Kapitola dvanáctá
VELLA SE CÍTILA MELANCHOLICKY. Byl to pro ni neobvyklý pocit, ale zjistila, že se jí docela líbí. Na sentimentálním, malátném smutku toho bylo tolik pěkného. Kráčela s tichou důstojností velkolepými, mramorem vyloženými chodbami paláce v Boktoru a každý před jejím zádumčivým výrazem uhýbal. Neuvažovala o skutečnosti, že by v této všeobecné úctě mohly hrát jistou roli i její dýky. Ve skutečnosti na nikoho dýku nevytáhla už skoro týden - tím posledním byl lehce dotěrný sluha, který si spletl její otevřené kamarádství s nabídkou k daleko intimnějšímu přátelství. Ale příliš mu neublížila a on jí odpustil skoro dříve, než mu přestala téct krev. Dnes ráno byl jejím cílem obývací pokoj královny Drasnie. V mnoha směrech královna Porenna Vellu mátla. Byla drobná a chladnokrevná. Nenosila žádné dýky a zřídkakdy zvyšovala hlas, ale všichni v Drasnii a v ostatních alornských královstvích ji měli v naprosté úctě. Vella sama, ačkoli přesně nevěděla proč, přistoupila na návrh malé královny že by si měla zvyknout oblékat šaty z levandulového saténu. Šaty jsou nepohodlná věc, která se člověku omotává kolem nohou a poutá hrudník. Předtím dávala Vella vždycky přednost černým koženým kalhotám, vysokým botám a kožené kazajce. Takové oblečení bylo pohodlné a užitečné. Bylo odolné a přitom umožňovalo Velle ukázat své přednosti tomu, na koho chtěla udělat dojem. Kromě toho při zvláštních příležitostech obvykle nosila lehce svléknutelné vlněné šaty a jemnou průhlednou růžovou spodničku z malloreánského hedvábí, která jí přiléhala k tělu, když tančila. Na druhou stranu satén rušivě šustil, ale na kůži byl příjemný, a tak si Vella byla nepříjemně vědomá skutečnosti, že být ženou znamená i něco jiného, než nosit několik dýk a chtít je používat.
Lehce zaklepala na Porenniny dveře.
"Ano?" ozval se Porennin hlas.
Copak ta žena nikdy nespí?
"To jsem já, Porenno - Vella."
"Pojď dál, dítě."
Vella zaťala zuby. Nebyla už přece dítě. Dostala se daleko do světa a ještě jí ani nebylo dvanáct. Byla prodaná - a koupená - nejméně šestkrát a byla provdaná jeden krátký, neskutečně šťastný rok za hubeného nadrackého zálesáka jménem Tekk, kterého milovala k zbláznění. Nicméně Porenna dávala přednost tomu, že na ni hleděla jako na nějaké napůl zkrocené hříbě, které potřebuje výchovu. Proti své vůli ta myšlenka zjemnila Vellinu vzpurnost. Malá plavovlasá královna Drasnie se nějakým podivným způsobem stala matkou, kterou nikdy nepoznala, a myšlenky na dýky a na to, jak byla prodána a koupena, zmizely pod vlivem jejího moudrého, jemného hlasu.
"Dobré jitro, Vello," řekla Porenna, když nadracká dívka vstoupila do jejího pokoje. "Dáš si trochu čaje?" I když královna na veřejnosti vždy nosila černou barvu, byl dnes ráno její župan bledě růžový a v té jemné barvě vypadala velice zranitelně.
"Nazdar, Porenno," řekla Vella. "Žádný čaj, díky." Vrhla se do křesla vedle pohovky plavovlasé královny.
"Nesmíš sebou praštit, Vello," řekla jí Porenna. "Dámy sebou takhle nežuchají."
"Já nejsem dáma."
"Možná zatím ne, ale pracuji na tom."
"Proč se mnou ztrácíš čas, Porenno?"
"Nic hodnotného není ztráta času."
"Já? Hodnotná?"
"Víc, než by sis dokázala představit. Dnes ráno jsi vstala brzy. Něco ti dělá starosti?"
"Nemohla jsem spát. Poslední dobou mám ty nejdivnější sny."
"Nenech se trápit sny, dítě. Sny jsou někdy minulostí, někdy budoucností, ale většinou pouze tím, čím jsou - sny."
"Prosím, neříkej mi 'dítě', Porenno," namítala Vella. "Když se nad tím pořádně zamyslíme, jsem skoro stejně stará jako ty."
"Pokud jde o roky, tak možná, ale roky nejsou jediným měřítkem času."
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.
"Ano?" odpověděla Porenna.
"To jsem já, Vaše Veličenstvo," řekl známý hlas.
"Pojďte dál, markrabě Khendone," řekla královna.
Oštěp se od poslední doby, kdy jej Vella viděla, nezměnil. Stále byl kostnatý a aristokratický a měl na rtech sardonicky pobavený úsměšek. Oblečený měl, jak bylo jeho zvykem, perlově šedý kabátec a přiléhavé černé…
