Deset
Druhého dne se zpráva o Leeově smrti objevila ve všech novinách. Všeobecně se psalo o tragédii na vysočině, o nesmyslném zabití, po němž následovala smrt manželky nebohé oběti. Články sugestivně líčily utrpení postaršího páru, kdy jeden nedokázal bez druhého žít. Dva z plátků dokonce poznamenaly, že Lee byl oním soudním patologem, zapleteným do případu zavražděné Julie Summersové. Jedny noviny zašly ještě dál a připomněly svým čtenářům, že právě z tohoto důvodu se lékař odebral do předčasného důchodu.
„Opět nám volala místní policie,“ pravil John Macmillan, když Steven zatelefonoval na centrálu Sci-Medu. „Postačí, když řeknu, že z vašeho posledního hrdinského skutku úplně šílí.“
„A to má být co?“ zeptal Steven.
„Prý jste ve věznici navštívil Davida Littlea a odebral mu vzorek na analýzu DNA. Stěžují si, že vzbuzujete všeobecný dojem, že při předchozím vyšetřování došlo k chybě.“
„To je teda rychlost,“ ušklíbl se Steven. „Právě proto totiž volám. Hodlám skutečně nechat zopakovat testy DNA. Čistě proto, abych měl klid v duši. Kromě toho bych byl radši, kdyby zkoušky provedli někde tady, abych vzorek nemusel posílat do Londýna. Proto potřebuji kontakt na nějakou nezávislou laboratoř v okolí, která nemá nic společného s policií. Doufal jsem, že mi Sci-Med pomůže.“
„Ale nemyslíte si, že by Little mohl být nevinný, že ne?“ otázal se nadřízený.
„Upřímně řečeno, nevím, co si mám o tom všem myslet,“ svěřil se Steven.
„Ale analýza DNA jasně prokázala…“
„Nezvratný důkaz, já vím,“ skočil šéfovi do řeči Steven. „Pořád stejná písnička. Přesto mám pocit, že je v případu Summersová něco špatně. Proto se pokouším dokázat, že vyšetřování proběhlo tak, jak mělo. A právě tady narážím na potíže. Pořád mi zbývá spousta otazníků.“
„Dobrá,“ povzdechl si Macmillan. „Zařídíme otestování vašeho vzorku a dáme vám vědět. Ještě něco?“
„Potřeboval bych zjistit veškeré údaje o člověku jménem John Merton. V čase Juliiny vraždy pracoval v soudní laboratoři. Když Leea vykopli, také odešel a chvíli pracoval na lékařské fakultě. Jenže pak se někam odstěhoval a tady stopa končí.“
„Vynasnažíme se vám vyhovět,“ ujistil ho šéf.
Poté Steven zatelefonoval doktoru McDougalovi, vrchnímu patologovi soudní laboratoře v Edinburghu, aby ho požádal o poskytnutí vzorku semene odebraného z těla Julie Summersové.
„Osobně proti tomu nic nenamítám,“ zazněla poněkud nechápavá odpověď. „Vyskytl se nějaký problém?“
„Doufám, že ne,“ přiznal vyšetřovatel.
„Troufám si tvrdit, že nejste jediný,“ mínil patolog. „Ráno jsem se v novinách dočetl o smrti doktora Leea a jeho manželky. Dokonce mi volal nějaký novinář a ptal se, zda se k tomu nechci vyjádřit.“
„A vyjádřil jste se?“ vyzvídal Dunbar.
„Pouze v tom smyslu, že jsem toho člověka neznal.“
„Ještě něco. Až si přijedu pro ty vzorky, mohl bych si znovu promluvit s Carol Bainovou?“ Steven by se rád přeptal na Johna Mertona.
„Vyřídím jí, že ji navštívíte.“
Steven upřesnil, že se v laboratoři zastaví v odpoledních hodinách. Potom vytočil číslo Petera McClintocka z policejního ústředí ve Fettes. Otázal se ho, zda by s ním o polední přestávce nezaskočil na pivo a sendvič do hospůdky v Inverleith Row.
„Teda ukazovat se v těchto dnech po vašem boku není zrovna návod na slibnou kariéru,“ poznamenal McClintock. „Prádelna od rána nehučí ničím jiným.“
„Cože?“
„Aha. Já zapomněl, že vy jste Anglán,“ chechtal se detektiv. „Víte, v dobách, kdy mužský byli ještě pořádní chlapáci a ženský jim za to byly vděčný, se chodilo prát do veřejných prádelen. Skotské hospodyně se tam potkávaly a pochopitelně drbaly ostošest.“
„Prima. Co takhle pivko?“
„V jednu. Budu ta šťabajzna v blonďatý paruce, co na potkání přísahá, že jméno Dunbar v životě neslyšela.“
Takže Stevenovi nezbývalo nic jiného, než nějak zabít hodinku času. Sedl si a pokoušel se logicky uvažovat o všech detailech, které ho na případu Summersová tolik znepokojují. Cítil, že nemůže jinak. S oficiálním prohlášením, že mu na celé věci něco nesedí, dlouho nevyst…
