Horalka

DESÁTÁ KAPITOLA

Mezitím konzerv od anglického majora valem ubývalo, tím spíš, že Rosetta, jak se zdálo, dostala natrvalo hlad jak vlk. Tak jsem se rozhodla, že musíme z toho kopce co nejdřív odejít. Neměla jsem odvahu jít do Vallecorsy nebo do jiné obce v tom kraji, bála jsem se nového setkání s Marokánci – podle toho, co jsem se dověděla, byli roztroušeni po celé Ciociarii. Nakonec jsem Rosettě řekla: „Uděláme nejlíp, když se vrátíme do Fondi. Tam určitě najdeme nějaký prostředek, jak se dostat do Říma – jestli tam už spojenci dorazili. Buď jak buď, lepší bombardování než Marokánci.“ Rosetta mě vyslechla, chvilku byla zticha, a pak jsem od ní slyšela slova, která mě v té chvíli zabolela: „Ne, lepší Marokánci než bombardování, aspoň pro mne. Co mi teď můžou udělat Marokánci horšího než to, co už mi udělali? Ale umřít nechci.“ Chvíli jsme se ještě dohadovaly a nakonec uznala, že je lepší vrátit se do Fondi: teď se spojenecké vojsko už přesunulo na sever, bombardování už jistě skončilo. Tak jsme jedno ráno opustily chajdu a sešly na cestu.

Měly jsme, jak se říká, štístko – nechaly jsme projet řadu vojenských vozů, ty civilisty nebraly; to jsem věděla – a najednou se objevil docela prázdný náklaďák, sypal si to dolů po opuštěné silnici skoro by se řeklo rozdováděně, že šlo při tom o krk, cik-cak. Postavila jsem se doprostřed silnice a zamávala jsem rukama. Náklaďák hned zastavil a viděla jsem, že za volantem sedí plavovlasý modrooký mládenec v pěkném červeném svetru. Zastavil, podíval se na mne a já zavolala: „Jsme dvě uprchlice, můžeš nás svézt do Fondi?“ Hvízdl a odpověděl: „Máš kliku, jedu zrovna do Fondi. Jste dvě uprchlice – ale kde je ta druhá?“

„Hned tu bude,“ řekla jsem a dala jsem Rosettě smluvené znamení – bála jsem se nějakého dalšího ošklivého setkání a nařídila jsem jí, aby počkala kousek dál na cestičce za křovím. Vylezla ven a šla nám naproti prostředkem silnice ozářené sluncem, na hlavě držela v rovnováze jedinou krabici, do které jsme naskládaly všecky zbylé konzervy. Teď jsem mohla vidět toho mladíka líp a všimla jsem si, že není příjemný – měl v jasně modrých očích a na přehnaně červené puse něco divokého, sprostého a násilnického. Ten nepříznivý dojem se mi potvrdil, když jsem zpozorovala, jak se Rosetta postavila pod náklaďák, že se jí nedíval na obličej, ale na prsa – jak rukou přidržovala krabici, zvedala se jí a tyčila se pod lehkou látkou blůzičky. Zavolal na Rosettu a rozjíveně se zasmál: „Tvoje máma povídala, že jsi uprchlice, ale neřekla mi, že jsi pěkná holka.“ Pak slezl, pomohl jí nahoru, usadil ji vedle sebe, a mne na druhou stranu.

Uvědomila jsem si, že jsem se proti té neuctivé větě neohradila – ještě pár dní předtím bych ho byla pádně usadila a dost možná, že bych se toho svezení vzdala. Najednou jsem si pomyslila, že jsem se sama taky změnila, alespoň pokud jde o Rosettu. Mezitím mladík nastartoval a náklaďák vyjel.

Chvilku jsme byli zticha; potom, jak to v těchhle případech bývá, jsme se rozpovídali. …