Bohuslav Balbín byl latinsky píšící český básník, dramatik, teoretik literatury, historik a hagiograf, jezuita. Vůdčí postava pobělohorského literárního dění v Čechách, obhájce českého jazyka.
Balbín se narodil roku 1621 v Hradci Králové ve zchudlé rodině. Již dva měsíce po jeho narození mu zemřel otec (purkrabí na komorním panství Pardubice), který po sobě zanechal jen velmi skromné dědictví. Balbín byl vychováván v Častolovicích u Oty z Oppersdorfu, kam se s matkou přestěhoval. Jeho mládí bylo provázeno silnou náboženskou pověrčivostí, snad podporovanou jeho matkou Zuzanou. Rodina věřila, že byl synek zachráněn před jistou smrtí staroboleslavskou Paní Marií. Vedle matky na malého Bohuslava působila i babička, která v něm probudila zájem o přírodu. Častolovické prostředí jej „postihlo“ i rozmařilostmi šlechtického života, zejména vášní k lovu, které se naučil u Oty z Oppersdorfu, zaníceného nimroda a rybáře, a která jej neopustila ani když se stal členem Tovaryšstva Ježíšova. I vstah k historii byl v něm rozvíjen od útleho věku. Hájkovu kroniku přečetl, jak sám poznamenává, třikrát, nebo čtyřikrát, dříve než dosáhl sedmi let.
Svá studia započal v roce 1631 u benediktinů v Broumově, odkud přešel k jezuitům v Jičíně. Odtud přestoupil do jesuitské koleje v Brně, pak v Olomouci a studia ukončil roku 1650 na theologii v pražském Klementinu. V roce 1636 vstoupil Balbín do Tovaryšstva Ježíšova, kde byl roku 1649 vysvěcen na kněze.
Po ukončení thelogických studií působil Bohuslav Balbín jako jezuitský misionář na mnoha místech Čech, Moravy, Slezska, Kladska, v Brně, Jindřichově Hradci, Jíčíně a Klatovech. Ze své misionářské činnosti byl odvolán roku 1660, údajně v důsledku mravních přestupků ve vstazích mezi Balbínem a jeho žáky. Balbín byl roku 1661 kvapně poslán do Jíčína jako „historicus“ s příkazem psát dějiny české jezuitské provincie. Při shromažďování materiálu pro svou práci zachránil Balbín mnoho archivních dokumentů, když na svých cestách nacházel rukopisy, jež ležely nepovšimnuty, nebo odsouzeny negramotnými lidmi ke zničení. Posledních 12 let svého života (1679-88) pak Balbín prožil v Klementinu na Starém Městě pražském.
Během celého svého života shromažďoval Balbín materiál pro vlastivědné dílo, které postupně realizoval a které vycházelo po svazcích od roku 1679 až do jeho smrti. Stačilo však se uskutečnit vydání jen části jeho projektu, většina zůstala v rukopise. Balbínův ojedinělý pokus o systematický historicko-vlastivědný popis Čech byl vydán až posmrtně historikem Františkem Martinem Pelclem v roce 1775, zato se ihned setkal s mimořádným ohlasem. Balbín se mimo jiné věnoval se i teorii řečnictví a vydal několik učebnic. Psal výhradně latinsky. Mezi Balbínovy nevýznamějších spisy patří Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého, známý též pod názvem Balbínova obrana.
Dějepisectví se má psát tak, jak se děje vskutku sběhly. Vlastně by nemělo vůbec býti učitelů historiografie, protože pravda je vždycky podobna sama sobě. Avšak v naší době mnozí z dějepisců byli virtuosy ve lhaní a jiným pak dodávali odvahy, aby je následovali. A tak v pravdě největší události zůstávají nejistými, když jedni mají všechno, ať se toho jakkoliv dobrali, za prokázanou skutečnost a druzí pravdu obracejí v opak. Obojí se pak stupňuje v dalším pokolení.
Ani zbožnost, ani ctnost nevyváží potlačování chudých.
Bohuslav Balbín
