Rusko v troskách

4/ Vyšinuté Rusko – a Západ

Internacionální nadšení, které se od konce 80. let rozšířilo mezi vzdělanci v našem hlavním městě, málem překonalo i původní bolševiky. Ruských liberálů a radikáldemokratů se zmocnila iluze, že od nynějška se dokořán otevírá šťastnější období naší planety. Veškeré její obyvatelstvo a všichni státníci nyní přijmou všelidské hodnoty, kterým budeme všichni svorně sloužit, pročež jakákoli pevná zahraniční politika Ruska je imperialismus nebo absurdita a silná vláda v Rusku tyranie. Správná představa o velkorysé štědrosti amerického lidu se tak v našem vnímání Spojených států bezdůvodně přenesla i na washingtonskou vládu, která je jako každé normální státní vedení egoisticky vypočítavá a ve výjimečných podmínkách po krachu sovětského soupeře stále více projevuje imperiální chuť kontrolovat celou planetu.

Ten internacionální zápal, „nové myšlení“, neochvějně nasměroval i jednání Gorbačovova vedení. Gorbačov, unesen záplavou západního nadšení, a s ním Ševardnadze, který se z nedávného provinčního vůdce KGB stal světovým diplomatem, když byli donuceni dát svobodu zemím východní Evropy, si nedělali starost s tím, že by si od západních partnerů měli vyžádat stvrzení jejich tehdejších ústních ujištění písemnou smlouvou. (Podle svědectví J. Primakova v letech 1990-91 Mitterand, Major i Baker, kteří se nemohli dočkat stažení sovětských vojsk, v rozhovorech s Gorbačovem, Ševardnadzem a Jazovem svorně slibovali, že se NATO na východ nerozšíří ani o coul a že nepřijme žádnou zemi Varšavské smlouvy, jenže Gorbačov si netroufl žádat zadokumentování tohoto závazku.) Podobně byla Americe darována i „druhá Aljašlca“, když Gorbačov a Ševardnadze v devadesátém roce nesmyslně postoupili čtyřicet tisíc čtverečních kilometrů Beringová moře (mělčiny bohaté na ryby, ropu a plyn).^[2]

A tahle linie kapitulace ze samé „štědrosti duše“ pokračovala v následujících pěti letech. V roce 1993 Jelcin ve Varšavě ještě rozmáchlejším gestem „pustil“ Polsko do NATO. V témže roce Kozy řev v Malajsii ujistil západní diplomaty, že Rusko je ochotno svými letadly dopravovat vojska muslimského společenství do bojující Bosny. Ve stejné epidemii „všelidskosti“ pomáhalo nově se utvářející Rusko Spojeným státům dosáhnout souhlasu OSN k jejich vojenským akcím, načež jsme bůhvíproč z vlastních vyčerpaných vojsk vyslali do „mezinárodních sil“ v Bosně nákladně hrazený oddíl, čímž jsme jednali přímo proti slovanskému a koneckonců i vlastnímu ruskému zájmu. Právě nové Rusko napomohlo uskutečnění onoho historického přelomu ve vědomí světa, kdy se vojenskému zásahu mocností do záležitostí vzdálené země začalo říkat ne „agrese“, ale „nastolení míru“. Taková terminologie se zřejmě přenese i do 21. století a je docela dobře možné, že si ji Rusko brzy vyzkouší samo na sobě, například ve formě mezinárodní „mírové záchrany“ nás samotných i celé planety před našimi jadernými zbraněmi; americká varování v tomto směru už zazněla (a stane se to za „celosvětového souhlasu“ stejně jako Pouštní bouře, a pokračovat to třeba bude i dělením samotného Ruska, vždyť Dohoda si ho za naší občanské války už bezostyšně dělila).

Podle toho, jak Rusko slábne a upadá do chaotického stavu, jsou úmysly civilizovaného Západu s námi stále méně ukrývány a zběsilí nepřátelé Ruska jako Kissinger nebo Brzezinski je už nejednou vyslovili zcela otevřeně („přebytečná země“ na mapě světa). Už před osmdesáti lety, kdy řádil ruský „únorismus“, si Alexandr Blok s obavami zapsal do deníku: „Bude snad Rusko rozřezáno… nebo se stane »služkou« silnějších státních organismů?“ Za dnešního stavu se tím spíše už nic nezdá nemožné.

Že vláda Spojených státu celé desítky let prahla po porážce a rozpadu Sovětského svazu, to je přirozené. Ale v naší zemi málokdo zná zákon P. L. 8690 amerického Kongresu z roku 1959. K našim uším zazníval přes rádiové rušičky jako každoroční příslibový „Týden porobených národů“. Dostávali jsme všichni příslib osvobození zpod komunistického útlaku? Všichni a ne všichni. Rusové tam mezi utiskovanými národy uvedeni nejsou. Naopak, zákon výslovně uvádí jako porobitele (i Číny a Tibetu) ne světový komunismus, nýbrž Rusko a Rusy. A v řečišti protiruských prohlášení právě třeba Brzezinského, Kissingera a dalších jim podobných zaměřuje tenhle zákon Ameriku otevřeně nikoli proti komunismu, nýbrž proti Rusku! (A je dodnes v platnosti, Kongres ho nezrušil. Nedorozumění? Nevypadá to. I v roce 1997 Spojené státy stále stejně konaly Týden národů porobených Rusy. Tomu se dá těžko říkat zapomnětlivost. Spíše je to úkol na zítřek.)

V tomhle protiruském směru po celé roky působila i rozhlasová stanice Svoboda – velmi umírněně proti komunismu, ale plným ostřím proti ruským tradicím, a dokonce i ruskému náboženství a kultuře. (O tom jsem už nejednou mluvil i psal, i americkým prezidentům Reaganovi a Bushovi.) Americká administrativa se téhle stanice, vytvořené zdánlivě jenom pro studenou válku, v nejmenším nezřekla ani v nastalých letech americko-ruských objetí.

Nadále na ni nelitovala milionů; je vidět, že ji potřebuje. A stanice vysílá 24 hodin denně, jako žádná ruská, podle zahraničních pokynů „na všech vlnách a ve všech pásmech“. Svoboda v posledních letech nejenom hlásí zprávy, nýbrž tendenčně je interpretuje a zabarvuje svým ideologickým a politickým postojem – totiž ne svým, nýbrž nadiktovaným Radou pro rozhlasové vysílání při Kongresu Spojených států. Po rozpadu SSSR zasahovala Svoboda do našich volebních kampaní, přímo nabádala, pro kterého kandidáta mají lidé hlasovat, pronášela rady na adresu některých poslaneckých frakcí ještě v Nejvyšším sovětu, jak by měly co nejlépe uskutečňovat svou taktiku, kdy hlasovat a kdy překazit usnášeníschopnost. V určitém období dostala Svoboda pokyn působit proti Jelcinovi, takže se mu vysmívala a utahovala si z něho; potom si od ní objednali podporu Jelcina a ona začala horlivě táhnout i v tomhle zápřahu. V análech její Činnosti je podobných příkladů nepřeberně. Pro léta čečenské války se Svoboda vůbec…