II.
Ken Holland zavřel dveře a vrávoravým krokem se vrátil do haly.
Opřel se rukama o opěradlo velkého křesla. Cítil, jak mu srdce buší.
Nemohl se zbavit toho ochromujícího strachu, který na něho padl, když uviděl policii u svého domku.
Bylo to o chlup! říkal si. Všimli si, jaký mám strach? Musím se ovládat. Jestli se ještě jednou setkáme a já se budu takhle chovat, zavřou mě buď do vězení, nebo do blázince.
Najednou si vzpomněl na Parkera. Musí ho varovat.
Rychle běžel k telefonu, vytočil číslo a slyšel známé bzučení, potvrzující, že telefon na druhém konci vyzvání.
Tak dělej! prosil v duchu Parkera. Vždyť je tam každou chvílí budeš mít! Hoď sebou, proboha!
Telefon cvakl a chladný, odměřený hlas se dotazoval, kdo volá.
“Tady je Kenway Holland. Mohl bych, prosím, mluvit s Maxem?
“No, on je totiž v zahradě,” řekla paní Parkerová takovým tónem, jako by její muž byl někde v Číně. “Podívám se, jestli vám ho mohu zavolat. Malý okamžik.”
Ken prožíval muka napjatého očekávání.
“Jste tam ještě?” ptala se paní Parkerová po dlouhé přestávce.
“Vyřídím mu, aby vám zavolal. Teď právě za ním přišli nějací dva muži, Nemám ponětí, kdo by to mohl být, ale snad ho nebudou dlouho zdržovat.”
“Děkuju,” vykoktal Ken a zavěsil.
Šel k příručnímu baru, nalil si sklenici whisky a hned ji vypil.
Zapálil si cigaretu a posadil se. Nedalo se dělat nic jiného, než čekat.
Co asi bude s Parkerem? Podaří se mu obelstít Donovana? Přizná se, že znal Fay Carsonovou? Řekne Donovanovi, že mi dal její telefonní číslo? Vzpomene si, že mám světle šedý oblek?
Nedokázal klidně sedět. Vyšel na zahradu. Došel až k předním vrátkům a díval se nahoru a dolů ulicí. Chtělo se mu zajít až na roh a podívat se, jestli policejní vůz ještě stojí před Parkerovým domem, ale měl strach, že by ho detektivové mohli uvidět.
Dlouho se díval na obě strany a pak se vrátil do svého domu.
A vtom ho napadlo: kam jsem dal ten zápisník, který jsem sebral v hlídačově boudě?
Polévalo ho střídavě horko a mráz, když si uvědomil, že nemá potuchy, kam se sešitek poděl. Úplně na něj zapomněl. Pamatoval si jen, že ho strčil do kapsy, když mluvil s hlídačem, ale nedovedl si vybavit, co s ním potom udělal.
V obleku rozhodně nebyl. Než ho. odnesl do obchodního, domu Gaza, pečlivě prohlédl všechny kapsy.
Kam se jen poděl?
Nevytrousil ho někde na ulici?
Jestli se najde, určitě hned poznají, oč jde. Budou vyslýchat majitele každého vozidla zapsaného v tom sešitě a číslo jeho vozu tam je také.
Divoce se kolem sebe rozhlížel. Jestli mu vypadl z kapsy tady v bytě, mohla ho najít uklízečka Carrieová. Určitě by ho někam uklidila, protože paní Carrieová všechno někam uklízí.
Pustil se horečně do hledání. Už se stmívalo, když si konečně řekl, že sešit určitě není v jeho domku. Zoufale zíral na přeházené věci v hale. Ale možná, že mi sešit vyklouzl z kapsy, když jsem seděl ve voze. jsem to ale trouba! nadával si.
Samozřejmě! Nic jiného se nemohlo stát. Měl jsem hledat v autě!
Otevřel dveře a vkročil na cestu, která vedla do garáže. Vtom ve vratech uviděl Parkera, jak v padajícím soumraku pomalu jde k domu s hlavou skloněnou a svěšenými rameny.
“Chci s tebou mluvit,” řekl, když došel ke Kenovi.
“Pojď dál,” zval ho Ken a šel napřed do haly. Rozsvítil světlo.
“Omlouvám se za nepořádek. Něco jsem založil a nemůžu to najít.”
Parker přešel ke křeslu a klesl do něj. Jeho masitá tvář ztratila svou obvyklou brunátnou barvu; byla teď ochablá a popelavě bílá.
Ruce se mu třásly, a tak je raději položil na opěradla po obou stranách křesla.
“Jestli bys mi mohl dát něco k pití…” začal.
“Samozřejmě.” Ken namíchal oběma whisky se sodou. “Ten detektiv byl u mě. Chtěl tvou adresu. Snažil jsem se zavolat ti včas, ale byl tam dřív, než jsem očekával.”
Parker si ho prohlížel nepřítomným a pátravým způsobem. Ken mu podal sklenici a pak se celý nesvůj posadil do křesla.
“Co bylo?” zeptal se po dlouhém mlčení.
“Ode mě se nic nedověděl.” Parker mluvil bezvýrazným studeným hlasem. “Trval jsem na t…
