Hon za Rudou hvězdou
Baron Arthur Cowen Coverfly si dal nohy na stůl a přitom sledoval, jak kolečky ostruh vyrývá do povrchu desky klikaté rýhy. Ne že by stůl za něco stál. Nejraději by si jezdecké holínky dávno zul, ale čekal na zprávy velení a věděl, že pokud by musel znovu do sedla, sluha by nohy oteklé po náročném dni nedokázal do těsných bot nazout. Možná přišel čas obětovat vzhled podle poslední módy pohodlí. Chvíli tu myšlenku zkoumal, mezitím mu Sedrik donesl pohár vína s vodou. Nápoj byl vlažný, ale i tak po parném dni představoval příjemné osvěžení. Bohužel, hluboké sklepy domovského hradu, kde na slámě vydržely bloky ledu až do pozdního léta, byly kdesi daleko. Baronovi to v zásadě nevadilo, nudný život a starost o panství ho nikdy nelákaly. Plukovnická hodnost, kterou získal rovnou z císařových rukou, mu dávala moc nad větším počtem lidí, než žili v celém baronství. Všechno by vlastně bylo naprosto skvělé, i ty těsné boty, kdyby teď nemusel čekat na čaroděje přinášejícího nové rozkazy.
Zavrzal práh, otevřely se dveře a objevila se v nich vousatá tvář velkého Hooveryho, jednoho z mužů jeho osobní stráže. Hoovery se nikdy nenaučil dodržovat základní etiketu, a to ho jednou Coverfly nechal týden v železech, poté co ho důvěrně oslovil před jinými šlechtici. Stejně to nepomohlo. Na druhou stranu, hřmotný vousáč s vypouklým, ale podivuhodně pevným břichem byl svému pánovi naprosto oddán a s dvojručním mečem zacházel jako nikdo druhý. Když na to přišlo – i s dýkou nebo škrtící šňůrou.
Hoovery nečekal na pozvání a jeho dvoumetrová silueta vyplnila dveře beze zbytku.
„Pane, už jedou. Myslím ti lidi, na které tady čekáme. Chcete společnost?“
Coverfly to okamžik zvažoval. Nebylo pravděpodobné, že by měl s čarodějem nějaký spor, alespoň ne hned od počátku. On pracoval pro císaře, čaroděj pro Varatchiho, ale Jeho Výsost i Jeho excelence, jak byli dva nejmocnější muži obvykle titulováni, byli neochvějní spojenci. I když… Coverfly si další pochybnosti nechal na jindy.
„Zatím ne, ale obhlídni s Framem, co jsou zač,“ vydal rozkaz.
Opatrnosti nebylo nikdy dost.
Hoovery přikývl a zmizel. Fram byl jeho parťák, o hlavu a půl menší, štíhlý, ale rychlý, obratný a přesný v zacházení s jakoukoliv zbraní.
„Něco k jídlu, Sedriku,“ poručil si Coverfly a pomalu upíjel.
S druhým pohárem cítil, jak mu opět řídne krev a pokožka v obličeji, kterou mu i přes ochranu stínu klobouku spálilo slunce, ztrácí tuhost špatně vydělané hověziny. Pocit žízně se změnil jen v nepříjemnou vzpomínku.
Někdo zaklepal na dveře, rázně a sebevědomě, a vzápětí se dveře otevřely. Dovnitř vstoupili dva muži, rychle a tiše, vsákli do místnosti, stejně jako proud vody proniká prasklinami staré zdi. Muži středního vzrůstu v nenápadných šedých tunikách a kalhotách z obdobného materiálu; zdálo se, že nemají zbroje, ale u krku, pod volným oděvem, Coverfly zahlédl lesk železa. Nechápal, jak to, že se pohybují tak tiše, ale vzápětí jim přestal věnovat pozornost, jako by vůbec neexistovali.
Vešel čaroděj. Coverfly věděl, že téměř všichni čarodějové, kteří velkovévodovi Varatchimu slouží, jsou mladí. Přesto ho mladistvý vzhled sotva dvacetiletého muže překvapil.
Nebyl zocelený drsným životem, prací ani bojem či výcvikem. Vypadal jako mladý, vzdělání a vědy milující mladík z dobré rodiny, který si užívá pohodlí a své koníčky. Na první pohled. Svádělo k tomu jeho kvalitní oblečení na cesty, pečlivě ušité boty zdobené stříbrnou krajkou a skutečnost, že nenosil žádnou zbraň, jen u pasu malou brašnu. Oči měl obyčejně modré, ale z jejich pohledu mrazilo. Coverfly se najednou ve své nonšalantní pozici s nohama na stole cítil nepohodlně. Mohly za to vrásky v tak mladé tváři? Snažil se zjistit příčinu své nervozity. Částečně, usoudil. Mladík měl oči někoho mnohem staršího, staršího, než byl Coverfly sám. Viděly toho až příliš mnoho. Věděly toho až příliš mnoho.
„Grigor Evan,“ představil se mladík.
Mezitím do hostince vstoupili další dva muži doprovodu, kopie první dv…
