Zaklínač: Věčný oheň (Andrzej Sapkowski)

IV.

„No vida,“ řekl nejstarší ze Sekáčů, Boholt, mohutný a silný jako kmen starého dubu. „Nedamír vás nevyhnal sviňským krokem, i když jsem si byl docela jistý, že to udělá. Inu, nevyzpytatelné jsou pro nás, chudou čeleď, královské záměry. Zveme vás k ohni, místa je tu dost. Mezi námi, zaklínači, o čem sis s králem povídal?“

„O ničem,“ odpověděl Geralt a pohodlně se opřel o sedlo, přinesené k hřejícímu ohni. „Kvůli nám se ani neobtěžoval ven ze stanu. Poslal jenom svého poskoka, jak se to jen…“

„Gyllenstiern,“ napověděl Yarpen Zigrin, rozložitý trpaslík s dlouhým plnovousem, který právě z lesa přivalil do ohniště ohromný, vyvrácený pařez. „Nafučený puchýř. Sviňa vyžraná. Když jsme přišli, tóž přilezl, frňák ohrnoval, tfuj tfuj, pamatujte, skřeti, povídá, kdo je tu pohlavár, co rozkazy dává, tady Nedamír král porúčá a jeho slovo je zákon atakdále. A já stojím a poslůchám a tak mně v palici vrtá, že povím svojim ogarom, ať s ním růvnú o zem a ochčijú mu plášť. Ale nechal jsem teho, zasej by chýr šel, a že gnómi sú akorát na bijatiku a že ag… agresivní, a že raubíři a vůbec že s nima nejni možná… doprdele, jak sa to… koloxistence. A potom by zasej byl někde pogrom, v nějakém městě. Tož sem poslúchal a výtržnosti netropil, jen hlavú kýval.“

„Zdá se, že pan Gyllenstiern nezná nic jiného,“ řekl Geralt, „protože i nám řekl totéž. A taky nám nezbylo, než přikyvovat.“

„A já bych řekl,“ ozval se druhý ze Sekáčů, rozkládaje si houni na lože z větví, „že to je zle, že vás Nedomír nevyhnal. Už tak jdou na toho draka mraky lidu. Celá smečka. To už nejni žádná výprava, ale bordel na kolečkách. Nerad se biju v tlačenici.“

„Nech toho, Mordochu,“ řekl Boholt. „Když jde více lidí pospolu, cestuje se líp. Copak jsi málo na draky chodil? Pokaždé se seběhne síla lidu jako na jarmark. Hotové procesí. Ale když ještěr vyleze z díry, kdo zůstane v poli, he? My, nikdo jiný.“

Boholt se na chvíli odmlčel, jen co si důkladně přihnul z velikého, proutím opleteného demižónu, hlasitě se vysmrkal, odkašlal si a pokračoval:

„Naše zkušenosti nás ale poučily, že kolikrát až po drakově smrti začne pořádná řežba a pouštění žilou a hlavy padají jak hrušky. Teprve až se dělí poklad, jdou si lovci jaksepatří po kejháku. Co, Geralte? Mám pravdu? Mluvím k tobě, zaklínači.“

„Znám takové případy,“ potvrdil zaklínač stručně.

„Tedy znáš? Určitě akorát z doslechu, poněvadž co jsem živ se mě nedoneslo, že by nějaký zaklínač šel na draka. O to divnější je, že ses objevil zrovna tady.“

„No jo,“ řekl Kennet, zvaný Hrombidlo, nejmladší ze Sekáčů. „Je to divný. A my bysme…“

„Sklapni, Bidlo, teď mluvím já,“ zarazil ho Boholt. „A nebudu mluvit dlouho. Zaklínač už beztak ví, o co mi jde. Znám ho a on zná mě, do teďka jsme si nelezli do cesty a doufám, že to tak zůstane. Abyste totiž, hoši, věděli, kdybych já například chtěl zaklínači kazit kšefty, peníze mu před nosem vyfouknout, na fleku by mě šlehnul tou svojí zaklínačskou břitvou a byl by v právu. Mám pravdu?“

Nikdo mu nepřisvědčil ani neodporoval. A Boholtovi očividně pramálo záleželo na jednom či druhém.

„Inu,“ pokračoval, „jak jsem říkal, v partě se jde líp. A zaklínač se nám může hodit. Okolí je divoké a pusté, ani se nenaděješ a vyskočí na tebe nějaká zmora anebo bzďocha anebo striga a můžou být potíže. Jestli ale bude Geralt poblíž, potíže odstraní, poněvadž je to jeho řemeslo. A drak není jeho řemeslo. Mám pravdu?“

Opět to nikdo nepotvrdil ani nepopřel.

„Pan Tři Kavky,“ navázal Boholt, podávaje demižón trpaslíkovi, „přišel s Geraltem a to je dostatečná záruka. Kdo vám tedy překáží, Mordochu, Hrombidlo? Snad ne Marigold?“

„Marigold sa dycky přisere, kde sa cosi zajímavého chystá a všeci vijú, že nepomáhá ani nepřekážá a že na cestě sa šušmat nebude. Něco jako lopušina na psom ocasi. Co, ogaři?“ prohlásil Yarpen Zigrin a podal demižón minstrelovi.

Ogaři – zarostlí, hranatí trpaslíci se rozchechtali, až se jim vousiska ježila. Marigold si posunul svůj klobouček do týla a přihnul si z demižónu.

„Ooooch, mor!“ zasípal, lapaje po dechu. „Spálí mi to hlasivky. Z čeho to pálíte, ze škorpiónů?“

Hrombidlo básníkovi nádobu vzal a řekl:

„Víš, co se mně nelíbí, Geralte? Žes přivedl toho čarodějníka. Na moje gusto je tady těch mágů moc.“

„Baže,“ vpadl mu do řeči trpaslík. „Dobře to Hrombidlo praví. Teho Dorregaja nám bylo třeba tak jak prasaťu sedla. Máme tu už dost dlúho svoju ježibabu, ctihodnú Yennefer, fujtajxl.“

„Ááno,“ přisvědčil Boholt, škrábaje se na býčí šíji, z níž si právě odepjal kožený nákrčník, naježený železnými hřeby. „Čarodějů je tu opravdu moc, vážení. O dva víc, než by bylo třeba. A jak se na našeho Nedamíra přilepili. Jenom se podívejte, my tady u ohně pod širým nebem a oni v teple, v královském stanu, kujou pikle, práskané lišky. Nedamír, vědma, čaroděj i Gyllenstiern. A Yennefer je z nich nejhorší. Mám vám říct, co na nás chystají? Jak nás ojebat, co jiného?“

„A žerou si zvěřinu,“ přisadil si naštvaně Hrombidlo. „Co jsme měli na večeři my, ha? Sviště. A co je to svišť? Krysa, obyčejná krysa. Žrali jsme krysu.“

„To nic,“ zahučel Mordoch. „Brzo okoštujem dračí ohon. Takovej dračí ohon na rožni, mňam.“

„Yennefer,“ pokračoval Boholt, „je záludná, vzteklá a hubatá ženská. Kam se hrabe na tvoje děvčata, pane Borchu. Ta jsou tichá a milá, jen se podívejte – sedí támhle u koní, brousí šavle; když jsem šel okolo, prohodil jsem s nimi pár slov, zašpásoval a ony se usmály, zoubky zablýskaly. To je příjemná společnost, ne jako ta Yennefer, ta jenom pletichaří a pletichaří. Proto povídám, dávejme si majzla, jinak bude hovno po naší úmluvě.“

„Jaká je to úmluva, Boholte?“

„Řekneme to Geraltovi, Yarpene?“

„Coby né,“ řekl trpaslík.

„Došla kořalka,“ oznámil Hrombidlo, obraceje demižón dnem vzhůru.

„Tak dones ještě, jsi nejmladší. Tu úmluvu, Geralte, jsme uzavřeli my tady, jelikož nejsme žádní námezdní žoldáci ani poddaní pacholci, a za pár zlaťáků hozených pod nohy se na draka nikým nenecháme hnát. Je to tak, že my si s drakem poradíme bez Nedamíra, ale Nedamír bez nás ne. Z toho je jasné, kdo je tu nejdůležitější a komu přináleží největší podíl. Ale rozhodli jsme čestně – ti, kteří draka v rovném boji složí, berou polovinu jeho pokladu. Nedamír, s ohledem na svůj původ a titul, dostane tak jako tak čtvrtinu. A ostatní, jestli budou ku pomoci, rozdělí si poslední čtvrtinu stejným dílem. Co si o tom myslíš?“

„A co si o tom myslí Nedamír?“

„Neřekl ano ani ne. Ale ať se raději moc nenaparuje, smrkáč; sám proti drakovi nepůjde, to dá rozum, takže se bez odborníků neobejde. No, a odborníci jsme tady akorát my, Sekáči a Yarpen se svými chlapy. To my se setkáme s drakem na délku meče. Zbývajícím, kteří pomohou, třebas by to byli i čarodějníci, připadne jejich čtvrtina pokladu.“

„Vyjma čarodějů počítáte ještě koho mezi ty zbývající?“ zajímal se Marigold.

„Najisto né šumařů a básničkářů,“ zachechtal se Yarpen Zigrin. „Počítáme takých, co sa oháňajú sekyrú, a né lútňú.“

„Aha,“ vmísil se do hovoru Tři Kavky, který jakoby se až dosud nezajímal o nic jiného, než o hvězdnou oblohu. „A čímpakže se bude ohánět švec Kozojed a ta jeho pakáž?“

Yarpen Zigrin plivl do ohniště a zamumlal něco v trpasličím jazyce.

„Lidé z holopolské domobrany znají tyhle posrané hory a uplatní se jako průvodci,“ řekl tiše Boholt, „bude tedy spravedlivé, když i oni dostanou svůj podíl. S ševcem však, to je trochu jiná záležitost. Víte, nic dobrého by z toho nevzešlo, kdyby luza došla k přesvědčení, že když se v okolí vyskytne drak, namísto povolat odborníky, stačí bestii předhodit jed a dál se válet s děvkama na slámě. Kdyby se něco takového rozmohlo, brzy by nám nezbylo, než chodit o žebrotě.“

„Baže,“ přitakal Yarpen. „Proto povdám, teho prtáka mosí enem tak náhodú cosi škaredého potkat. Ale kalupem, než sa, mrcha, nakonec eště dostane do nějakej legendy.“

„Musí potkat a potká,“ řekl Mordoch přesvědčeně. „Nechte to na mně.“

„A Marigold,“ pokračoval rozčilený trpaslík, „mu ve svojej baladě dá tak na prdel, až z něho bude mět každý leda srandu. Že by měl hanbu a ostudu na věky věkův.“

„Na jednoho jste nemysleli,“ připomněl Geralt. „Zrovna na toho, který vám může celou tu úmluvu zmařit. Je to Eyck z Denesle. Mluvili jste s ním?“

„O čem?“ zavrčel Boholt, uchopil klacek a upravil planoucí polena v ohništi. „S Eyckem se nedohodneš, Geralte. Jemu na tom nezáleží.“

„Viděli jsme ho, když jsme přijížděli k vašemu ležení,“ řekl Tři Kavky. „Klečel v plné zbroji na kamení a civěl do nebe.“

„To on tak dělá furt,“ vysvětloval Hrombidlo. „Modlí se nebo med… medituje. Říká, že to musí, poněvadž má přikázání od bohů, aby lidi od zlýho ochraňoval.“

„U nás, v Crinfridu,“ poznamenal Boholt, „držíme takové, jako je on, v kleci nebo na řetězu. Když se jim dá kus uhlu, kreslí po stěnách nevídané věci. Ale nechte už těch drbů. Musíme probrat naše záležitosti.“

Do kruhu světla neslyšně vstoupila nevysoká, vlněným pláštěm ovinutá mladá žena s černými vlasy pod zlatou síťkou.

„Co to tu tak smrdí?“ divil se Yarpen Zigrin, předstíraje, že si příchozí nevšiml. „Nejni to síra?“

„Kdepák.“ Boholt hledící někam stranou ostentativně začenichal. „To je pižmo anebo nějaká jiná voňavka.“

„Neé! To je přeca…“ vydechl s předstíraným údivem trpaslík. „Ach! To je samotná milostpaní Yennefer! Vítáme ta, vítáme!“

Čarodějka zvolna přejela lesknoucíma se očima všechny přítomné. Její pohled se na okamžik, zastavil, když se dotkl zaklínače. Geralt se sotva znatelně pousmál.

„Dovolíte, abych si přisedla?“

„Tobě je dovoleno vše, vznesená paní,“ řekl Boholt a s hraným dojetím vzlykl. „Posaď se tady, na pokrývku. Zvedni prdel, Kennete, a nabídni velectěné čarodějce svoji deku.“

„Zaslechla jsem, pánové, že probíráte obchodní záležitosti.“ Yennefer usedla, natahujíc před sebe štíhlé nohy v černých kamaších. „Beze mne?“

„Neopovážili bysme sa,“ vysvětloval Yarpen Zigrin, „obtěžovat takovů důležitů perzónu.“

„Ty, Yarpene Zigrine,“ obrátila se Yennefer na trpaslíka a přimhouřila oči, „radši nic neříkej. Od prvního dne se chováš, jako bych pro tebe byla vzduch. Teď ti radím, pokračuj tak nadále – pokud ti to nevadí… Protože mně to nevadilo ani v nejmenším. Právě naopak.“

„Jak si můžeš cosi takového myslet, milostpaní,“ vycenil Yarpen v úsměvu křivá zubiska. „Ať mňa blechy zežerú, esli pro mňa nejsi víc než zduch. Poněváč zduch někdy zkazím, pravda, a to bysem si k tobě nikdá nedovolil – v žádném případě.“

Vousatí „ogaři“ se burácivě rozchechtali, avšak zmlkli okamžitě, když spatřili modravý přísvit okolo těla podrážděné čarodějky.

„Ještě slovo, trpaslíku,“ řekla Yennefer hlasem, jako když řinčí ocel, „a jenom ten zkažený vzduch tu po tobě zůstane – a černý škvarek na trávě.“

„Popravdě řečeno,“ odkašlal si Boholt do ticha, jaké nastalo po těch slovech, „radši mlč, Zigrine. Poslechneme si, co nám chce říct paní Yennefer. Zřejmě se jí dotklo, že se o obchodních záležitostech bavíme bez ní. Tak mám dojem, že má pro nás nějaký návrh. Proč ne? Pokud nám nebude navrhovat, že ona sama svými kouzly draka zabije.“

„A co?“ Yennefer zvedla hlavu. „Myslíš si, Boholte z Crinfridu, že to není možné?“

„Možná to možné je. Jenže pro nás nevýhodné, poněvadž by sis dozajista dělala nárok aspoň na půl dračího pokladu.“

„Přinejmenším,“ přisvědčila chladně čarodějka.

„Takže sama vidíš, že to pro nás není žádná nabídka. My jsme, paní, chudobní bojovníci. Když nám kořist před nosem ufrnkne, míváme hlad. Zůstaneme jenom o šťovíku a lebedě…“

„Sem tam sa akorát svišť přitrefí,“ připojil se Yarpen Zigrin plačtivě.

„… pramenitou vodou to zapíjíme.“ Boholt si důkladně přihnul z nového demižónu a lehce se otřepal. „Pro nás, paní Yennefer, není jiného východiska. Buď kořist, anebo zmrznout v zimě někde za bukem. A hospody dnes něco stojí.“

„A pivo,“ dodal Modroch.

„A holky povětrné,“ zasnil se Hrombidlo.

„Proto,“ uzavřel Boholt a zahleděl se do nebe, „sami bez pomoci tvé a tvojí magie, draka zabijeme.“

„Jsi o tom přesvědčen? Nezapomeň, že je jistá hranice možností, Boholte.“

„Možná je, nikdy jsem na ni nenarazil. Ne, paní. Opakuji, zabijeme draka sami, bez čarování.“

„Zvlášť,“ ozval se Yarpen Zigrin, „že čáry majů najisto též svoju hranicu možností, ale tu, na rozdíl od tej naší, neznáme.“

„Přišels na tohle sám,“ zeptala se Yennefer podezřívavě, „nebo ti to někdo napověděl? Není to náhodou přítomností zaklínače v téhle vaší vybrané společnosti, že jste získali takové sebevědomí?“

„Ne,“ odvětil Boholt a podíval se na Geralta, který, natažen se sedlem pod hlavou na přikrývce, působil dojmem, jako by podřimoval. „Zaklínač s tím nemá pranic společného. Dobře mě poslouchej, Yennefer: učinili jsme králi nabídku, ale on se neobtěžoval s odpovědí. Jsme trpěliví, počkáme do rána. Jestli na naše podmínky přistoupí, půjdeme s ním dál. Jestli ne, vracíme se.“

„My taky,“ zavrčel trpaslík.

„Buď anebo, žádné handrkování,“ pokračoval Boholt. „Můžeš to vyřídit Nedamírovi. Koneckonců je to nabídka výhodná i pro tebe, Yennefer, i pro Dorregaraye, pokud se spolu dohodnete. Mrtvý drak nám není k ničemu, bereme jenom ohon. Ze zbytku si můžete vzít, co bude libo: mozek, zuby – všechno, co potřebujete k čarování.“

„Baže,“ zachechtal se Yarpen Zigrin. „Zdechlina ostane čarodějníkom, nikdo jim ju nevezme – ledaže jiní supi mrchožrúti.“

Yennefer vstala a hodila si plášť přes ramena.

„Nedamír nebude čekat do rána,“ řekla ostře. „Předem souhlasí s vašimi podmínkami. A to, abyste věděli, navzdory mým a Dorregarayovým radám.“

„Nedamír,“ pravil uvážlivě Boholt, „projevil značnou moudrost, jež udivuje u tak mladého vladaře. Protože podle mě, paní Yennefer, o státnické moudrosti svědčí kromě jiného rovněž schopnost neposlouchat hloupé nebo falešné rady.“

Yarpen Zigrin vyprskl do vousů.

„Začnete jinak zpívat, až na vás drak zítra udeří, díry do vás nadělá a hnáty zpřeráží.“ Čarodějka opřela ruce v bok. „Boty mi budete lízat a škemrat o pomoc. Jako obvykle. Znám vás, příliš dobře vás znám. Až zle je mi z toho, jak dobře znám takové, jako jste vy.“ Otočila se a odešla do tmy beze slova rozloučení.

„Pamatuju, za starých časů,“ řekl Yarpen Zigrin, „že čarodějníci sedávali ve svojich věžích, čítali učené knížky a míchali magické lekvary. Nemotali se bojovníkom pod nohama a nestrkali frňnáky do jejich věcí. A najisto žádný z nich nekrútil zadkem chlapom před očima.“

„Tenhle zadek, abych pravdu řekl, zase za tolik nestál,“ poznamenal při ladění své loutny Marigold. „Co ty na to, Geralte? Geralte?! Hej, kam se poděl zaklínač?“

„Co je nám po tom,“ pokrčil rameny Boholt a přiložil do ohně. „Odešel. Třeba si musel jít ulevit. Jeho věc.“

„Jasně,“ přisvědčil minstrel a hrábl prsty do strun. „Mám zazpívat?“

„Zazpívej, šumařu,“ pobídl ho Yarpen Zigrin a plivl do ohně. „Ale nemysli si, že ti za to tvoje brnkání dám bárs enem děravý mědák. Tady, šohaju, nejni královský dvůr.“

„To jsem si všiml,“ kývl hlavou trubadúr.