Juan Ramón Jiménez

Juan Ramón Jiménez byl významný španělský básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu v roce 1956. Pocházel z města Moguer v Andalusii a je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů modernistické poezie ve Španělsku. Jeho dílo se vyznačuje jemností, symbolikou a vynikajícím stylem, často se zaměřovalo na krásu přírody, vnitřní svět člověka a poetickou reflexi reality.

Během španělské občanské války (1936–1939) se Jiménez rozhodl emigrovat do Portorika, kde žil až do konce svého života. Tato emigrace měla na jeho tvorbu značný vliv, přičemž jeho pozdější práce se zaměřily na introspektivní a meditativní básně, často s filozofickým a spirituálním podtextem. V Portoriku pokračoval ve své literární činnosti a jeho dílo mělo vliv na mnohé mladé básníky, zejména v Latinské Americe.

Jiménezova tvorba se postupně vyvinula od modernistických tendencí k větší duchovní hloubce, což z něj činí jednoho z nejvýznamnějších španělských básníků 20. století. Jeho nejznámějším dílem je sbírka „Platero y yo“ (Platero a já), která byla přeložena do mnoha jazyků a stala se základem jeho mezinárodního uznání. Tato kniha je lyrickým vyprávěním o vztahu mezi autorem a jeho oslátkem, které se stalo symbolem španělské literatury.

Juan Ramón Jiménez, jako autor avantgardní a hluboké poezie, měl zásadní vliv na poetiku své doby a inspiroval řadu spisovatelů, kteří usilovali o nový přístup k poezii, který by byl citlivý, osobní a filozofický. Zemřel v roce 1958 v Portoriku.

• (Almas de violeta, 1900)
• (Arias Tristes, 1903)
• Daleké zahrady, 1981 (Jardines lejanos, 1904)
• (Elejías puras, 1908)
• (Baladas de primavera, 1907)
• (La soledad sonora, 1911)
• (Diario de un poeta recién casado, 1917)
• (Sonetos espirituales, 1917)
• Stříbrák a já, 1961 (Platero y yo, 1917)
• (Eternidades, 1918)
• (Piedra y cielo, 1919)
• (Belleza, 1923)
• (Españoles de tres mundos, 1942)
• (Animal de fondo, 1949)
• Srdce v nepohode, 1974
• Básnik a slovo, 2014

Dají-li vám nalinkovaný papír, pište napříč!

V samotě se nenajde víc, než kolik se do ní vneslo.

Kdo řekl první, že slzy jsou perly, byl génius. Kdo to poslední opakoval, byl hlupák.

Ach, bože, žena, jaký je to divný sklad, co při ní krásy a co velkých vad.

Je třeba mluvit tak, aby se zdálo, že i když řekl před vámi někdo jiný, mnoho jiných nebo dokonce nekonečné množství jiných lidí, vy jste to řekli jako první.

Juan Ramón Jiménez