Kapitola IV
Druhý den ráno, když jsem dokončil svoje povinnosti, jsem se vypravil do garáže, abych vyčistil šestisedadlové alfa-romeo. Líp se mi myslí, když mám zaměstnané ruce, a teď jsem měl o čem přemýšlet.
Laura mě tu noc vážně dopálila. Když jsem o jejím návrhu přemýšlel ve dne, připadalo mi úplně nemožné, že by to vůbec mohla myslet vážně.
Když ode mě odcházela, byl jsem ochotný věřit, že to myslí vážně. Dokonce mě napadlo, že si mě schválně vybrala jen proto, abych jejího manžela zavraždil.
Že proto se ke mně v Dómu tak hrnula.
Ale teď za denního světla a hřejivého slunce jsem si uvědomil, že v noci vypadá všecko jinak. Podařilo se mi přesvědčit sám sebe, že to asi vážně nemyslela.
Znovu jsem v duchu probíral náš rozhovor. Byla tak uvolněná, tak klidná.
Nemohla si uvědomovat, co vlastně říká.
Nikdy by nemohla takhle chladnokrevně plánovat vraždu.
Nemohla to tak myslet, jen říkala, co ji v tu chvíli napadlo. Říkala ty věci, které člověka za tmy někdy napadají a za denního světla mu pak připadají nesmyslné.
Ale stejně mě to znepokojilo. Nasadila mi brouka do hlavy.
Mluvila o třech stech milionů lir. Polovinu tobě, říkala, a polovinu mně.
Přemýšlel jsem, jak bych s takovými penězi naložil. Mohl bych si koupit pas. Byl bych zase volný. Nemusel bych přecházet ulici, kdykoliv bych zahlédl policistu.
“Moh bys ho nechat vyklouznout, až ho budeš zvedat,” řekla.
Ano, mohl bych ho nechat vyklouznout. Bylo by to tak snadné. Upadl by na mozaikovou podlahu. Představil jsem si jeho křehké vyzáblé tělo. Netrpěl by.
Takový pád by ho zabil rychleji nežli kulka do hlavy.
Zpotil jsem se.
Teď, kdykoliv ho budu zvedat, napadne mě, že by stačilo jen ho nechat vyklouznout, a získal bych sto padesát milionů lir.
Nasadila mi brouka do hlavy, to teda jo.
Ale byla by to vražda a k tomu jsem nebyl ochotný se propůjčit. Nechtěl jsem na to ani pomyslet.
Přestal jsem leštit auto a utřel jsem si pot z čela.
“Ach, Davide…”
Tak mě vylekala, že jsem upustil nádobu s leštidlem, jak jsem se prudce otočil.
Měla na sobě bílé plavky a v dlouhých štíhlých prstech svírala koupací čepici. Obličej měla trochu pobledlý a pod očima měla kruhy. Usmála se na mě nejistě a váhavě.
“Promiň, nechtěla jsem tě vylekat.”
“Jsem dneska nějak nervózní,” řekl jsem a zvedl plechovku. “Najednou ses tu objevila jako duch.”
“Chci jet nakupovat do Lavena. Je loď hotová?”
“Ano.”
“Chci, abys jel se mnou. Pomůžeš mi nést věci. Budeš připravený tak za hodinu?”
“Ano.”
Otočila se a kráčela dlouhým půvabným krokem dolů po schodech k bazénu.
Díval jsem se na ni a zamrazilo mě v zádech. Cítil jsme to až v koříncích vlasů.
Sestoupila k přístavišti. Vypadala klidně a půvabně. Na sobě měla jablkově zelené šaty a velký slaměný klobouk.
Bílé síťované rukavice a bílé boty se odrážely od zeleně šatů. Vypadala jako drahá manekýna, která se chystá předvádět modely pro Vogue.
“Já budu řídit,” řekla, když jsem nastartoval. Posadila se k volantu.
Seděl jsem za ní.
Řídila výborně, loď po jezeře doslova letěla. Držela se poblíž břehu.
Projeli jsme kolem Rena a Cerra, potom najednou vypnula motor a otočila příď lodě směrem k malé zátoce, zakryté převislými větvemi vrb. Nechala loď doplout do této skrýše, dokud příď lehce nenajela na břeh. Otočila se ke mně.
“Musím s tebou mluvit, Davide.”
“Čekal jsem to,” řekl jsem.
“Včera v noci jsme se chovali jako dva cizí lidé - bylo to strašné.”
“Mluvili jsme o strašné věci.”
“Snad si opravdu nemyslíš, že se chci zbavit Bruna?”
“Říkala jsi to, Lauro.”
“Možná, že jsem to říkala, ale nemyslela jsem to vážně.”
“To doufám.”
Chvíli si mě nervózně prohlížela.
“Pokazila jsem to mezi náma, Davide?”
“Rozhodnější mě vylekala.”
“Ale to jsem nechtěla. Prosím tě, miláčku, věř mi. Brunovi se nic nestane.
I když bys teď říkal, že se ho chceš zbavit, nenechala bych tě, a kdybys mu něco udělal, nikdy bych ti to neodpustila.”
“Se mnou si nemusíš dělat starosti. Já mu nic neprovedu. Podle mě není zas tak velká zábava zamordovat b…
