Rozednívalo se nenápadně, téměř neznatelně, že si Michelle až po nějaké době uvědomila, že je její pokoj světlejší. Roleta na okně teď vypadala spíš tmavá se světlým okrajem než bílá s tmavým okrajem jako před chvílí. Spolu s lepším světlem se nový den hlásil větším ruchem na chodbách. Dveře Michellina pokoje byly trochu pootevřené a proužek žlutého světla žárovek, který škvírou procházel, ji během té nekonečné noci aspoň trochu utěšoval.
Michelle netrpělivě čekala, kdy už přijde Charles nebo Cathryn. Doufala, že už to bude brzo, protože víc než co jiného si přála, aby už byla doma, ve svém pokoji. Vůbec nechápala, proč musí ležet v nemocnici, protože po večeři, kterou sotva snědla, s ní nikdo nic nedělal, kromě toho, že se občas podívali, jestli je v pořádku.
Přehoupla nohy přes pelest a posadila se. Zavřela oči a pokoušela se překonat pocit závrati. Sotva se pohnula, byla tu znovu nevolnost, se kterou bojovala celou noc. Jednou musela v noci dokonce vstát, protože se jí pod jazykem slévaly sliny a bála se, že bude zvracet. Přidržovala se okrajů záchodové mísy, dávila se, ale nevyzvracela nic. Když se pak vracela do postele, potřebovala na to všechny síly.
Byla přesvědčena o tom, že v noci vůbec nespala. Kromě toho, že se jí každou chvíli dělalo špatně od žaludku, ji také bolely klouby a břicho a mrazilo ji. Horečka, která jí včera odpoledne dala pokoj, byla zase zpátky.
Michelle pomalu sklouzla z postele a postavila se. Pevně se přitom přidržovala kovové tyče s infúzí. Tlačila stojan před sebou a pomalu se šourala do koupelny. K levé ruce jí stále ještě vedly plastikové hadičky, takže se s ní snažila pokud možno nehýbat. Věděla, že na konci trubičky je jehla, a bála se, že kdyby rukou pohnula, jehla by se zapíchla někam, kde by to bolelo.
Došla si na záchod, pak se vrátila k posteli a lehla si. Už se snad ani nemohla cítit opuštěnější a ubožejší.
„Ale, ale,“ usmívala se na ni zrzavá sestřička, která se přiřítila do pokoje. „Už jsme vzhůru. No to se ale snažíme, co?“ Vytáhla roletu na okně a pustila dovnitř nový den.
Michelle ji pozorovala, ale neřekla nic. Sestra přešla na druhou stranu postele a z úzké nádobky z nerezu vytáhla teploměr. „Co se stalo, zamrz ti jazyk?“ Zatřepala teploměrem, podívala se na něj, shýbla se a strčila jej Michelle do úst.
„Hned jsem tu.“
Michelle počkala, až sestra vyjde ze dveří, a vytáhla teploměr z pusy.
Nechtěla, aby si někdo myslel, že má pořád ještě horečku, aby ji nechtěli ještě v nemocnici nechat. Držela teploměr v pravé ruce, těsně u obličeje, aby si jej mohla rychle strčit do pusy, až se sestra vrátí.
Další člověk, který vešel do dveří, způsobil falešný poplach. Michelle rychle vsunula teploměr do úst, ale vešel muž ve špinavém bílém plášti a v kapsách měl nacpané spousty propisovaček. V ruce nesl drátěný košíček plný skleněných zkumavek s různě zbarvenými uzávěry. Přes okraje košíku měl přehozené pruhy gumových hadic. Michelle věděla, co ten člověk chce - krev.
Celá vyděšená pozorovala jeho přípravy. Upevnil jí kolem ruky pruh gumové hadice tak pevně, že ji bolely prsty. Pak jí otřel tampónem namočeným v alkoholu vnitřní stranu lokte, ale vůbec to nedělal jemně, dřel jí i citlivé místečko, kde jí brali krev včera. Pak zuby stáhl kryt jehly. Michelle měla chuť ječet. Ale místo toho otočila hlavu, aby muž neviděl, jak tiše pláče. Muž jí pak sundal gumovou manžetu z ruky, což bolelo skoro stejně, jako když jí ruku zaškrcoval. Slyšela cinknutí skleněné zkumavky o drátěný košík. A potom ucítila další bodnutí, jak jí vytahoval jehlu z ruky. Na místo vpichu přitiskl kousek vaty, ohnul jí ruku, aby si tak vatu přitiskla, a sebral si věci. Odešel a neřekl ani slovo.
Michelle se nemohla vůbec pohnout, protože v jedné ruce měla kapačku a druhou rukou tiskla kousek vaty. Pomalu narovnala pravou ruku. Vata odpadla a bylo vidět nevinně vyhlížející červený vpich uprostřed modročervené skvrny.
„Fajn,“ řekla rezavá sestřička ve dveřích. „Tak se podíváme, kolik jsme naměřili.“
Mich…
