Epilog
Jenom jsem se řídila instrukcemi.
Seděla jsem ve stínu pod tmavě zelenou markýzou na zahrádce kavárny s výhledem na Rue des Francs-Bourgeois a do tváře mě zboku hřálo vlažné podzimní pařížské slunce. Číšník přede mě s galskou výkonností postavil talíř croissantů a veliký hrnek překapávané kávy. O sto metrů dál se u semaforů zastavili dva cyklisté a dali se do řeči. Jeden měl na zádech modrý batoh, z něhož v podivných úhlech vykukovaly dvě veliké bagety. V nehybném, vlhkém vzduchu se držela vůně kávy a sladkého pečiva a štiplavý pach něčích cigaret.
Dočetla jsem dopis od Triny (prý by ráda zavolala, ale nemůže si dovolit mezistátní hovor).
Skončila nejlepší v ročníku v Pokročilém účetnictví a má prý nového přítele jménem Sundeep, který se nemůže rozhodnout, jestli chce nebo nechce pracovat v importní a exportní firmě svého otce poblíž Heathrow, a který má ještě horší hudební vkus než ona. Thomas je celý nadšený, že půjde ve škole o třídu výš. Tátovi se v práci daří čím dál líp a moc mě pozdravuje. Je prý přesvědčená, že mi máma brzo odpustí. Tvůj dopis určitě dostala, psala mi. Vím, že ho četla. Dej jí čas.
Napila jsem se kávy a na okamžik se v duchu přenesla na Renfrew Road do domku, který jako by byl vzdálený milion kilometrů. Mhouřila jsem oči před nízkým sluncem a pozorovala jsem ženu ve slunečních brýlích, která si před svým odrazem ve výloze obchodu upravovala vlasy. Našpulila na sebe rty, trochu se narovnala a pak šla po ulici dál.
Odložila jsem hrnek, zhluboka se nadechla a pak vzala druhý dopis – ten dopis, který už jsem u sebe nosila přes šest týdnů.
Na obálce stálo pod mým jménem velkými písmeny:
ČÍST JENOM V CAFÉ MARQUIS, RUE DES FRANCS-BOURGEOIS,
PŘIKUSOVAT K TOMU CROISSANT A UPÍJET Z VELKÉHO CAFÉ CREME.
Když jsem si to přečetla, musela jsem se smát a brečet zároveň – to byl celý Will, panovačný až za hrob.
Číšník – vysoký energický chlapík, který měl za lemem zástěry zastrkanou spoustu papírků – se otočil a zachytil můj pohled. Všechno v pořádku? jako by se ptalo jeho povytažené obočí.
„Ano,“ řekla jsem. A pak trochu rozpačitě: „Oui.“
Dopis byl psaný na počítači. Poznala jsem to písmo, bylo stejné jako na přání, které mi kdysi dávno poslal. Pohodlně jsem se opřela a začala číst.
Clarková,
až budeš tohle číst, už to asi bude několik týdnů (i přes Tvé nově objevené organizační schopnosti pochybuju, že by ses dostala do Paříže před začátkem září). Doufám, že kafe je dobré a silné a croissanty čerstvé a že je pořád dost slunečno, abys mohla sedět venku na takovém tom kovovém křesílku, které v životě nestojí na chodníku rovně. Marquis docela ujde. Dělají taky dobré bifteky, jestli by sis tam chtěla zajít i na oběd. A když se mrkneš dál po ulici, tak po levé straně snad najdeš obchod L’Artisan Parfumeur. Až si tohle přečteš, měla bys tam zajít a vyzkoušet si vůni, která se jmenuje nějak jako Papillons Extr?me (už si to nepamatuju přesně). Vždycky jsem si říkal, že by na Tobě voněla úžasně.
Fajn, konec instrukcí. Chtěl bych Ti říct pár věcí a byl bych Ti je rád řekl osobně, ale a) Ty bys z toho byla celá rozhozená a b) bys mě to všechno nenechala doříct. Vždycky jsi byla hrozně ukecaná.
Takže začnu: ten šek, který Ti přišel v první obálce od Michaela Lawlera, není celá částka, jenom malý dárek, abys nějak překlenula těch prvních pár týdnů bez práce a dostala se do Paříže.
Až se vrátíš do Anglie, zajdi s tímhle dopisem do Michaelovy kanceláře v Londýně a on Ti dá všechny potřebné dokumenty, abys měla přístup k účtu, který za mě na Tvoje jméno založil. Je na něm dost, aby sis mohla koupit nějaké pěkné bydlení a platit si školné a živobytí, zatímco budeš studovat.
Rodičům jsem o tom všechno řekl. Doufám, že díky tomu, a díky Michaelově právní pomoci, s tím budeš mít úplně minimální opletačky.
Clarková, už prakticky slyším, jak se tam dusíš. Koukej nepanikařit a opovaž se těch peněz vzdát – rozhodně to není dost na to, abys po zbytek života seděla na zadku. Ale mělo by Ti to pomoct …
