Zlaté odpoledne (Andrzej Sapkowski)

"Kdo by se vás vlastně měl bát?" vykřikla zčista-jasna Alenka a vnesla tak do všeobecného řevu nový tón. "Vždyť jste jen karty! Nic víc než souprava karet!"

"Vážně?" zaječela Mab a zacloumala s ní. "Na co ty nepřijdeš?"

Jeden z Les Coeurs, kudrnatý mladík, podle znaku na prsou křížový spodek, mne chytil oběma rukama za ocas. Nesnáším takové důvěrnosti, tak jsem mu utrhl hlavu. Ale to už na mně seděli a leželi další a hlasitě funěli, jak mě zpracovávali pěstmi, podpatky a kroketovými palicemi. Byli tvrdí, jenže já také. Po chvíli jsem si vybojoval trochu místa, mohl jsem přejít od pozičního boje k manévrování. Země pod nohama už byla pekelně červená a pekelně kluzká.

Alenka kopla vší silou Mab do holeně. Její Královská Výsost ošklivě zaklela a s rozmachem uhodila děvče do obličeje. Alenka upadla rovnou na jednoho z mých protivníků, který se právě snažil vstát. Než ze sebe Alenku shodil, vyškrábl jsem mu jedno oko. Tomu, co se mi v tom snažil zabránit, jsem vyškrábal obě. Dva další se dali na útěk, a tak jsem se mohl postavit.

"Nu, milá Queen of Hearts? Nebylo toho pro dnešek už dost?" vydechl jsem a olízl si krev z nosu a vousů. "Nedokončíme to někdy příště, když předem stanovíme čas a místo?"

Mab mne počastovala předlouhým souvětím, v němž výraz "mourovatý čubčí syn" patřil spíše k mírnějším, třebaže nejčastěji se opakujícím. Očividně neměla v úmyslu odkládat řešení našeho konfliktu na jiný termín. Několik Les Coeurs se vzpamatovalo z prvního šoku a chystalo se k dalšímu útoku. A já jsem byl už trochu unaven a mimo vší pochybnost jsem měl též zlomené žebro. Zakryl jsem svým tělem Alenku.

Mab triumfálně zaječela. Akátové mlází se rozestoupilo jako Rudé moře před Izraelity a z něj, povzbuzován halekáním Les Coeurs, vyběhl Pentlochňap. Přesněji: nechutně přerostlý exemplář Pentlochňapa. Vzteklitého Pentlochňapa.

"Nechám si z tebe ušít čapku, Chestere!" vřískla Mab, ukazujíc Pentlochňapovi, po kom má skočit. "Pokud z tebe zůstane dost kožešiny na jednu čepici!"

Jsem kocour, mám devět životů. Nevím, jestli jsem se někdy zmínil o tom, že osm jsem už spotřeboval.

"Utíkej, Alenko," sykl jsem. "Utíkej."

Jenže strachem ochromená dívenka se ani nepohnula. Nijak zvlášť jsem se jí nedivil.

Pentlochňap hrábl pazoury do země, jako by chtěl vykopat stanici metra anebo tunel pod Mont Blankem. Zježil černorudou srst, takže se dvojnásobně zvětšil; ačkoliv i tak už byl zatraceně velký. Svaly pod jeho kůží zahrály Devátou symfonii a v očích mu zaplál pekelný oheň. Otevřel tlamu do šíře, která by za jiných okolností jistě zalichotila mému velikášství. A vrhl se na mne.

Bránil jsem se urputně. Dal jsem ze sebe všechno. Ale on byl větší a setsakramentsky silný. Než se mi ho podařilo setřást a odrazit, pořádně mi pustil žilou.

Ledva jsem se držel na nohou. Krev mi zalévala oči a stydla na bocích, ostrý konec jednoho z několika zlomených žeber se usilovně snažil najít něco v mé pravé plíci. Alenka pištěla, až v uších zaléhalo. Pentlochňap si otřel varlata o trávu, vztyčil zbytky uší, pohlédl na mě zpod rozdrásaných víček a přes krvácející čenich. Znovu otevřel tlamu. A naprosto nečekaně ji zase zavřel. Místo aby skočil a na místě mě dorazil, zůstal stát v němém zachmurění.

Instinktivně jsem se ohlédl a ztuhl jsem. Řeknu vám: něco podobného jsem viděl naposledy ve slavném Griffithově filmu "Zrození národa". Mezi stromy se ke mně blížila pomoc. Jenže to nebyla U. S. kavalérie ani Ku-Klux-Klan; byl to můj známý, jistý Charles Lutwidge Dodgson. Řeknu vám: vyhlížel jako svatý Jiří na Carpacciově obraze a ozbrojen byl mečem šaršounem planoucím oslnivými záblesky.

Věřte nevěřte, ale Pentlochňap se dal na útěk jako první. Za jeho staženým chvostem upalovali ti z Les Coeurs, kteří se ještě udrželi na nohou. Jako poslední opouštěla bitevní pole královna Mab, zápolíc s dlouhou atlasovou róbou. To jsem užasle viděl jako přes akvárium naplněné šťávou z červené řepy. A o chvilku později...

Slibte mi, že se nebudete smát.

O chvilku později jsem spatřil Králíka s červenýma očima, jak se dívá na ciferník hodinek, které si vytáhl z kapsičky u vesty. Pak jsem padal do černé, bezedné díry.

Pád trval dlouho.

Jsem kocour. Vždycky dopadnu na všechny čtyři. Dokonce i tehdy, když o tom nevím.