15
Tentokrát vstoupila docela rázně. Její pohyby byly úsporné, rychlé a rozhodné. Na tváři měla takový maličko upjatý, maličko uštěpačný úsměv. Energicky odložila tu svou brašnu, uvelebila se v židli pro klienty a usmívala se dál.
„To je od vás hezké, že jste na mě počkal,“ řekla. „Jistě jste ještě ani nevečeřel.“
„Chyba lávky,“ řekl jsem. „Už jsem po večeři. Teď piju whisky. Vy neschvalujete pití whisky, viďte?“
„Ovšemže ne.“
„To je prima,“ řekl jsem. „Už jsem se bál, abyste nezměnila své zásady.“ Postavil jsem láhev na psací stůl a nalil si ještě jednou. Trochu jsem upil a ušklíbl jsem se na ni přes sklenici.
„Jestli s tím nepřestanete, nebudete s to sledovat, co vám chci říct,“ řekla zlostně.
„To jako o té vraždě,“ řekl jsem. „Je to někdo, koho znám? Jak vidím, vy zavražděná nejste - prozatím.“
„Prosím vás, nestrašte mě zbytečně. Není to má vina. Nechtěl jste mi věřit, když jsem vám volala, a tak jsem vás musela přesvědčit. Orrin mně opravdu volal. Ale nechtěl mi říct, kde je ani co dělá. Nevím proč.“
„Chtěl, abyste nepovolila a vyzkoumala to sama,“ řekl jsem. „Má péči o váš charakter.“
„To není moc vtipné. Ani chytré.“
„Ale naštvalo vás to, to musíte uznat,“ řekl jsem. „Kdo byl zavražděn? Nebo to je taky tajemství?“
Zašmátrala trochu v kabelce, ale to jí nepomohlo, aby překonala rozpaky, protože vůbec v rozpacích nebyla. Zato mne to ponouklo, abych si nalil dalšího lomcováka.
„Ten příšerný chlap v té svobodárně byl zavražděn. Ten - ten - zapomněla jsem, jak se jmenuje.“
„Zapomeňme to oba,“ řekl jsem. „Pojďme, budem pro změnu dělat něco spolu.“ Zavřel jsem láhev s whisky do zásuvky stolu a vstal jsem. „Koukejte, Orfamay, já se vás neptám, jak to všechno víte. Nebo spíš, jak to všechno ví Orrin. Nebo jestli to vůbec ví. Našla jste ho. Ušetřila jste mi práci. Nebo on našel vás; to už je jedno.“
„Není to jedno,“ zvolala. „Vždyť já ho vlastně nenašla. Nechtěl mi říct, kde bydlí.“
„No jestli se nakvartýroval zase do takového kutlochu jako předtím, tak se mu ani nedivím.“
Znechuceně sevřela rty. „Nepovídal mi vlastně vůbec o ničem.“
„Jenom o vraždách,“ řekl jsem. „A o podobných prkotinách.“
Zurčivě se zasmála. „To jsem řekla, jen abych vás postrašila. Ve skutečnosti nevím o žádné vraždě, pane Marlowe. Ale byl jste ke mně tak odměřený a chladný. Bála jsem se, že mi už nechcete pomáhat. A - no zkrátka jsem si to vymyslela.“
Párkrát jsem se zhluboka nadechl a podíval jsem na své ruce. Pomalu jsem roztáhl prsty. Pak jsem vstal. Neřekl jsem nic.
„Zlobíte se na mě?“ zeptala se bázlivě a špičkou prstu opsala malý kroužek na desce stolu.
„Měl bych vám naplácat přes pusu,“ řekl jsem. „A přestaňte si hrát na neviňátko. Nebo vám naplácám, ale jinam než přes pusu.“
Trhla sebou, až se zajíkla. „No tohle, co si to dovolujete?“
„To jsem od vás už taky slyšel,“ řekl jsem. „A mockrát. Držte klapačku a koukejte, ať jste venku. Myslíte, že mě baví, nechat se vylekat k smrti? Jo - a tady to máte.“ Vytáhl jsem zásuvku, vyndal z ní těch jejích dvacet dolarů a hodil je před ni. „Vemte si ty prachy. Věnujte je nějaké nemocnici nebo výzkumnému ústavu. Jsem celý nervózní, když je mám u sebe.“
Bezděčně natáhla ruku po penězích. Oči za brýlemi měla vykulené úžasem. „Můj ty bože,“ řekla a důstojně zvedla tu svou tašku. „To jsem věru nevěděla, že se dáte tak snadno vylekat. Myslela jsem, že jste chlap jak z ocele.“
„To já na vás jen tak hrál,“ zařval jsem a obešel stůl. Zaklonila se v křesle, aby byla dál ode mne. „Já pouštím hrůzu jen na děvčátka, jako jste vy, která nenosí moc dlouhé nehty. V podstatě jsem úplná měkkota.“ Popadl jsem ji za ruku a trhl jí, až vstala. Zvrátila hlavu dozadu. Rozevřela rty. Co já si za ten den s těmi ženskými zažil, no učiněné peklo.
„Ale najdete mi Orrina, viďte,“ zašeptala. „Lhala jsem vám. Všechno, co jsem vám povídala, byla lež. Nevolal mě. Já - já vůbec nic nevím.“
„Voňavka,“ zavětřil jsem. „Ale, ale, zlatíčko! Nakapala jste si voňavku za ouška - a to jenom kvůli mně?“
Pokývla bradič…
