5
Když jste najednou vrženi do úplně nového života – nebo vás aspoň tak prudce strčí někomu do života, jako by vás tváří přitiskli na jeho okno –, donutí vás to přehodnotit, kdo vlastně jste. Nebo jak můžete jiným lidem připadat.
Pro své rodiče jsem se během pouhých čtyř týdnů stala někým aspoň o pár fousů zajímavějším.
Byla jsem teď spojnicí s úplně jiným světem. Zvlášť matka se mě denně vyptávala na Granta House a jak to tam chodí, asi jako zoolog, který detailně zkoumá nějakého zvláštního neobjeveného živočicha a jeho prostředí. „Používá paní Traynorová při každým jídle plátěný ubrousky?“ chtěla třeba vědět; nebo „Myslíš, že taky luxujou každej den jako my?“ nebo „Jak dělají brambory?“
Ráno mě vysílala do práce s přísnými pokyny, abych zjistila, jakou používají značku toaletního papíru, nebo jestli mají povlečení ze směsového materiálu. Bylo pro ni hrozným zklamáním, že jsem si na nic z toho většinou nedokázala vzpomenout. Matka byla v skrytu duše přesvědčená, že nóbl lidi ve skutečnosti žijou jako čuňata – už od té doby, co jsem jí ve svých šesti letech vyprávěla o jedné velmi uhlazené spolužačce, jejíž matka nás nenechala hrát si v přijímacím pokoji, protože bychom tam „vířily prach“.
Když jsem tedy doma poreferovala, že ano, rozhodně dovolují psovi žrát v kuchyni, nebo ne, Traynorovi nevytírají každý den zápraží tak jako ona, vždycky sevřela rty, úkosem pohlédla na otce a uspokojeně pokývla, jako bych jí právě potvrdila všechno, co se kdy domnívala o nepořádnosti lepších lidí.
Jelikož záviseli na mém příjmu, nebo možná i proto, že věděli, že se mi v té práci vůbec nelíbí, dostávalo se mi doma taky trochu víc úcty. V praxi se to ovšem nijak zvlášť neprojevovalo – v tátově případě to znamenalo, že mi přestal říkat „tlustoprdko“, a máma mi po příchodu z práce obvykle přichystala hrnek čaje.
Pro Patricka ani mou sestru se nic nezměnilo – pořád jsem byla terčem jejich vtipů, pořád stejně mě objímali nebo líbali nebo na mě bručeli. Já sama jsem si vůbec nepřipadala jiná. Vypadala jsem pořád stejně a podle Triny jsem se pořád oblékala, jako bych se o šaty porvala v Armádě spásy.
Vůbec jsem netušila, co si o mně myslí většina obyvatel Granta House. Will byl neproniknutelný.
Pro Nathana jsem pravděpodobně byla jen poslední v řadě placených pomocnic. Choval se ke mně přátelsky, ale trochu odtažitě. Měla jsem pocit, že nevěří, že bych tam vydržela dlouho. Pan Traynor mi vždycky zdvořile pokývl, když jsme se míjeli na chodbě, a občas se mě zeptal, jaký byl provoz nebo jestli už jsem si u nich zvykla. Kdyby nás představili v jiném prostředí, nevím, zda by mě vůbec poznal.
Ale pro paní Traynorovou – ach Bože. Pro tu jsem očividně byla ta nejpitomější a nejméně zodpovědná osoba na světě.
Začalo to těmi fotkami. Paní Traynorové neuniklo nic, co se v domě šustlo, a já měla tušit, že rozbité rámečky bude považovat za katastrofu. Začala mě vyslýchat, jak přesně dlouho jsem nechala Willa samotného, co ten výbuch podnítilo, jak rychle jsem pak všechno uklidila. Ne že by mě snad přímo kritizovala, kdepak – byla příliš kultivovaná, než aby vůbec zvedla hlas –, ale jak při mých odpovědích pomalu mrkala, její tichá hmm, hmm při mých slovech, z toho mi bylo všechno přehledně jasné. Ani mě nepřekvapilo, když mi pak Nathan řekl, že paní Traynorová pracuje jako smírčí soudkyně.
Podle jejího názoru by bylo dobré, kdybych napříště Willa nenechávala o samotě tak dlouho, ať bude situace jakkoli ošemetná. Hmm? Možná až budu příště utírat prach, třeba bych mohla všechno postavit tak, aby to nebylo příliš blízko u kraje, a nikdo by nic nemohl nešťastnou náhodou shodit, hmm? (Zjevně chtěla raději věřit, že to byla nehoda.) Připadala jsem si před ní jako prvotřídní blbka, a logicky se ze mě pak v její přítomnosti prvotřídní blbka stávala. Vždycky přišla, zrovna když mi něco upadlo na podlahu, nebo jsem právě zápolila s knoflíky na sporáku, anebo jsem ji našla stát v chodbě s mírně popuzeným výrazem, když jsem se vracela zvenku se dřevem, …
