Faktótum (Charles Bukowski)

78

Pan Manders došel k místu, kde jsem pracoval, a stál a koukal se na mě. Balil jsem velkou objednávku barev a on stál nade mnou. Manders byl původní majitel obchodu, ale začal pít, když mu žena utekla s černochem, a nakonec svůj majetek propil. Teď byl obyčejným prodavačem a jeho obchod patřil někomu jinému.

„Dáváte na tyhle bedny nálepky KŘEHKÉ ZBOŽÍ?“

„Ano.“

„Balíte to pečlivě? Do spousty novin a slámy?“

„Myslím, že to dělám správně.“

„Máte dost nálepek KŘEHKÉ ZBOŽÍ?“

„Ano, tady pod lavicí je jich celý balík.“

„Jste si jistý, že to umíte? Nevypadáte jako obchodní příručí.“

„Jak vypadá správný příručí?“

„Nosí pracovní plášť. Vy pracovní plášť nemáte.“

„Aha.“

„Smith a Barnsley volali, že jim došla rozbitá sklenice s arabskou gumou.“

Neřekl jsem na to nic.

„Kdyby vám došly nálepky KŘEHKÉ ZBOŽÍ, řekněte mi.“

„Ovšem.“

Manders odešel do chodbičky. Pak se zastavil, obrátil se a sledoval mě. Utrhl jsem z kotouče kus samolepicí pásky a s obzvláštní péčí jsem ho omotal kolem bedny. Manders se zase otočil a šel pryč.

Přiběhl Bud. „Kolik máš na skladě dvoumetrových roztíračů?“

„Žádný.“

„Tenhle chlap chce pět dvoumetrových roztíračů, hned. Čeká na ně. Musíš je vyrobit.“

Bud zase odběhl. Roztírač je prkno s gumovým okrajem. Používá se při sítotisku. Šel jsem na půdu, snesl jsem dřevo, odměřil pět dvoumetrových dílů a uřezal prkna. Pak jsem se pustil do vrtání děr podél, do kterých se měla zapasovat guma. Potom se musela guma ošmirglovat dorovna, aby ten okraj byl jako pravítko. Když gumový okraj nebyl dokonale rovný, sítotisk nefungoval. A ta guma se uměla pěkně kroutit, křivit a odolávat.

Za tři minuty byl Bud zpátky. „Máš už ty roztírače hotový?“

„Ne.“

Utíkal zpátky dopředu. Vrtal jsem, utahoval šroubky, šmirgloval. Za pět minut byl zase u mě. „Máš už ty roztírače hotový?“

„Nemám.“

Odběhl.

Když se znovu objevil, měl jsem jeden dvoumetrový roztírač úplně hotový a druhý napůl.

„Dej si pohov. Je pryč.“

A vrátil se zas dopředu.