Horalka

ČTVRTÁ KAPITOLA

A tak začal život ve Svaté Eufemii, jak se ta ves jmenovala. Začal, jako by měl trvat jen prozatímně na pár týdnů: ve skutečnosti se pak protáhl na devět měsíců. Ráno jsme spávaly, jak jsme nejdéle mohly – stejně nebylo co dělat; a musím říci, že jsme byly asi vyčerpané hladem a úzkostí ještě z Říma, protože ten první týden jsme spaly někdy až dvanáct čtrnáct hodin v jednom kuse. Spát jsme chodily brzy, v noci jsme se probouzely a pak jsme znova usínaly a probouzely jsme se zas za svítání, a pak na nás zase přišlo spaní, a když se rozednilo, stačilo se otočit tváří ke skalnaté stěně rumiště, zády ke světlu, které pronikalo okýnkem, a zase jsme upadaly do spánku a spaly jsme až do pozdního rána. V životě jsem se tolik nenaspala – byl to dobrý, hluboký a plný spánek, chutnal jako domácí chleba, beze snů a neklidu, opravdu občerstvující. Každým dnem jsme znova načerpávaly síly, které jsme ztratily v Římě a za pobytu u Concetty. Ten hluboký, pevný spánek nám opravdu svědčil, za týden jsme byly obě jako vyměněné, s očima svěžíma, bez kruhů, s kulatými plnými tvářemi, s hladkou a napjatou kůží na obličeji, s jasnou hlavou. V tom spánku se mi zdálo, že země, na které jsem se narodila a kterou jsem před tak dávnou dobou opustila, mě zase přijala do klína a předávala mi svou sílu – tak trochu jako je to s rostlinami vyrvanými z kořenů – když je přesadíš, brzy nabudou sílu a začnou nasazovat listy a květy. Ba, jsme rostliny a ne lidé, nebo spíš jsme víc rostliny než lidé a všechna naše síla přichází z půdy, na které jsme se narodili – když ji opustíme, nejsme už rostliny ani lidé, ale lehké hadříky, kterými může život strkat sem tam, podle toho, jak vane vítr.

Spávaly jsme tolik a s takovou chutí, že se nám ten tvrdý život tam nahoře zdál lehký a snášely jsme ho vesele a skoro jsme to nebraly na vědomí – asi jako dobře živený a odpočatý mul, který vytáhne vůz na vršek jedním dechem a nahoře má ještě sílu dát se jakoby nic do pěkného pravidelného klusu. A přece, jak jsem řekla, život tam nahoře byl tvrdý, na to jsme přišly hned. Začínalo to po ránu mytím: musily jsme vylézt z postele a dávat přitom pozor, abychom si neušpinily nohy. Proto jsem na zem rozestavila takové placaté kameny, abychom se nezablátily? když pršelo a na zemi bylo učiněné jezero. Pak bylo třeba vytáhnout vodu ze studně – byla hned naproti našemu baráčku. Dokud byl podzim, nebylo to těžké, ale jak přišla zima, voda ve studni zamrzala – bylo to skoro tisíc metrů vysoko. Každé ráno, když jsem házela džber do vody, křehly mi ruce a vytažená voda byla ledová, až zarážela dech. Já jsem zimomřivá, a proto jsem si nejčastěji umyla jen ruce a obličej, ale Rosetta raději snášela zimu než špínu, stoupla si vždycky nahá doprostřed světnice a obrátila si na hlavu džber plný ledové vody. Byla tak silná a zdravá, moje Rosetta, že jí voda klouzala po těle, jako kdyby měla kůži natřenou olejem – jen pár kapek jí zůstávalo na ňadrech, na ramenou, na břichu a na za…