Kapitola patnáctá
"DOSTANE SE Z TOHO?" ptal se Barak úzkostlivě tety Pol, zkoumající velkou fialovou pohmožděninu na tváři bezvládně ležícího Durnika.
"Není to nic vážného,'" ujistila jej hlasem, který prozrazoval nesmírnou únavu,
Garion si sedl nedaleko od nich s hlavou v dlaních. Cítil se, jako by ho opustily veškeré životní síly.
Za žhnoucími uhlíky dohasínající hranice se Silk s Hettarem snažili stáhnout z Mandorallena prsní pancíř s hlubokými stopami po zubech. Přes lesklý kov se táhla uhlopříčně dlouhá, hluboká rýha, zasahující na jedné straně k rameni a na druhé až k boku. Síla Grulova úderu musela být vskutku mimořádná - a tah, který vyvolala na upínacích řemíncích plátů, je utáhl natolik pevně, že prakticky nešly uvolnit.
"Asi je budeme muset přeříznout," vzdychl Silk.
"Žádám tě úpěnlivě, princi Kheldare, vyhni se tomu, leč bude-li to nezbytně nutné." řekl Mandorallen a přimhouřil oči bolestí, jak oba pomocníci cloumali plechy. "Popruhy tyto jsouť nezbytné k upevnění zbroje a jest těžké náležitě je jinými nahraditi."
"Tenhle už půjde." zamručel Hettar a páčil přezku krátkou železnou tyčinkou. Přezka náhle povolila a pancíř zazvonil jako tiché cinknutí zvonu.
"Teď. už to zvládnu," pochválil si Silk a rychle uvolnil zbývající ramenní přezku.
Mandorallen vzdychl úlevou, jakmile z něj krunýř spadl. Zhluboka se nadechl a opět svraštil čelo.
"Bolí to tady?" ptal se Silk a položil zlehka prsty na pravou stranu rytířova hrudníku. Mandorallen hekl bolestí a viditelně pobledl. "Myslím, že máš polámaných pár žeber, můj báječný příteli," konstatoval Silk. "Měla by se ti na to podívat Polgara."
"Jen ještě okamžik," řekl Mandorallen. "Co oř můj?"
"Bude v pořádku," odpověděl Hettar. "Trochu namožená šlacha na pravé přední noze, nic víc."
Mandorallen si oddechl. "Již obával jsem se o něj."
"Já jsem se nějakou chvíli obával o nás o všechny," opáčil Silk. "Náš poněkud přerostlý přítel byl skoro nad naše síly."
"Ale byl to dobrý boj," namítl Hettar.
Silk se na něj znechuceně podíval a nato mžikl pohledem na ženoucí se šedivé mraky. Přeskočil žhnoucí uhlíky ohniště a zamířil k Belgaratovi, který seděl na břehu a strnule hleděl do tekoucí vody. "Musíme odtud, Belgarate," pobízel starce. "Počasí se už zase horší, a pokud zůstaneme na noc uprostřed řeky, zmrzneme."
"Dej mi pokoj," zamumlal Belgarat, aniž odvrátil pohled od bystřiny.
"Polgaro?" zkusil to Silk jinde.
"Nech ho chvilku být, to přejde," uklidnila ho teta Pol. "Běž najít nějaké chráněné místo, kde bychom mohli pár dní přečkat."
"Půjdu s tebou," nabídl se Barak a kulhal ke koni.
"Ty zůstaneš tady," oznámila teta Pol nekompromisně. "Skřípe to v tobě jako v žebřiňáku s prasklou osou. Chci si tě pořádně prohlédnout - a to dřív, než se stačíš zmrzačit nadosmrti."
"Já o jednom místě vím," přihlásila se Se'Nedra. Vstala a ovinula si plášť kolem ramen. "Zahlédla jsem je, když jsme jeli sem. Ukážu vám ho."
Silk se tázavě podíval na tetu Pol.
"Jen běžte," pokývla mu. "Teď už je to bezpečné. V údolí, kde žije eldrak, by už nic jiného nepřežilo."
Silk se zasmál. "To bych rád věděl proč? Jdeme, princezno?" Oba se vyhoupli na koně a vydali se kamsi mezi bílá úbočí.
"Neměli bychom vzkřísit Durnika?" zeptal se Garion znepokojeně tety Pol.
"Nech ho spát," odvětila unaveně. "Až se probudí, bude ho ošklivě bolet hlava."
"Teto Pol?"
"Ano?"
"Kdo byl ten druhý vlk?"
"Moje matka, Poledra."
"Ale vždyť je - "
"Ano. To byl její duch."
"Ty dokážeš něco takového?'' Garion byl jako omráčen.
"Sama ne," řekla. "Musel jsi mi pomoci."
"Proto se cítím tak - " Stálo ho velké úsilí byť i jen promluvit.
"Vložili jsme do toho všechno, co v nás bylo. A nech už těch otázek, Garione. Jsem velice unavená a mám ještě hodně práce."
"Nestalo se nic dědečkovi?"
"Za nějaký čas se vzchopí. Mandorallene, pojď sem."
Rytíř překročil uhlíky na šíji poloostrova a pomalu šel k ní, s rukou lehce přitisknutou na prsou.
"Budeš si museí svléknout košili," upozornila jej. "A sedni si, pros…
