King Kong

KAPITOLA ŠESTÁ

Přes noc hradba neprostupné mlhy zhoustla. Několik hodin před svítáním vplul Poutník pod velením kapitána Englehorna přímo do ní a na své cestě k tajuplnému ostrovu z mapy norského kapitána musel zpomalit na minimální rychlost. Ráno už byla loď ze všech stran obklopena žlutobílým závojem.

Mlha promáčela všechno do poslední nitky, oblečení se lepilo na tělo a jak se člověk pohnul, voda odkapávala. Všechno bylo vlhké a studené a po palubě se pomalu přelévaly kluzké loužičky.

Na vzdálenost tří čtyř metrů muži vypadali jako duchové, o dva kroky dál už nebylo vidět nic. Stěžně, zábradlí a všechno ostatní na palubě se vynořilo z mlhy jen okamžik před tím, než by do toho člověk narazil. Nad celou lodí leželo tíživé, nažloutlé ticho. Denham, Englehorn, Driscoll i Ann stáli nahoře na můstku, ale neviděli ani námořníka, který na přídi měřil hloubku vody olovnicí, natož toho nahoře v pozorovatelně, když se snažil dalekohledem proniknout závoji mlhy. Při hlášeních byly jejich hlasy hlubší a duté, ale bylo slyšet na větší vzdálenost, než by za jasného slunečného počasí vůbec bylo možné.

„Tahleta zatracená mlha,“ zakašlal Denham. Celou noc sotva spal a teď, když cítil, že jeho cíl je ukryty někde v mlze kolem nich, byl bez sebe vzrušením. Stál strnule jako provazochodec na laně a upíral oči do neproniknutelné šedi před sebou. „Jste si jistý naší polohou, kapitáne?“

„Samozřejmě,“ řekl Englehorn klidně a utrhl si další kousek žvýkacího tabáku. „Včera v noci, ještě než jsme vpluli do té mlhy, jsem ji naposledy ověřoval.“

„Jacku!“ špitla Ann a stiskla Driscollovu ruku. „Jestli se brzy něco nestane, tak asi puknu vzrušením. Ještě nikdy v životě jsem nezažila něco tak napínavého.“

„Uklidni se,“ napomenul ji Driscoll. „Když tady budeš takhle poskakovat, za chvíli někde uklouzneš a skutálíš se ze schodů. A prosím tě,“ dodal ještě střízlivě, „přestaň své vzrušení přenášet na mě. Sám mám sto chutí seběhnout na palubu, skákat a křičet, ale když si představím, kam jedeme a do čeho tě možná vezeme, raději bych si zachoval chladnou hlavu.“

„Jestli je naše poloha správná, kapitáne,“ řekl Denham, „musíme už být blízko.“

„Až se ta mlha konečně zvedne,“ zamumlal Englehorn sebejistě, „tak ho buď uvidíte, nebo budete muset přiznat, že tu není. Propluli jsme to tu křížem krážem. Možná tu někde je, možná tu nikdy nebyl.“

Mlhou se k nim doneslo hlášení námořníka na přídi:

„Hloubka přes třicet sáhů.“

„Říkal jste přece,“ namítl Driscoll, „že ten norský kapitán polohu ostrova určil jen přibližně.“

„A kdybychom na ostrov narazili, jak vůbec poznáme, jestli je to ten správný?“ napadlo Ann.

„Vždyť jsem vám to už říkal,“ odsekl Denham. „Podle té hory.“ Upíral oči do mlhy před sebou. „Hora ve tvaru lebky.“

„Omlouvám se,“ špitla Ann. „Zapomněla jsem. Hora ve tvaru lebky.“

„Dno!“ ozvalo se z přídě. Všichni sebou trhli, protože věděli, co to může znamenat. „Dno v hloubce dvaceti sáhů.“

„Já věděl, že jsme na správném místě,“ zažvýkal Englehorn spokojeně. „Zastavit motory, pane Driscolle.“

Driscoll skočil ke kormidlu a trubicí předal povely do strojovny. Odpovědělo mu zvonění z podpalubí a vzápětí sebou Poutník trhl, zhoupl se kupředu a dál plul setrvačností.

„Podívejte,“ vzdychla Ann, „nezdá se vám, že se mlha zvedá?“

„Šestnáct,“ ozvalo se zepředu. „Šestnáct sáhů!“

„Jaký máme ponor, kapitáne?“ zeptal se Denham.

„Šest!“ Zdálo se, že Englehorna poprvé za celou cestu opustil jeho věčný klid. Dokonce na chvíli přestal žvýkat. Stejně jako Denham teď upíral oči do mlhy před sebou a pozorně naslouchal.

„Slyšíte to?“ zeptala se Ann.

„Co?“ zašeptal Denham.

Ann zavrtěla hlavou a všichni čtyři teď napjali uši. Čekali, až se ten tichý zvuk znovu ozve, ale místo toho se dočkali výkřiku z pozorovatelny.

„Příboj!“

„Kterým směrem?“ chtěl vědět Driscoll.

„Přímo před námi.“

Driscoll se otočil ke kormidlu a ostrým hlasem křikl dolů do strojovny další rozkazy. „Zpětný chod!“ Ještě než jeho hlas dozněl, ozval se zezdola zvonek a vzápětí i burácení motorů.

„Deset stop!“ ozvalo se z přídě.

„Kotvu!“ hřměl Englehornův hlas.

Šedé přízraky na palubě se rychle daly do práce. Ozvalo se ohlušující drnčení řetězu a kotva s hlasitým šplouchnutím prorazila hladinu. Zdola se znovu ozvalo zvonění. O chvilku později se Poutník zastavil a zůstal stát. Všichni napjatě poslouchali.

„To není příboj!“ řekl Driscoll.

„Není,“ přikývl Englehorn, už zase úplně klidný. „To jsou bubny.“

Mlha kolem nich se pomalu rozplývala. Po dlouhé době ucítili lehký vánek, který ji trhal a v cárech odnášel za jejich záda. Teď už viděli celou loď i sytě modrou vodní hladinu. A nakonec se sotva čtvrt míle před nimi objevil temný obrys, který se postupně proměnil v ostrov, hustě porostlý tropickým pralesem. Uprostřed ostrova se tyčila skála, připomínající lidskou lebku, přímo proti lodi se táhla písčitá kosa, porostlá nízkými křovinami.

„Hora ve tvaru lebky!“ zajásal Denham. „Vidíte ji? A tu zeď? Je tam zeď! Je tam zeď!“ Radostně poplácal Englehorna po zádech. „Je tam! Teď už mi věříte?!“ Jako šílený se vrhl dolů ze schůdků, sklouzl na palubu a běžel na příď. „Spusťte čluny,“ křičel přes rameno na námořníky. „Spusťte čluny!“

„Jacku!“ zajásala Ann. „Něco takového jsem ještě nikdy neviděla! To je úžasné!“

Driscoll se jí podíval do tváře a všechno jeho vlastní nadšení ho rázem opustilo. Jeho rty se z úsměvu stáhly do pochmurného šklebu. Beze slova se obrátil a odešel dohlížet na spouštění člunů.

Denham se dlouho nemohl odtrhnout od zábradlí, ale pak nedočkavě přiběhl ke člunům, které posádka zatím stačila vybavit vším potřebným. Ann seběhla z můstku a připojila se k nim.

„Můžu jet s vámi, že ano?“ zeptala se.

„Ale jistě, děvče!“

Driscoll to slyšel a prudce se k nim otočil.

„Myslím, že by měla zůstat na palubě, dokud nezjistíme, co nás tam… Jestli je na ostrově bezpečno.“

„Podívej, Jacku,“ odbyl ho Denham žoviálně, „pořád tomu tady velím já. A už jsem udělal dost špatných zkušeností na to, abych věděl, proč si držím celý štáb pohromad…