9
Tu noc jsem nespala. Ležela jsem ve své komůrce, zírala do stropu a pečlivě rekonstruovala události uplynulých dvou měsíců na základě toho, co jsem teď věděla. Jako by se všechno proměnilo, roztříštilo, usadilo jinde a zformovalo do obrazu, jejž jsem stěží poznávala.
Připadala jsem si jako napálený hlupák; spolupachatel, který neměl ani tušení, do čeho se namočil.
Napadalo mě, jak se asi museli vskrytu smát mým pokusům krmit Willa zeleninou nebo mu ostříhat vlasy – drobnosti, po kterých mu mělo být líp. Jaký to ve skutečnosti mělo smysl?
Znovu a znovu jsem v hlavě přemílala rozhovor, jejž jsem vyslechla, a snažila se vyložit si ho nějak jinak, snažila se přesvědčit samu sebe, že jsem ho špatně pochopila. Ale Dignitas byla organizace pro asistovanou sebevraždu, ne nějaké rekreační zařízení. Nechtělo se mi věřit, že Camilla Traynorová může vůbec o něčem takovém pro svého syna uvažovat. Ano, připadalo mi, že se k němu chová chladně, a asi i rozpačitě. Nedokázala jsem si moc představit, že ho někdy objala tak, jako moje matka objímala nás – prudce a radostně, dokud jsme se jí nevymanily a nezačaly žadonit, ať nás pustí. Když mám být upřímná, prostě jsem si myslela, že takhle se v lepších rodinách prostě ke svým dětem chovají. Koneckonců jsem zrovna přelouskala Willův výtisk Lásky v chladném světě od Nancy Mitfordové. Ale dobrovolně a aktivně se podílet na smrti vlastního syna?
Zpětně mi její chování připadalo ještě mnohem chladnější a z jejího jednání na mě čišely jakési hrozivé úmysly. Měla jsem vztek na ni i na Willa. Zuřila jsem, že mě nechali hrát komedii. Měla jsem vztek za všechny ty chvíle, kdy jsem koumala, jak mu vylepšit život, jak mu dopřát větší pohodlí nebo spokojenost. A kdykoli mě vztek opustil, zmocnil se mě smutek. Vzpomněla jsem si, jak se jí zlomil hlas, když se pokoušela utěšit Georginu, a hrozně jsem se pro ni rmoutila. Uvědomovala jsem si, že je v bezvýchodné situaci.
Ale hlavně jsem byla bez sebe hrůzou. Děsilo mě, co jsem se dozvěděla. Jak se dá den za dnem žít s tím, že prostě jen zabíjíte čas do své smrti? Jak se může tenhle muž, jehož kůži jsem dnes dopoledne cítila pod prsty – teplou a živou –, rozhodnout, že už prostě nebude? Jak je možné, že za půl roku bude s všeobecným souhlasem tahle kůže hnít pod zemí?
Nemohla jsem to nikomu říct. To na tom bylo skoro nejhorší. Byla jsem teď komplicem v tajném plánu Traynorových. Zmocnila se mě ochablost a netečnost. Zavolala jsem Patrickovi, že mi není dobře a že zůstanu doma. To vůbec nevadí, ujistil mě, půjde si prý zaběhnout desítku. V atletickém klubu bude stejně nejspíš až po deváté. Uvidíme se v sobotu. Zněl roztržitě, jako by už byl myšlenkami jinde, na nějaké bájné běžecké dráze.
Odmítla jsem večeři. Ležela jsem v posteli tak dlouho, až mé myšlenky potemněly a vykrystalizovaly do takové podoby, kterou už jsem nedokázala snést, takže jsem se v půl deváté vydala dolů, tiše se usadila vedle dědy, který byl jediný v naší rodině, kdo se mě zaručeně nebude na nic vyptávat, a tiše se dívala na televizi. Děda seděl ve svém oblíbeném křesle a skelným pohledem upřeně zíral na obrazovku. Nikdy jsem nevěděla, jestli se opravdu dívá, nebo jestli je myšlenkami někde úplně jinde.
„Určitě nic nechceš, zlato?“ zjevila se vedle mě máma s hrnkem čaje. V naší rodině panovalo přesvědčení, že šálek čaje vyléčí prakticky všechno na světě.
„Ne. Nemám hlad, díky.“
Viděla jsem, jak mrkla na tátu. Bylo mi jasné, že později budou po straně bručet, že mě u Traynorových přetěžují, že starat se o tak postiženého člověka je na mě prostě příliš. Věděla jsem, že si budou vyčítat, jak mě přesvědčovali, že mám tu práci vzít.
A já je při tom musela nechat.
Paradoxně byl Will nazítří v dobré formě – byl neobvykle výřečný, tvrdohlavý a útočný. Mluvil možná víc než kdykoli předtím. Jako by se se mnou chtěl pustit do souboje, a byl zklamaný, že jsem odmítla hrát s ním.
„Tak kdy na mně teda dokonáš tu katastrofu?“
Zrovna jsem poklízela v obýváku. Vzhlédla jsem od polštářk…
