Faktótum (Charles Bukowski)

49

Ještě dva týdny jsem si chodil pro výplatu. Až jednou ráno, ve středu, jsem uviděl Mantze, jak stojí ve střední chodbičce kousek od své kanceláře. Pokynul mi, abych šel k němu. Když jsem vešel do kanceláře, seděl už za psacím stolem. „Posaďte se, Chinaski.“ Uprostřed stolu ležel šek, rubovou stranou vzhůru. Stáhl jsem ho po skle k sobě, aniž jsem ho otočil, a strčil jsem ho do peněženky.

„Tak vy jste věděl, že vás propustíme?“

„U šefů není nikdy těžký uhodnout, co maj za lubem.“

„Chinaski, vy jste se už měsíc flákal a moc dobře to víte.“

„Hergot, člověk tu dře jak mezek a vy to neumíte ocenit.“

„Vy jste nedřel jako mezek, Chinaski.“

Chvíli jsem se koukal na špičky svých bot. Nevěděl jsem, co mu mám říct. Pak jsem se na něho podíval. „Dával jsem vám svůj čas. To bylo to jediný, co jsem vám moh dát – jediný, co člověk má. Za žebrácký dolar a půl na hodinu.“

„Vzpomeňte si, jak jste o tuhle práci škemral. Říkal jste, že práce je vás druhý domov.“

„.svůj čas, abyste vy moh žít ve svým velkým domě na kopci a mít všecko to, co k tomu patří. Jestli na týhle dohodě, na tomhle svazku někdo prodělával. tak jsem to byl já. Chápete to?“

„To stačí, Chinaski.“

„Stačí?“

„Ano. Zmizte už.“

Vstal jsem. Mantz měl na sobě tradiční hnědý oblek, bílou košili a tmavě červenou kravatu. Řekl jsem si, že to zakončím stylově. „Mantzi, dejte mi poukaz na podporu. Nestojím o žádný problémy. Takoví jako vy se vždycky snaží ošidit pracující a jejich práva. Radši se moc necukejte, nebo si na vás přijdu došlápnout.“

„Tu podporu dostanete. A teď už zmizte ke všem čertům!“

Tak jsem zmizel ke všem čertům.