12
Ve čtvrtek, dva dny po vánocích, jsem poprvé uslyšel sestru Elenu Marii. Shromáždili jsme se v malé místnosti, asi tak velké jako mé původní vězení.
Donesli židle a stoličky. Zvýšili obrátky táborového generátoru. Na nízký stolek dali barevný televizor Sony a k němu videopřístroj betamax. Okna zatemnili. Vládlo ovzduší napjatého očekávání a potlačovaného vzrušení. Chyběl jen Alvor. Stella si přisedla ke mně.
Ze tmy se ozval sotva viditelný Persival: „Pomodleme se. Otče náš, děkujeme ti, že nám poskytuješ tuto příležitost. Jsme ti hluboce vděčni, že nám umožňuješ, abychom sehráli svou roli v největších událostech, které přetvoří život na tomto světě a změní budoucnost lidstva. Modlíme se, abychom byli hodni tvé důvěry. Naše síla, naše odhodlání, naše odvaha, to vše k nám přichází skrze tvou nekonečnou moc. Od té doby, co jsme se naposled sešli v této místnosti, odešel jeden z nás do tvého království. Odpusť bratru Nicholasovi jeho prohřešky, jeho neschopnost podřídit se tuhé disciplině, kterou od svých dětí vyžaduješ. Máme mezi sebou nováčka, bratra Thomase, který k nám přišel hledat svou dceru a který se rozhodl zůstat s námi a podílet se na našem způsobu života a na našem poslání. Je dosud nejistý, Pane, dosud zmatený. Hojíme jeho osamělé srdce. Učiň, prosím, aby nám porozuměl, aby pochopil naše jednání a aby měl vůli obětovat se našim závazkům, kdyby se to ukázalo nutné. Jsme ti vděčni za příležitost vyslechnout slova naší milované sestry Eleny Marie, slova, která vycházejí z hloubi jejího srdce. Jsme pospolu, Pane. Jsme jeden celek. Jsme sjednoceni v boji za svatou věc. Amen.“
Chuck zapnul televizor a video a pak pustil kazetu.
Na obrazovce se objevila hlava sestry Eleny Marie až po ramena. Nehýbala se a jakoby očima navazovala kontakt s každým jednotlivým divákem. Videozáznam byl barevný. Měla kaštanové vlasy dlouhé až na ramena a odrážely se jí v nich zlatavé záblesky. Oválná tvář s jasnými rysy, inteligentní a vyrovnaná. Oči zvláštní, až levandulově modré barvy. Byly to velké oči, daleko od sebe. Pleť bez nejmenšího kazu, s mírným náznakem zralosti. Odhadoval bych, že jí může být mezi třiceti šesti a třiceti osmi. Široká ústa s oběma téměř stejně plnými rty.
Zazněla nevtíravá jemná varhanní hudba s prostými akordy, jako o svatbě nebo o pohřbu.
Hudba slábla, až odezněla. Sestra Elena Marie postoupila blíž ke kameře, takže její tvář vyplnila celou obrazovku. Očividně nešlo o profesionální nahrávku. Kamera byla určitě stacionární. Pozadí bylo zcela rozostřené.
„Sestry a bratři velké Církve Apokryfů,“ řekla. Příjemný alt, krásná dikce. Mohla by výborně sehrát roli paní Miniverové. „Dívám se vám do očí, každému z vás. Jsou to okna do duše, vaší duše. Dívám se jimi do vašich srdcí, pronikám jimi do vašich nejhlubších myšlenek. Nemůžete si myslet nic, co by mě překvapilo nebo vylekalo, nebo co by zmenšilo mou lásku k vám. Znám všechna temná a zlá místa, která existují v duši každého muže a každé ženy, znám ona místa, která skrýváme před ostatními i před sebou samým. Jenom tím, že se semkneme, překonáme temnotu v sobě i okolo nás.“
Na chvíli se odmlčela a její krásné oči se ještě zvětšily. Neměl jsem pocit, že do mě vidí hlouběji, než by mi bylo milé.
„Každý z vás má v mém srdci své místo. Nemiluji vás jako skupinu. Nelze milovat lidi obecně, abstraktně. Miluji vás pro vás samotné, pro to, co jste vykonali ve jménu dobra, spravedlnosti a svobody, a pro to, proč se v budoucnu chcete obětovat. Ačkoli to vypadá, jako bych hovořila k vám všem, co jste tady, mluvím právě k tobě samému. K tobě!“
Opět odmlka. Pomalu sklopila řasy a pousmála se, jakoby na jedinou konkrétní osobu. Až trochu smyslně.
„Jsme sami, víš? Ty a já. Vždycky jen ty a já. Našli jsme, co mírní bolest z osamění každé lidské bytosti. Kráčíme sami za naším cílem. Patříme k sobě. Navěky. Po celou nekonečnou dobu umírání a znovuzrození, po všechny věky, kdy se sem budeme navracet, budeme znovu a znovu poznávat, že patříme k sobě, jako tomu bylo v …
