Kapitola 6
Až doposud se veškeré mé kriminální vyšetřování odehrávalo na Středním východě, takže jsem zatím neměla příležitost navštívit New Scotland Yard. Kdykoli jsem kolem té budovy náhodou procházela, pokaždé jsem si ji s profesionálním zájmem prohlížela a ani v nejmenším jsem nesouhlasila s estéty, kteří si tropili šprýmy z její architektury. Červené cihly s proužky bílého portlandského kamene měly své malebné kouzlo a kulaté věžičky v rozích připomínaly výstavný hrad.
Jelikož jsem již uvykla vrtochům egyptských policistů i neomalenosti jejich anglických nadřízených, příjemně mě překvapilo, jak pohotově a přívětivě mě přijali. Stačilo zeptat se, kdo vede vyšetřování vraždy pana Oldacrea, a okamžitě mě uvedli do ponuré kanceláře s výhledem na nábřeží. V místnosti se nacházely dva stoly, několik skříní a dva pánové – uniformovaný strážník a jakýsi hubený prošedivělý muž, vyzáblý jako mumie, jíž se do jisté míry podobal, neboť měl kůži na obličeji poskládanou do tisíce vrásek. Jakmile mě ohlásili, spěchal mě přivítat a cukal přitom úzkými rty, jako by se pokoušel o úsměv.
„Slavná paní Emersonová! Ani se nemusím ptát, jestli jste to skutečně vy. Znám vás totiž z podobizen, které se tu a tam vyskytly v novinách. Posaďte se, prosím. Smím vám nabídnout šálek čaje?“
Přijala jsem, částečně ze zdvořilosti, částečně proto, že mě zajímalo, jaký nápoj se připravuje na půdě Scotland Yardu.
Muž oprášil jednu židli a nabídl mi ji. Posadila jsem se a strážník někam odspěchal splnit šéfův příkaz.
„Jsem inspektor Cuff,“ představil se prošedivělý muž a posadil se za stůl. „Předpokládal jsem, že přijdete, paní Emersonová. Opravdu už nějakou dobu čekám, že nám prokážete tu čest a zavítáte k nám.“
„Omlouvám se, že jsem nepřišla dřív, pane inspektore,“ uzavřela jsem svou řeč. „Zdržela mě rodina a pracovní povinnosti – však to znáte.“
„Zcela vás chápu, madam. Máte ovšem rovněž povinnosti vůči anglickým občanům a přičinlivé metropolitní policii a jistě by bylo dobré, kdybyste svým proslulým talentem v oblasti kriminálního vyšetřování přispěla i nám.“
Skromně jsem sklopila oči. „Pokud jde o mé schopnosti, pane inspektore, sotva bych se odvážila tvrdit…“
„V mé přítomnosti se nemusíte ostýchat, paní Emersonová. Vím o vás všechno. Máme totiž jednoho společného přítele, který je rovněž vaším obdivovatelem. Je to pan Blakeney Jones, dříve poradce káhirské policie.“
„Pan Jones, no jistě! Při jedné příležitosti se mi podařilo předat mu dvojici otrlých kriminálníků, s nimiž jsem zažila mnohé mrzutosti, a pan Jones se mnou tehdy sepsal protokol. Takže je v Londýně?“
„Ano, už přes rok. Bude ho mrzet, že se s vámi minul. Odjel totiž na dovolenou.“
„Pozdravujte ho, až ho zase uvidíte.“ Svlékla jsem si rukavice, sepjala ruce a vážně se na Cuffa zahleděla. „Dosti komplimentů, pane inspektore. Je čas pustit se do práce.“
„Jistě, madam.“ Jiskřičky v inspektorových očích byly hned daleko patrnější. „Mohl bych pro vás něco udělat? Nebo jste mi snad sama přišla nabídnout pomoc?“
„Doufám, že vám budu nějak užitečná. Zatím však pouze shromažďuji fakta. Povězte mi všechno, co o té vraždě víte.“
Vtom pana Cuffa přepadl záchvat kašle. Jelikož se však již vracel strážník se dvěma těžkými bílými hrnky plnými jakési temné tekutiny, honem jsem jeden hrnek podala inspektorovi.
„Děkuji, madam. To ta zatracená… promiňte… londýnská mlha. Můžete jít, Jenkinsi. Už vás nebudu potřebovat.“
Strážník odešel a Cuff se uvelebil na židli. „Pokud jde o tu vraždu, víme toho bohužel jen o málo víc než veřejnost. Prudkost, s jakou byla smrtelná rána vedena, a to, že se nenašla žádná zbraň, prakticky vylučuje možnost sebevraždy. Hodinky mrtvého, jeho peněženka a další cennosti sice chyběly…“
„Ale krádež jistě motivem vraždy nebyla,“ přerušila jsem ho.
„Přesně tak, paní Emersonová. Tělo našel takový typický pobuda, jakých se v noci plíží po londýnských ulicích víc, a zmíněné cennosti ukradl. Držíme ho ve vazbě, abyste věděla. Je to známá firma, ale že by zabil pana O…
