Povídky II. (Andrzej Sapkowski)

Bylo ticho v Krocanově rádiu i v Parku Krále Sobieského. Měl jsem důvodné podezření, že stejné ticho panovalo i na prostranství před fabrikou International Harvester na ursuském sídlišti ve Varšavě.

Po delší době naprostého ticha zase Krocanovo rádio začalo hrát. Hrálo jakousi klavírní sonátu. Nějakou chvíli se toto klavírní nokturno rozléhalo z megafónů na stadionu Ostmark Sportverein, ale hned nato Krocan zrušil své dovedně provedené spojení. Klavírní sonátu už jen tiše hrálo jeho miniaturní rádio.

Analíza neplakala. Seděla naprosto tiše se svěšenou hlavou. Pak se podívala na mě. Dlouho se na mě dívala; věděl jsem, že se mě chce na něco zeptat. Krocan také mlčel a také se na mě díval. Pravděpodobně i on se mě chtěl na něco zeptat.

Nezeptal se.

„Shit,“ řekl konečně.

Nijak jsem to nekomentoval.

„No future,“ dodal hned vzápětí. Toto jsem rovněž nijak nekomentoval.

Ještě nějakou dobu jsme zůstali sedět v kráteru. Zcela utichly motory odlétajících litevských vrtulníků, vytí záchranek a policejních hlídek, které pročesávaly severní okraj parku. Z ničeho nic padl soumrak a byl večer.

Vylezli jsme z kráteru. Bylo ticho, vál vlahý, osvěžující večerní vánek, který do vás nebušil jako nějaký oil of olaz. Vykročili jsme, vyhýbajíce se mrtvým tělům, hořícím autům, dírám v asfaltu a hromadách rozbitého skla.

Přešli jsme přes lávku na Černé Hance. Zdálo se nám, že řeka dnes večer zapáchá mnohem víc, než kdykoliv jindy.

McDonald's byl otevřený.

Na ulicích nebyla ani noha, ale ze všech stran k nám doléhalo MTV, Jukebox a Rádio Moskva. Skupina April, May, Decay právě zpívala svůj poslední hit z alba Mental Disease.

Hail, we great you
Hail, children of the past
Those about to die
In your rags of light, translucent and pale
Hail!

Rozešli jsme se na Novém náměstí. Moc jsme toho nenamluvili. Stačilo nám obvyklé: 'Ahoj zítra', 'Tschüss', 'A rivederci'.

Nic víc.

Naše ulice byla také liduprázdná. Nowakowski se už uklidnil; hrál na pianu Brahmse. Nahlas, jako kdyby si umínil, že přehluší MTV znějící z bytů jeho sousedů.

Hail!
You´ve come at last
Hail, long awaited Age
Age of Hate!

Toho dne se už nic nepřihodilo.

Až na to, že hned po setmění začalo pršet a že spolu s prvními kapkami deště spadly na zem tisíce malých, zelených žabiček.

Jinak nic.

Tleń, srpen 1992