Drsná hra
Krajina se chlubila svou drsností a nehostinností stejně jako hospodský vyhazovač starými jizvami ve tváři. Trsy žluté trávy se střídaly s větrem ohlazenými balvany, jen občas jednotvárnou šeď prachu a štěrku narušily špinavě zelené porosty trnitých křovisek a kruhové porosty věčně žijící larei tridentaty.
Pokud se však člověk podíval pečlivěji, zjistil, že pustina není mrtvá. I ze sedla jsem sem tam zahlédl stopy drobných hlodavců, vysoko na obloze kroužili ptáci a pátrali po kořisti, občas jsem zaslechl zabzučení hmyzu. Život dokázal proniknout i do téhle nehostinné pustiny – objevoval vodu, kde se zdálo, že žádná není, a roztáčel další a další kola nekonečného zápasu, v němž přežívají jen ti nejsilnější. Nechal jsem koně, ať si jde vlastním tempem, a obdivoval neustávající snahu živé přírody zaplnit i ty nejnepříhodnější kouty světa.
Vyjel jsem na písečnou dunu a přede mnou se otevřel pohled na městečko. I z dálky bylo patrné, že domy jsou ze dřeva a ulice mezi nimi tvoří jen udusaná půda beze stopy po dlažbě. Zchátralé město, nebo spíše větší dobytkářská osada, kde lišky dávají dobrou noc. Podobných míst jsem za svůj život navštívil spousty. Problém byl, že podle oficiální mapy – pouze pro potřeby armády, kterou jsem pod rukou koupil od císařského kartografa – tady žádné město stát nemělo. Chvíli jsem uvažoval, zda se mu nevyhnu širokým obloukem. Poté, co jsem duamskému vévodovi prodal informace o špinavých praktikách jeho crambijských nepřátel, jsem měl krvavých masakrů i civilizace plné zuby a v kapsách dost zlata na to, abych si koupil, co budu po nejbližších pár měsíců potřebovat Směřoval jsem na východ podél jižního okraje Gutawské pouště a doufal, že se dostanu až k pobřeží východního oceánu. Správně jsem měl projíždět opuštěnou kamenitou krajinou beze stopy po jakémkoliv osídlení. A teď tu bylo tohle městečko. Nakonec, jako už tolikrát před tím, zvítězila má zvědavost. A jako tolikrát před tím jsem měl nejasné tušení, že mě to bude něco stát.
Zblízka bylo už na první pohled zřejmé, že tady něco není v pořádku. Opuštěné domy, vytlučená okna, děravé střechy a dveře vyvrácené z pantů prozrazovaly, že se o ně nikdo nestará. Ve vzduchu se však vznášela neidentifikovatelná vůně nebo zápach, záleží na názoru, která neomylně prozrazovala přítomnost lidí. Zastavil jsem, natáhl kuši a položil si ji přes kolena, aby byla po ruce. Byla to zbraň s lučištěm sestaveným z několik různých druhů dřeva, rohoviny a zvířecích šlach a s napínacím tahem okolo sta kilogramů. Vhodná pro střelbu na dlouhé vzdálenosti, na mé střelecké umění až zbytečně dobrá.
Pokračoval jsem v cestě prostředkem ulice, ticho horkého prašného podvečera rušilo pouze skřípění štěrku pod kopyty koně. V ústech jsem cítil nahořklou pachuť křemičitého písku. Slunce mi svítilo do oči; zalitoval jsem, že jsem si neobstaral v místních krajích oblíbený klobouk se širokou krempou. Stačil by i slamák. Minul jsem velký, trojpatrový dům. Ze dvou komínů se kouřilo, v unaveném bezvětří v oknech splihle visely vybledlé závěsy. Odhadoval jsem, že mě pozoruje minimálně pět lidí, v temném obdélníku otevřených dveří jsem rozeznával matnou siluetu.
Dorazil jsem až na náměstí, spíš na pouhé prašné prostranství obklopené ze všech stran domy. V krajině, kde by netrpěli nedostatkem vody, by se uprostřed určitě nacházel blátivý rybníček s kachnami a husami. Tady místo něj byla studna. Zastřešená, s bytelným brlením a mohutným dřevěným rumpálem. Prostor okolo byl vydlážděn břidlicí. Na protější straně náměstí stál rozlehlý přízemní dům se sluncem vyšisovaným štítem nade dveřmi. Z barvy, kterou byl kdysi natřený, zbyl jen nezřetelný narůžovělý nádech. Až z těsné blízkosti jsem dokázal rozluštit, co je na něm napsáno: Hospoda U pijáka.
Písmena se kácela na jednu stranu a vypadala, jako by je napsalo dítě. Střecha budovy byla opravená, okna zavřená a zevnitř se linula vůně pečeného masa. Stáj jsem nikde neviděl. Obtočil jsem uzdu kolem zábradlí přede dveřmi, malá …
