KAPITOLA ŠESTATŘICÁTÁ
Jo odstrčila psací stroj a vstala. Byla příliš unavena, než aby mohla pracovat nebo dokonce i jíst. Sam ji vyvedl z míry; zlobila se, byla rozrušená a její myšlenky se pořád vracely k Nickovi. Chtěla ho tak moc vidět, že to bylo jako fyzická bolest.
Když zazvonil telefon, chvíli se na něj dívala a teprve potom zvedla sluchátko.
„Jo, drahoušku! Tady je Ceecliff. Jak se máš?“
Tvář Jo se uvolnila v úsměvu. „Jsem utahaná a nabručená. Hrozně ráda tě slyším. Jak se vede tobě?“
„Nemůžu se už dočkat, až se dozvím víc o Matyldě. Ještě je pořád s tebou?“
Jo se podařilo zasmát. „Říkáš to, jako by to byla moje nájemnice. Ano, je ještě se mnou.“
„Dobrá. Pak mi o ní musíš vyprávět. Chci tě poprosit o velkou laskavost, drahoušku. Zítra přijedu do města. Musím k zubaři a chci si zajít do Harrods. Mohla bych zítra natáhnout přes noc svoji ubohou starou kostru u tebe na pohovku? Jsem tyhle dny tak starodávná, že si netroufám na obě cesty v jednom dnu.“
„Samozřejmě že můžeš.“ Nálada Jo se při jejích slovech zvedla.
„To je skvělé. Ale nevyháněj chudáka Nicholase, pokud je u tebe. Chtěla bych ho vidět a nejsem už naivní! Přijdu kolem páté, jestli ti to vyhovuje, drahoušku.“ A zavěsila, aniž dala Jo příležitost odpovědět.
Jo se usmála. „Ty a naivní!“ zamumlala si pro sebe. „To zrovna!“
Vstala, vyšla na balkon a zadívala se na truhlík s pelargoniemi u nohou. Zalila je předtím vodou a teď se konečně začaly vzpamatovávat. Do nosu jí pronikl sladce nakyslý pach londýnské půdy plné sazí a jí se najednou zalily oči slzami. Nemysli na Nicka! Ne! Zoufale se snažila soustředit na nachové okvětní plátky, ale zamlžily se jí a rozhoupaly před očima.
Než odjel od Clementsů, vzal obě její ruce do svých. „Nechci tě už vidět, Jo, dokud to nebude za námi,“ řekl. „Nevolej mi! Nepřibližuj se ke mně! Za žádných okolností, rozumíš?“
Prudce se vrátila dovnitř. Pustila si magnetofon a vrhla se na pohovku. Kéž by tu byl Nick, až zítra přijede Ceecliff! Kéž by tu tak byl…
Zavřela oči a pokoušela se poslouchat hudbu. Deset minut Vivaldiho, aby uvolnil to napětí v hlavě, a potom půjde spát.
Když sesedli z koní na vnitřním nádvoří hradu Carrickfergus, zadívala se Matylda na pevnou věž zbrázděnou večerním světlem a navzdory teplému podvečeru se zachvěla.
Přišla zpráva, že na svatého Jana vyplul král Jan s vojskem z Pembroku a přistál v Crooku v jihovýchodním cípu Irska. Odtamtud odjel do Kilkenny a byl se všemi poctami přijat dvorním maršálkem.
„Ale co se stalo? Kde je William? Proč se ještě neozval? Proč přijel král do Irska?“ Matylda se rozčileně dívala z Waltera na jeho bratra Hugha, když jim maršálkův posel sdělil tu novinu. Na jaře král Jan konečně souhlasil, že se smí William vrátit do Walesu a že mu poskytne ještě jednu audienci.
„Nechápu to.“ Walter si zamyšleně třel bradu.
„Mám dopis, můj pane.“ Posel zatápal ve svém vaku. „Bylo mi řečeno, že ho mám tajně odevzdat hraběti z Meathu a nikomu jinému.“
„Tak mi ho dejte, člověče!“ Walter strčil podmračeně prst pod pečeť. Hugh a Matylda čekali mlčky a dívali se, jak pročítá hustě psané řádky. Nakonec zhluboka vydechl. Vzhlédl k Matyldě. „Obávám se, že je to ta nejhorší zpráva. Raději si sedněte, než vám ji povím.“
Matylda zbledla, ale udělala, co jí řekl, a posadila se zpříma na nízkou stoličku. Hugh jí ochranným gestem položil ruku na rameno. Nervózně si odkašlal. „Pokračuj, Waltře! Pověz nám to!“
Walter se podíval do pergamenu. „Zdá se, že William jel do Herefordu, ale v posledním okamžiku se s králem odmítl setkat. Místo toho začal shromažďovat muže s úmyslem zmocnit se znovu násilím některých svých statků.“ Vzhlédl, když se Matylda prudce nadechla. „Král se okamžitě vypravil do Haverfordu, kde už jeho hostitel sbíral vojsko ke vpádu do Irska.“
„Vpádu?“ opakoval Hugh znechucený tím slovem.
„Tak to tu stojí. Lord Ferrers se zřejmě velmi usilovně pokoušel jednat jako prostředník a nějak přemluvil Williama, aby jel za králem do Pembroku, a William se tam s králem o…
