KAPITOLA OSMÁ
Byrnes seděl v obývacím pokoji a naslouchal soustavnému monotónnímu tikání pendlovek. Vysoké stojací hodiny ho odjakživa uklidňovaly a už od dětství si je toužebně přál. Nedokázal by vysvětlit, proč chtěl mít vlastní pendlovky, zkrátka je mít chtěl, a jednoho dne si s Harriet vyjeli na venkov a zastavili se u staré červenobíle natřené stodoly s cedulí STAROŽITNOSTI.
Vlastník krámku byl vychrtlý, věchýtkovitý muž se zženštilou chůzí, oblečený jako venkovský šlechtic, včetně vestičky a sportovního saka s koženými záplatami na loktech. Vznášel se mezi svými vzácnými kusy porcelánu a broušeného skla a úzkostně se chvěl, kdykoli Harriet vzala do ruky nějaký kousek nádobí. Nakonec se jim podařilo objevit pendlovky. Bylo jich tam několik a jedny se prodávaly za 573 dolarů, pocházely z Anglie a byly datovány a podepsány řemeslníkem, který je sestrojil. Byl to majestátní, pyšný přístroj na měření času, který stále ještě dobře šlapal.
Další hodiny pocházely z Ameriky, nemohly se pochlubit ani datem výroby, ani podpisem, a nejspíš si říkaly o opravu – ale stály pouhých 200 dolarů.
Jakmile majitel postřehl, že Byrnesovi mají zájem o levnější hodiny, okamžitě je diskvalifikoval coby pravověrné nadšence. Uštěpačně podotkl: „Ovšem, jestli chcete zahradní varietu pendlovek,“ a potom se stěží skrývanou nechutí obchod uzavřel. Byrnes si odvezl zahradní varietu pendlovek domů. Místní hodinář mu je za čtrnáct dolarů uvedl do perfektního stavu. Od té doby s nimi Byrnes neměl sebemenší potíže. Stály nyní v předsíni a hlubokým monotónním hlasem odtikávaly minuty a jejich jemně tepané ručičky vtiskávaly bílému měsíčkovitému ciferníku široký úsměv a ten úsměv říkal, že je za deset dvě.
Teď mu však hodiny nijakou útěchu nepřinášely, usměrňovaný, pravidelný interval jejich dechu jej neuklidňoval. Kupodivu z nich ani neměl pocit uplývajícího času. Namísto toho na něho působily jakousi zoufalou neodkladností, ručičky postupovaly dopředu a mechanismus se horečně otáčel, jako by takto odpojené od času, samy o sobě a vzdálené živému vesmíru, mohly hodiny najednou sevřít vlastní ručičky a vzápětí v předsíni vybuchnout a zanechat Byrnese, čekajícího na svého syna, samotného.
Dům zaskřípal.
Dosud nikdy si nevšiml, jak dům skřípe. Všude kolem něho se ozývalo vrzání, jaké vydávají starci s revmatickými klouby. Z ložnice nahoře k němu doléhal pravidelný dech tvrdě spící Harriet, který se přidával k děsivému tikání hodin a tísnivému sténání domu.
A potom Byrnes zaslechl tichý zvuk, který mu připadal jako pronikavé zahřmění, zvuk, na který čekal celou noc, zvuk klíče otáčejícího se v zámku domovních dveří. V tom okamžiku všechny ostatní zvuky utichly. Napjatě a ostražitě seděl v křesle, když se klíč otočil, a potom se dveře s tichým zaskřípáním rozletěly, a on uslyšel zlomyslné klevetění větru venku, a potom se dveře tiše zavřely a přitiskly k veřejím, a pak zavrzala prkna v předsíni, jak na ně našlapovaly nohy.
„Larry?“ zavolal.
Jeho hlas se zvedl ze ztemnělého obývacího pokoje a rozběhl se po dutinách domu. Na okamžik se rozhostilo úplné ticho a potom si Byrnes opět uvědomil tikání pendlovek, té zahradní variety stojacích hodin stojících samolibě u zdi a pozorujících, jak se kolem řítí život, jako flákač opírající se o výlohu koloniálu na nároží.
„Tati?“ V hlase zaznělo překvapení a ten hlas byl mladý a trochu udýchaný, jako se to stává lidem, kteří přijdou z nevrlé zimy do vyhřátého pokoje.
„Pojď sem, Larry,“ řekl a opět ho přivítalo ticho, tentokrát chladně uvažující, přerušované pouze neotřesitelnou dochvilností hodin.
„Jistě,“ řekl Larry a Byrnes naslouchal jeho krokům, jak Larry procházel domem a pak se zastavil přede dveřmi do obýváku.
„Můžu rozsvítit?“ zeptal se Larry.
„Jasně, klidně rozsviť,“ řekl Byrnes.
Larry vešel do pokoje, kráčeje s navyklou samozřejmostí člověka, který žije v nějakém domě už hodně dlouho, a kráčel ve tmě přímo ke konferenčnímu stolečku a rozsvítil na něm lampu.
Byl to vysoký chlapec, o hodně vyš…
