Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého

16
ZMĚNA JAZYKA JE V KAŽDÉM STÁTĚ ČIN PLNÝ NEBEZPEČENSTVÍ

Ti, kdo psali o obecných a veřejných záležitostech (a je jich náramné množství), zjišťují, že ve státě každá změna jakéhokoli významu přináší nebezpečí, dokonce se shodují v tom, že kupodivu pouhá novost oblečení a cizí oděv jsou znamením státu se hroutícího a – abych mluvil s Lipsiem – už se rozkládajícího. Když tedy jen cizí oděv bývá podezřelý lidu milujícímu staré poměry, čím více je třeba obávat se toho při změně jazyka?

Není prospěšné zasypávat starobylé obyvatelstvo množstvím nového lidu

Chceš-li vařící vodu (ať tak povím) zkrotit a náležitě si připravit, nepřilévej, prosím, tolik studené nebo ještě větší množství, abys uhasil dřívější var, protože teplotu je zapotřebí mírnit, nikoli zchladit. Tak se má postupovat, přibude-li nový národ ke starému, aby starobylí obyvatelé nebyli zasypáni ani aby nový lid nevstřebal do sebe staré obyvatelstvo. Příchozí nový lid nutno považovat za pokrm, jehož se nesmí sníst a nahromadit tolik, aby zatěžoval žaludek a měl více síly než žaludek, který ho přijal, jinak zcela určitě žaludek onemocní nebo se zvedne, abys lépe ven vyvrhl, cos špatně dovnitř vtěsnal; neobrací se totiž tělo v potravu, nýbrž potrava pozvolna v krev, ta potom – přiměřeně rozdělená – v maso a ostatní složky těla.

Špatně radí státu a králi, kdo národ rozděluje na strany; rozdělený nepřináší dosti užitku ani sobě, ani králi. Každá strana hledá si hlavu, zvláště jde-li o lid bystrý, hbitý a bojovný, jemuž jedinou rádkyní je odvaha, avšak odvaha nechrání odvážlivce! Co udělá panovník uprostřed nesvorného národa? Nebude moci všechny ani laskavě obejmout, ani úplně odehnat! Přikloní-li se na slabší stranu, ublíží silnější straně asi ke škodě své důstojnosti a s určitým nebezpečenstvím pro sebe; připojí-li se k silnějšímu (což ovšem musí udělat), bude pronásledován ne-li zákeřnostmi, tedy jistě nenávistí a hněvem.

Panovníci jsou povinni zachovat dobrou pověst svému královskému potomstvu

Opravdu dlouhou paměť má kulturní národ utlačovaný poddanstvím. Zoufalcům nezáleží tolik na životě jako na pomstě za ztracenou svobodu. Často vina jediného krále způsobí špatnou pověst celému královskému potomstvu a na ně se pak přenáší nenávist sousedních i vzdálených národů jako na rod, který ohrožuje svobodu všech zemí a lidi těžce oklamává, svévolně podrývá práva i základy států, z rozmaru ruší zemské zákony potvrzené přísahami před oltářem, územní celky dává pod cizí moc, královské úřady svěřuje cizincům a vůbec nic nečiní z toho, co určuje zákon. To nechť vidí ti, kteří z pochlebenství (jež kazí i nejlepší panovníky a dělá z nich tyrany, jak podle Tacita zaznamenal Guicciardini) namlouvají králům, že všechno je v nejlepším pořádku, anebo kteří hledají pochvalu v potlačování lidu, tedy vavřín za podlost!

Záhubu připravuje královskému rodu a jeho potomstvu bere všechnu naději, kdo připravuje ujařmení národa a radí k bezpráví. Zároveň s národem hyne totiž král, ať dobrý nebo špatný, …