Horalka

DEVÁTÁ KAPITOLA

Za svítání nás někdo probudil boucháním na dveře, tloukl do nich tak silně, jako by je chtěl vylomit. Byl to ten voják, který se o nás postaral den předtím. Když jsme mu otevřela, upozornil nás, že dole čeká auto, které nás odveze do Vallecorsy a že si máme pospíšit. Ve velkém spěchu jsme se oblékly a při oblékání jsem zjistila, že se cítím silnější než kdy jindy – po těch hodinách spánku jsem byla opravdu znovuzrozená. Pochopila jsem, že se Rosetta taky cítí silná a čilá – podle toho, jak hbitě se umyla a oblékla. Tohle může pochopit jen matka; vzpomněla jsem si na Rosettu den předtím, jak byla otupělá spánkem a dojmy, obličej umazaný zaschlým bahnem, oči nepřítomné a smutné, a dělalo mi radost dívat se teď na ni, jak sedá na postel, nohy jí visí dolů, protahuje se s rukama do výšky, nadychuje krásná plná bílá prsa – div že jí neprotrhla kombiné – a jak jde k umyvadlu v koutě, nalívá studenou vodu ze džbánu a usilovně se myje, lije si vodu nejenom na obličej, ale taky na krk, na paže, na ramena. Jak se zavřenýma očima nahmatává ručník a celá se otírá až do červena. A jak bere sukni a natahuje si ji přes hlavu uprostřed světnice. Všechny ty pohyby byly běžné a kdo ví, kolikrát jsem ji tak viděla. Ale cítila jsem z nich její mládí, obnovenou sílu, jako člověk cítí mládí a sílu pěkného stromu – stojí nehybně na slunci a jen tak nepatrně hýbá vším listím při každém lehkém zavanuti jarního větru.

Oblékly jsme se a běžely jsme dolů. Schodiště toho prázdného domu bylo ještě pusté. Přede dveřmi stál otevřený malý vůz spojeneckého vojska, tvrdý a se železnými sedadly. Za volantem seděl světlovlasý anglický důstojník s červeným obličejem, s rozpačitým a možná trochu znuděným výrazem. Ukázal nám na sedadla vzadu a řekl nám lámanou italštinou, že má rozkaz dovézt nás do Vallecorsy. Nezdál se moc laskavý, ale spíš to bylo z nesmělosti a z rozpaků, než že bychom mu byly protivné. Ve voze byly taky dvě velikánské papírové krabice, vrchovatě naložené konzervami; pořád tím rozpačitým tónem řekl, že to posílá major se svým poručením a že se omlouvá, že se nepřišel rozloučit, má moc práce. Mezi těmi přípravami přišlo několik uprchlíků – pravděpodobně strávili noc pod širým nebem – obklopili vůz a mlčky se na nás dívali. Na obličeji jim byla jasně vidět závist. Uvědomila jsem si, že nám závidí, protože jsme našly způsob, jak se dostat z Fondi, a taky že jsme dostaly všecky ty konzervy. Přiznám se, nemohla jsem si pomoci – skoro jsem pocítila marnivost, i když v ní nechybělo trochu výčitek. Ještě jsem nevěděla, jak málo je nám ve skutečnosti co závidět.

Důstojník nastartoval motor a vůz se rychle rozjel přes jámy a trosky směrem k horám. Odbočil na vedlejší cestu, jel pořád pěkně rychle a brzy začal stoupat mezi dvěma horami úzkým hlubokým údolím podle potoka. My byly zticha a důstojník byl taky zticha: my, protože už nás v hloubi duše omrzelo dorozumívat se posunky a brumláním jak hluchoněmé, on snad z ostychu nebo že ho dopalovalo dělat …