Smaragdová hora
Přiložil jsem na oheň pár bukových větví a natáhl nohy k plamenům, abych se alespoň trochu zahřál. Mokré oblečení bylo rozvěšeno po okolních keřích, ale obával jsem se, že do rána stejně neuschne. Abych na sebe zbytečně neupozorňoval, krčil jsem se v osikovém houští v malé roklině asi čtvrt kilometru od břehu Marakui a udržoval jen malý oheň, aby se jeho kouř stačil při průchodu hustými korunami lísek rozptýlit.
Marakua není nijak divoká řeka. Teče sice rychle, ale má hluboké koryto a velkým skaliskům se člověk vyhne i se zavázanýma očima. Pokud se ovšem nekochá krásou letu párku ledňáčků jako například já. Útesu čnícího z modré hlubiny jsem si všiml až v okamžiku, kdy byl těsně před přídí kánoe. Rychlý proud mě natlačil na skálu, a než jsem stačil vyskočit, proutěná kostra lodi povolila a šla i s nákladem ke dnu. Ke břehu jsem to měl sotva padesát metrů, ale v ledové vodě a silném proudu jsem si sáhl až na dno sil. Zůstalo mi oblečení, nůž a padesát zlatých v opasku.
Zaslechl jsem tiché zašelestění. Sáhl jsem po noži a skulil se do stínu lopuchů. Lokty se mi zabořily do vlhké a měkké půdy, obklopil mě těžký pach tlejícího listí. Napjatě jsem čekal, ale nikdo nepřicházel. Začal jsem se plazit okolo svého provizorního tábora. Pro nahého člověka není noční plížení lesem nic příjemného a okamžitě jsem byl samý šrám. Přesto jsem se k ohni vrátil, až když jsem dokončil celý kruh. Nikoho jsem neobjevil.
Nejsem obvykle tak moc bojácný a opatrný, ale o Smaragdové hoře jsem slyšel jen to nejhorší a nechtěl se připojit k těm, kteří si zde předplatili místo trvalého odpočinku.
Smaragdová hora je dávno vyhaslá sopka čnící do výšky dobrých šesti tisíc metrů. Mělký kráter má průměr asi čtyřicet kilometrů a celý kužel sopky má u paty obvod skoro tisíc kilometrů. Hora, jak jí její obyvatelé někdy přezdívají, se zvedá z vyprahlé Koolské savany a pro velkou část vnitrozemí představuje jediný stálý zdroj vody. Její šikmé svahy zachycují mraky, které by se jinak rychle přehnaly nad stepí a vypršely se nad oceánem. Oblast od čtyř tisíc metrů výše je neustále zahalena mlhou a tři sta třicet dnů v roce tam proprší. Marakua pramení jako malá říčka na severovýchodě Smaragdové hory. Napájena dešti a vydatnými přítoky se po pár desítkách kilometrů neztrácí někde v pustině jako spousta jejích příbuzných, ale obtéká Horu a po třech čtvrtinách kruhu ji opouští jako monumentální veletok měnící okolní step v zelenou oázu.
Místní přírodní pozoruhodnosti pro mě neznamenaly žádné nebezpečí – v houštině jsem se schovával kvůli lidem. Dmutí zemské kůry, které způsobilo vznik sopky, s sebou současně vyneslo z hlubin země množství nejnádhernějších a nejdokonalejších smaragdů, jaké kdy lidé poznali. Můj otec jich měl pěknou sbírku a byl na ně patřičně pyšný. Myslím, že ho podráždilo, když jsem si jich při svém útěku z domova vzal pár sebou. Ale to je už historie. Smaragdová hora k sobě přitažlivostí zelených drahokamů už století láká tisíce hledačů pokladů, horníků, kopáčů, zlodějů, dobrodruhů a vrahů. Ti všichni doufají, že zde najdou bohatství. Mnozí ho sice najdou, ale většina z nich o něj zase přijde, protože najít drahokamy není na Smaragdové hoře to nejtěžší – nejtěžší je přežít. Sám crambijský císař se pokoušel zavést na hoře svůj výkonný pořádek, ale neuspěl. Částečně kvůli nehostinným přírodním podmínkám a částečně kvůli tomu, že vojáci, omámení zeleným leskem klenotů, zapomínali na kázeň a na svou oddanost císařství. V průběhu let se mezi císařskou byrokracií a zločineckou anarchií ovládající horu vyvinula zvláštní symbióza. Ať už drahokamy objeví, najde, nakope, natěží nebo vyrýžuje v naplaveninách kdokoliv, všechny skončí ve chřtánu některé z mnoha zločineckých band. Potom se smaragdy sítí stejně nebezpečných překupníků dostanou do rukou počestných kupců, jejichž obchodní stanice obklopují teritorium hory jako pavučina. Odtud pak už s úctou opečovávané klenoty putují dál do pokladnic bohatých a mocných tohoto světa.
Běhe…
