Kapitola pátá
Feláhův fatální pád
„Promiň, Ramsesi,“ řekla jsem. „Byla jsem v šoku. Samozřejmě vím, že bys nikdy nebyl tak necivilizovaný a nosil nůž, nebo jej použil na živou bytost.“
„Tvá omluva se přijímá, matko. I když popravdě řečeno…“
Emerson ho přerušil tím, že mu na obličej přitiskl nějaký hadr. „Přidrž si to, Ramsesi, přestane to krvácet.“
Ostře jsem se na Ramsese podívala. Nad hadrem byla vidět jen kštice kudrnatých vlasů a pár vyvalených očí. Ta pravda, kterou se chystal říct, mohla být poznámka o tom, že já sama mám ve zvyku nosit u sebe nůž (což je samozřejmě něco docela jiného), nebo se chtěl přiznat k něčemu, co jsem nechtěla slyšet, tak jsem nenaléhala.
Emerson odnesl Davida do Ramsesova pokoje a položil ho na postel. K třetímu pacientovi jsem byla méně něžná, plácala jsem ji po tvářích, dokud se neprobrala z mdloby. Pak jsem ji poslala do jejího pokoje a nařídila jsem jí, aby tam zůstala, dokud se nevrátím. Ramsesova kajuta byla nepohodlná, když se nás tam shromáždilo pět. Abdullah se objevil na scéně právě včas, aby spatřil, jak Emerson zdvihá chlapcovo krvácející, bezvládné tělo. Neřekl sice ani slovo, ale šel s námi do kabiny, a já jsem neměla to srdce poslat ho pryč. Uchýlil se do rohu místnosti a stál tam jako majestátní socha s rukama zkříženýma na prsou a kamenným obličejem.
„Jak mu je?“ zeptal se Emerson a naklonil se nad postelí.
„Podvyživený, pokousaný od blech, pomlácený a špinavý,“ odpověděla jsem. „Útočník mu zasadil dvě rány. Ta na zádech je mělká, ale šrám na spánku bude třeba zašít. Udělám to radši hned, dokud je v bezvědomí. Nefret, přines mi umyvadlo s čistou vodou, prosím.“
Rychle poslechla, vylila zakrvácenou vodu do výlevky a než umyvadlo znovu naplnila, vypláchla jej. „Co mám ještě dělat?“ zeptala se potom.
Hlas měla klidný, ruce pevné, do tváří se jí vrátila barva. Nehrozilo nebezpečí, že by při pohledu na krev omdlela. „Mohla by ses podívat na Ramsese,“ řekla jsem.
Ramses vyskočil a couvl, držel si zbytky roztrženého hábitu. „Já nepotřebuju, aby se na mne někdo díval,“ řekl s mrazivou důstojností, kterou poněkud kazila zakrvácená tvář a potrhaný oděv. „Umím se o sebe postarat sám, kdyby to bylo třeba, což není, protože utrpěl jenom můj nos.“
„Hm, ano,“ řekl Emerson. „Musím ti ukázat, jak se bránit proti takovému úderu, Ramsesi.“
„Proboha, teď ne, Emersone,“ přerušila jsem ho. „Nech ho být, Nefret.“
Nefret zahnala Ramsese do kouta. „Jen mu chci pomoct, tetičko Amelie. Chová se jako malý kluk. Jsem zvyklá na krev…“
„Nech ho,“ opakovala jsem. „A pojď blíž s tou lampou, nemůžu navléknout jehlu. Ramsesi, omyj si obličej, pak mi řekneš, co se stalo.“
„Byl jsem na hlídce, jak mi otec nařídil,“ vysvětloval Ramses. „Myslel jsem si, že chtěl, abych dával pozor na Davida, protože nás sledoval celý den.“
„Cože?“ vykřikla jsem.
„Pokoušel se, jak se říká, ztratit v davu. Pokud jde o mne, tak se mu to nepovedlo. Myslel jsem si, že ho poslal Abd el Hamed, aby nás špehoval.“ Ramses skončil s mytím, upravil si šaty a posadil se na bobek u postele po arabském způsobu. „Když jsem zhasnul lampu, zaujali jsme s Bastet pozici u okna. Noc byla tichá, vzduch čerstvý a chladný. Mé smysly byly pronikavé, protože jsem byl donucen jít spát mnohem dřív, než jsem zvyklý. A jestli na to téma můžu něco poznamenat…“
„Ne. Nemůžeš,“ řekla jsem, aniž bych zvedla oči.
„Ano, matko. Jak jsem řekl, seděl jsem u svého okna, a i když se moje mysl zabývala filozofickými otázkami, o kterých bych mohl vyprávět víc, kdyby mi to bylo dovoleno, nepřekáželo mi to ani v nejmenším v soustředění. Byla to Bastet, kdo mě varoval před příchodem vetřelce, jak jsem předpokládal, protože její smysly jsou ostřejší než lidské. Za chvíli jsem nad bokem lodi spatřil hlavu. Za hlavou následovalo tělo, jak se ten člověk vytáhl na palubu. Poznal jsem Davida, což jsem sice očekával, ale nechtěl jsem dělat unáhlené…“
„Ramsesi,“ řekla jsem.
„Ano, matko. David – poznal jsem ho podle obrysů a podle toho, jak se pohyboval…
