo jim přineslo jistotu. Objevili další otisk obrovského chodidla.

„Podívejte se sem!“ křikl Jimmy a přehodil si truhlu s bombami na druhé rameno. „Musí to být velké jako dům.“

„Takže šel tudy,“ řekl Denham Driscollovi.

„A my jdeme za ním,“ kývl Driscoll. „Kupředu!“

„Pušky mějte připravené,“ připomněl Denham.

„No jasně, šéfe,“ zabručel Jimmy.

Před jejich znavenými pohledy se najednou otevřela mýtina. Po dlouhé cestě džunglí, kde na každém kroku zakopávali o šlahouny, které neviděli, a odírali se o větve, kterým se nemohli vyhnout, radostně vklopýtali na otevřené prostranství. Úplně se rozednilo. Při zemi se sice válely cáry řídké mlhy, ale jinak byl každý strom, každý keř a každé stéblo trávy, která celou mýtinu pokrývala půl metru vysokým kobercem, jasně viditelné.

V trávě našli další otisky, které je ujistily, že jdou správným směrem.

Driscoll vyrazil svižně vpřed, ale po několika krocích zaslechl Denhamovo poplašné volání. Strhl z ramene pušku a otočil se k místu, kam ukazovala režisérova rozechvělá ruka. Námořníci, jdoucí v řadě za nimi, se vyděšeně rozkřičeli.

„Kong!“ vykřikl jeden z nich. Ale nebyl to Kong.

Před jejich zraky se s džungle vynořilo ohromné zvíře, jehož tělo pokrývaly tlusté šupiny. Na protáhlém krku tvora byla malá hlava, připomínající hlavu ještěrky. Za mohutným trupem se objevil ocas, na konci opatřený dlouhými ostny. Zvíře se nejistě pohybovalo na statných zadních nohách, zatímco přední, které připomínaly spíš pařáty, neslo pokrčené před sebou.

Muži na něj zůstali zírat, strnulí úžasem, ale Denham a Driscoll, kteří s…