7
Dokud všichni čtyři nezaslechli, jak Abeho auto odjíždí, nikdo se ani nepohnul. Teprve pak si Johnny vyklepl cigaretu. Napovídal Abemu, že byl minulý večer v kasinu a pět tisíc Abeho dolarů prohrál. Abe věděl, že je to lež, avšak spolkl ji. Dychtil jen dostat zpátky většinu peněz a co nejdřív z vily vypadnout, takže mu nic jiného nezbývalo. Odkráčel s devadesáti pěti tisíci dolarů a soudil, že měl kliku, když dostal aspoň tuhle sumu.
„Nesmíme moc jásat,“ řekl Johnny nevzrušeně. „Zkusme se podívat, kolik peněz nám zbylo. Já mám Abeho pět tisíc.“ Podíval se na Henryho. „Plukovníku?“
Henry zaváhal, potom pokrčil shrbenými rameny.
„Pět set.“
„Gildo?“
„Kolik mám já?“ Bezmocně rozhodila rukama. „Dvacet dolarů.“
„Tlusťoško… kolik zbylo vám?“
„Ještě jednou mi řekneš tlusťoško, ty všivý vrahu, a proříznu ti krkl“
„Můj krk nechte na pokoji. Kolik máte vy?“
„Poslouchej, ty hajzle!“ rozpálila se Martha. „Já jsem tenhle plán financovala. Vyhodila jsem už víc než pět tisíc dolarů. A co mi zbylo? Nic! A proč? Protože jsem byla tak padlá na hlavu a začala si něco s vrahounem, jako jsi ty!“
„Prosím bez komentáře,“ klidně ji odrazil Johnny. „Kolik tedy máte?“
„Nic! Ať mi zbylo, co zbylo, všechno si nechám pro sebe!“ Johnny pokrčil rameny.
„Dobrá, takže z vás, vy hamižná stará lhářko, nevyrazíme nic. Aspoň že máme pět tisíc a cadillac. Já auťák prodám. Dostanu za něj čtyři tácy. Tím dáme dohromady devět tisíc. S těmi čtrnáct dnů nebo déle vystačíme a musíme ještě ušetřit.“ Ukázal na kufřík ležící na stole. „A máme šperky.“
„Přeskočilo ti?“ zaječela Martha a praštila pěstí do stolu. „Slyšel jsi, co povídala ta krysa? To zboží je dynamit!“
Johnny si ji poklidně prohlížel, posměch mu sršel jen z očí.
„Ano, teď je to dynamit, ale za pár let už si s ním dokážu poradit. Přestane nám hořet koudel za zadkem a budeme ty krámy moct prodat. Musíme ovšem počkat. Dva roky a jsme v balíku.“
Henrymu se nápad zalíbil.
„Má pravdu, Martho. Ani ne za dva roky dokážu tohle zboží prodat Milkesovi v New Yorku. Skočí po něm. Třeba jen za čtvrtinu ceny, ale i čtvrtina je lepší než nic.“
Martha se zhluboka nadechla, až se jí poprsí zhouplo.
„A co s ním provedeme teď?“ nadhodila.
„Zašiju šperky do bezpečnostní schránky na letišti,“ řekl Johnny. „Vyrazím hned a potom prodám kaďoura. Necháme si opel. Jenomže nejdřív musíme všechno uklidit. Je tu má košile, Gildina paruka a ty její úřednické šaty. Teď už policajti určitě vědí, že žádná firma na čistění koberců Acme neexistuje. Jdeme.“ Obrátil se na Gildu. „Zatopím ve venkovním krbu a užijeme si ohníčku.“
Za hodinu už zakrvácená košile, Gildina paruka, šaty i sluneční brýle lehly na venkovním ohništi popelem.
Johnny zvedl kufřík.
„Vy dva zůstaňte v klidu. Uklidím tyhle krámy a zbavím se kaďoura. Chceš jet se mnou?“ zeptal se Gildy.
Přikývla a vykročila za ním ke cadillaku, parkujícímu na ulici.
Když vyjížděl na pobřežní silnici, Gilda prohodila: „Věděla jsem, že je všechno moc velká paráda, než aby to byla pravda… Všechno šlo jak po másle. Věděla jsem to.“
Johnny na ni mrkl a potom pokrčil rameny.
„Všechno dopadne dobře. Neshrábneme sice tolik peněz, ale když budeme trpěliví, pořád si přijdeme na slušnou sumu.“
„Chceš říct… dost velkou, aby sis mohl koupit garáž?“
„Přesně tak.“
„Na nic jiného nemyslíš, viď?“
„Co jiného bych měl mít v hlavě? Já tu garáž chci a dostanu ji!“
Gilda sklopila oči.
„Martha s Henrym pro tebe nic neznamenají, co?“
Johnny se na místě řidiče zamračeně zavrtěl.
„Musíš takhle mluvit? Ne, vůbec mi na nich nezáleží. Proč by mi mělo záležet na té staré mrše… a Henrym, co je pomalu chodící mrtvola?“
„A co já? Pořád nic?“
Johnny si zoufale vzdychl.
„Máš zamotanou hlavu,“ odpověděl po dlouhé odmlce. „Za půl roku po mně ani nevzdychneš. Budeš jako všechny ostatní holky, s kterými jsem si v životě užil a ony si užily se mnou… Neptej se proč. Když jsem je za pár měsíců potkal, ani mne nepoznaly.“
Gilda se podívala z okénka. Moře a písek a lidé, kteří se veselili n…
