KAPITOLA DVAATŘICÁTÁ
Judy otevřela dveře a vyvalila oči. „To jsi ty? Jak bylo v New Yorku?“
Nick šel za ní do ateliéru. „Moc horko.“ Přešel ke stojanu a zadíval se na kresbu, kterou si tam připíchla. „Nemýlím se, když se domnívám, že ses dost vídala s Petem Levesonem, když jsem byl pryč?“ Otočil se a chmurně se na ni zadíval.
Judy se zatvářila vzdorovitě. „Neměla jsem snad?“
„Ale ano.“ Stiskl rty. „Řekl bych, že jste pro sebe stvoření. Tvoje představa loajality je mírně řečeno podivná, Judy.“ Založil si ruce na prsou a čekal výbuch, o němž věděl, že přijde.
Judy přimhouřila oči. „Žádnou loajalitu ti nedlužím, Nicku. Ani věrnost. Nepatřím k té vaší veselé šarádě. To ty a Sam a Tim. Tak se o to poperte mezi sebou! Já jsem se dala k divákům. Už jsi viděl bratra?“ dodala najednou.
Nick zavrtěl hlavou. „Zrovna se vracím do svého bytu.“
„No – měl plné ruce práce, když jsi byl pryč, a má zatracenou kliku, že není za mřížemi. Přihnal se sem opilý a rozmlátil mi ateliér. Zavolala jsem na něj policajty a ten zatracený idiot se do jednoho z nich pustil.“
„Proboha!“ Nick na ni civěl. „A co bylo dál?“
„Tvůj přítel Alistair ho z toho vysekal s pokutou. Ale něco ti řeknu rovnou. Jestli jsi sem přišel dělat potíže, dopadne to s tebou zrovna tak. Já jsem tě měla opravdu ráda, Nicku, víš to? Mohlo nám to spolu ohromně klapat, ale teď už je po všem. Myslím, že jste šílenci – všichni. Jo je přáno, aby měla toho z vás, kdo vyhraje. Pokud bude ještě naživu.“
Přešla k oknu, prudce je zabouchla a uťala hluk z ulice.
„Co tím myslíš – pokud bude ještě naživu?“ Nickův hlas zazněl ostře.
„Sam tě programuje, Nicku, už jsem ti to říkala, jenže ty jsi takový slepý hlupák, že to nevidíš. Nenávidí Jo a žárlí na tebe. Programuje tě, abys jí ublížil. Cpe do tebe hloupé nápady – přece si proboha nemyslíš, že jsi král Jan! Jestli ano, skončíš v cvokárně.“ Impulzivně mu stiskla paži. „Nicku, ještě pořád tě mám ráda – bylo by to strašné se dívat, jak ti někdo ubližuje! A ať už si myslím o Jo cokoli, nepřála bych jí, aby skončila jako Samova oběť. Je šílený, Nicku. Opravdu jsem přesvědčena, že zešílel. Buď opatrný, prosím tě!“
Ohromený Nick chvíli nepromluvil. Potom se zeptal. „Je ještě u mě v bytě?“
Pokrčila rameny. „Neptala jsem se – volal, když ho u soudu propustili, ale řekla jsem mu, aby táhl ke všem čertům, takže teď jde pravděpodobně už i po mně.“
„A Jo? Pokoušel jsem se jí volat z New Yorku, ale nebrala to.“
Judy nadzvedla obočí. „Pak tedy můžeme jedině doufat, že ji ještě nedostal. Tu noc, co byl tady, přišel z jejího bytu, Nicku. To je všecko, co vím.“
Do Cornwall Gardens to Nickovi trvalo jenom sedm minut. Vyběhl po schodech. Join byt byl prázdný. Vypadalo to tu jako na místě, které opustila už dost dávno. Kytice růží ve váze na krbu zvadla a její plátky ležely roztroušeny po podlaze. Jinak bylo všude až neobvykle uklizeno.
Přešel k balkonovým dveřím, podíval se ven a všiml si, že rostliny ve venkovních truhlících v horku uvadly. Potom se vrátil dovnitř. Kuchyně byla bez poskvrny, všechno na svém místě. Závěs v ložnici byl napůl zatažený. Zpozoroval magnetofon a mimoděk jej zapnul; poslouchal, jak pokoj plní tenké přízračné tóny flétny. Chvíli docela nehybně stál celý udivený – tuhle hudbu už přece slyšel, když tu byl jednou Sam s Jo sám. Vypnul přístroj a už se chystal opustit pokoj, když jeho zrak padl na opasek přehozený přes židli. Poznal jej podle ryté přezky. Byl Samův.
V očích měl najednou vraždu; vyběhl do předsíně a otevřel hlavní dveře. Když je za sebou zabouchl, rozběhl se po dvou schodech dolů a skočil do auta. Jen se zběžným pohledem do zpětného zrcátka se zařadil do dopravního proudu, přehnal se po Gloucester Road a zahnul doleva ke Queen’s Gate.
Sam něco psal u Nickova psacího stolu. Když uslyšel v zámku Nickův klíč, zvedl hlavu.
„Tak náš poutník se nám vrátil. Jak ses cítil za Velkou louží?“
Nick přeběhl přes místnost a stanul před ním u stolu. „Kde je Jo?“
„Jo? Nemám tušení, Nicholasi. Možná doma.“ Samův …
