Kapitola 5
Kevin se slečnou Mintonovou si dál šeptem spílali a já jsem mezitím studovala noviny. Bylo to nejnovější vydání listu Mirror.
Slova slečny Mintonové o „další vraždě“ svědčila o žurnalistické nadsázce, neboť se neprokázalo, že by noční hlídač zemřel jinak než přirozenou smrtí. Nejnovější události však na tento závěr skutečně vrhaly jistý stín pochybnosti. V případě druhé smrti šlo totiž zaručeně o vraždu. Člověk si sice může sám podříznout hrdlo, ale tentokrát byl řez veden s takovou silou, že přeťal průdušnici a poškodil míchu, což teorii o sebevraždě silně zpochybňovalo. Navíc se druhá oběť rozhodně neřadila mezi obyčejné zaměstnance pracující na nejnižších postech. V oběti totiž identifikovali asistenta hlavního správce egyptských a asyrských historických sbírek, jistého Jonáše Oldacrea.
„Tělo se našlo na nábřeží,“ poznamenala jsem pro sebe. „Ne v muzeu…“
„Ale kde na nábřeží?“ pobídla mě slečna Mintonová a nachystala si tužku. „U Kleopatřiny jehly!“
„Je škoda, že se to nepřesné pojmenování tak ujalo,“ podotkla jsem a dál jsem pročítala noviny. „Kleopatra s tím pomníkem nemá nic společného a správně by se mu mělo říkat obelisk. Dal ho postavit faraón Thutmose III., jehož jméno také nese. Jestli si budete dál čmárat do toho notesu, slečno Mintonová, budu nucena vám ho zabavit.“
„Ano, prosím.“ Mladá žena notes zaklapla a zastrčila jej do kapsy. „Jak si přejete, paní Emersonová. Je to ale egyptský památník, viďte?“
„Jistě. Prosím vás, nechte mě to dočíst… pokud jde o ten údajný útržek papíru, nalezený v ruce mrtvého – máte kopii textu?“
„Nemám,“ přiznala slečna Mintonová.
„Jak tedy víte, co se tam píše? Vždyť vy tady ten text citujete – pěkně slovo od slova a dokonce i v anglickém překladu.“
Slečna Mintonová poprvé neměla po ruce odpověď. Než si stačila vymyslet nějaké rozumné vysvětlení, ozval se Kevin, který se jen stěží ovládal. „Zkorumpovala strážníka! Nejen penězi – to jsem zkusil taky, ale nevyšlo to. Použila na něj úskoky hodné opovrženíhodné ženy…“
„Jak se opovažujete…“ vyjekla slečna Mintonová a zrudla.
„Zkorumpovala ho úsměvy, dolíčky ve tvářích, sladkými slovíčky,“ pokračoval rozhořčeně Kevin. „Přejížděla mu plaše po pažích a vykládala mu, jak je silný a statečný…“
Slečna Mintonová vyskočila, vyťala mu políček a pak se vrátila ke své židli. Neměla jsem to srdce jí vyhubovat, neboť bych se na jejím místě patrně nezachovala jinak.
„Že se nestydíte, pane O’Connelle!“ zasáhla jsem přísně.
Kevin si třel zarudlou tvář. (Ten políček musel bolet, alespoň podle toho, jak to plesklo.) „Ale co,“ zamumlal.
Položila jsem noviny na stůl. „Nehodlám se vás vyptávat, jak jste si ten překlad obstarala, slečno Mintonová, jelikož to asi vím. Pokud ovšem nějaký takový text vůbec existuje…“
„Existuje,“ prohlásil Kevin. „I policie to potvrdila.“
„V tom případě ho nejspíš napsal jeden z vás. Ještě nikdy jsem totiž neviděla nic, co by se mu alespoň vzdáleně podobalo. Hmmmm. Fakta jsou tedy jasná…“
„Člověku takové pronikavé inteligence, jakou máte vy, snad,“ prohlásil Kevin. Já ovšem musím přiznat, že jsem naprosto zmaten.
Právě jsem se mu chystala vše objasnit, když tu jsem si všimla, že slečna Mintonová potají vytáhla notes z kapsy a že mě Kevin sleduje s neobyčejně dychtivým výrazem, který jsem si dobře pamatovala z minula. „Tak to budete zmaten i nadále,“ odbyla jsem ho stručně. „Pokud jste se sem hnali až z Londýna jen proto, abyste ze mě vymáčkli rozhovor, musím vás zklamat. Co jste to za lidi, že se o mě perete jako dva psi o plesnivou kost?“
Pan O’Connell i slečna Mintonová začali jeden přes druhého protestovat. Po chvíli jsem usoudila, že jsem se zmýlila – nepřijeli se mnou udělat rozhovor, přišli mě zahrnout slávou a majetkem, stačilo navázat oficiální spolupráci s jedněmi či druhými novinami.
Ta nabídka byla nesmírně zajímavá a ještě zajímavější byla rychlost, s jakou se honorář v průběhu několika málo minut vyšplhal z padesáti až na sto padesát guineí. Byla jsem sice v pokušení zůstat zticha…
