Restauraci vybrala Jean. Byla za větrem v severní části města, za Palermským parkem. Dobré místo pro schůzku. Na stěnách byly stojánky na telefony, číšníci podle potřeby přinášeli telefony k odlehlým stolům. Byl poněkud překvapen, že; Jean zná takovou restauraci. A že ji vybrala zrovna pro ně dva.
„Kde jsi byl dnes odpoledne?“ zeptala se, když si všimla, že se z jejich boxu rozhlíží po zšeřelé místnosti.
„Měl jsem několik jednání. Byla to nuda. Bankéři mají takový zlozvyk, že prodlužují každou schůzku, i když už dávno skončila. Na Strandu i na Wall Streetu je to úplně stejné,“ usmál se na ni.
„Ano… Asi proto, že se vždycky snaží urvat každý dolar.“
„Žádné asi. Přesně tak to je… Tohle je pěkné místo. Připomíná mi Lisabon.“
„Řím,“ řekla. „Je to spíš jako v Římě. Dál od centra. Na Via Appia. Vis, Že Italové tvoří třetinu obyvatel Buenos Aires?“
„Věděl jsem, že jich je ťu hodně.“
„Prodloužená ruka Itálie. Prý to znamená zlo.“
„Nebo chytrost. Nemusí to vždycky znamenat zlo. Ty italské šikovné prsty‘ jim ve skutečností všichni závidí.“
„Jednou večer mě sem zavedl Bobby… Podle mého sem vodí spousty děvčat.“
„Je to tu… diskrétní.“
„Myslím, Že se bál, že by Henderson mohl přijít na jeho nekalé záměry. A tak mě přivedl sem.“
„Což ty jeho záměry jen potvrdilo.“
„Ano. Je to tu pro milence. A to my jsme nebyli.“
„Jsem rád, že jsi mě sem zavedla. Mám tu příjemný pocit bezpečí.“
„Ne, ne. Bezpečí nehledej. Letos žádné bezpečí na trhu není. Ne. Bezpečí nepřichází v úvahu. A žádná oddanost. Nic takového. Oddanost není na prodej.“ Vytáhla si z jeho otevřeného balíčku cigaretu. Zapálil ji. Všiml si, jak jí nad plamenem zazářily oči. Přistižena je sklopila.
„Co se děje?“
„Nic. Vůbec nic.“ Usmála se, ale pouze svaly v obličeji. Humor v tom nebyl. „Mluvil jsi s tím Stoltzem?“
„Propána, tak tohle tě trápí? Promiň, měl jsem se o tom zmínit sám od sebe. Stoltz chtěl prodat čerstvou informaci. Ale já nemohu kupovat. Řekl jsem mu, ať se spojí s Námořní zpravodajskou službou. Dnes ráno jsem podal zprávu veliteli základny federálního námořnictva. Když budou chtít, využijí ho.“
„To je zvláštní, že volal zrovna tebe.“
„Taky mě to zarazilo. Německá pátračka mě asi onehdy zjistila a finanční údaje byly na jejich záznamu. Stoltzovi to stačilo.“
„Je obchodník.“
„Nebo prodává dezinformace. To si musí rozebrat federální námořnictvo, můj problém to není,“
„Ty jsi velice obratný.“ Nervózně upíjela kávu.
„Co to má znamenat?“
„Nic… Jenom to, že jsi rychlý. Rychlý a šikovný. Musíš být ve své práci opravdu výborný.“
„A ty jsi v nemožné náladě. Může za to gin?“
„Cože? Ty si myslíš, že jsem opilá?“
„Nejsi střízlivá. Ne že by mi to vadilo.“ Zašklebil se. „Ty asi nebudeš alkoholická.“
„Díky za důvěru. Ale nespekuluj. K tomu je potřeba určité usedlosti. Tu my si nemůžeme dovolit, je to tak?“
„Opravdu? O to ti asi dneska jde. Já jsem to jako problém neviděl.“
„Tys to zkrátka smetl ze stolu. Určitě máš jiné, naléhavější záležitosti.“ Jean pokládala šálek na stůl a rozlila při tom kávu. Bylo vidět, že se na sebe zlobí. „Já to vedu,“ řekla po chvíli ticha.
„Vedeš to špatně,“ souhlasil.
„Bojím se.“
„Čeho?“
„Přiznej se, že nejsi v Buenos Aires proto, abys jednal s bankéři. Jde ti o něco mnohem většího. Já vím, že mi to nepovíš. A za pár týdnů odjedeš… Jestli budeš živ.“
„Moc se poddáváš své představivosti.“ Vzal ji za ruku. Udusila cigaretu a položila druhou ruku na jeho. Pevně stiskla.
„Dobře. Řekněme, že máš pravdu.“ Teď mluvila tiše. Musel ač snažit, aby rozuměl, co říká. „Všechno si to namlouvám. Jsem ztřeštěná a moc piju. Dej tomu volný průchod. Pojď aspoň chvíli hrát tu hru.“
„Dobře… když chceš.“
„Je to jenom jako. Můj David netrpí syndromem státního departmentu. Je to agent. Máme jich tu pár, potkala jsem je.
Plukovníci jim říkají provocarios… Takže, můj David je agent, a když je někdo agent, tak dělá něco vysoce rizikového, protože na to platí jiná pravidla. Tedy, ta pravidla nic neznamenají. Pro tyhle lidi žádná pravidla nep…
