31
S balíčkem z voskového plátna v ruce vyrazil pěšky osamělými venkovskými silnicemi s minimálním nočním provozem ke Carlyle. Uvědomoval si, že jízda autem by byla příliš nebezpečná. Zabiják, kterého nechal zraněného na louce, se už určitě natolik zotavil, že někomu zavolal. Nimrodova organizace vyhlásila poplach, po jeho stopě vyrazila neviditelná armáda. Má jedinou šanci — spojit se s Jasonem Greenbergem. Federální agent mu poradí, co dál.
Měl zakrvácenou košili, kalhoty i sako pocákané blátem. Vypadal jako ztroskotanci z Billova baru a grilu u železničního depa. Je půl třetí ráno, ale podobné podniky na noc nezavírají. Předpisy jsou pro ně zdrojem nepříjemností, nikoliv nepřekročitelnými zákony. Došel na College Parkway a sestupoval z kopce k nádraží.
V rámci možností si očistil mokré šaty, dopnul si sako, aby zakryl krvavé skvrny na košili, a vešel do špinavého baru. Nad rozcuchanými hlavami neupravených zákazníků se vznášel kouř laciného tabáku. Automat na desky vyhrával jakousi slovanskou melodii, muži hulákali u šipek. Matlock cítil, že zapadl do atmosféry, a těšil se na několik minut úlevy.
Posadil se do zadního boxu.
„Co se vám k čertu stalo?“
Barman. Tentýž podezřívavý barman, s nímž se před několika dny nakonec spřátelil. Před několika lety… celou věčností.
„Chytla mě bouřka a párkrát jsem spadl. Hnusná whisky… Máte něco k jídlu?“
„Sýrové sendviče. Maso vám raději nenabízím. A chleba taky není moc čerstvý.“
„To je jedno. Přineste mi dva sendviče. A sklenici piva. Uděláte to pro mě?“
„Jistě, jistě, šéfe… Víte určitě, že chcete jíst zrovna tady? Chci říct, tohle není zrovna místo, kam lidi jako vy chodí, jestli víte, jak to myslím.“
Už zase! Toho irelevantního dovětku se snad nikdy nezbaví. Není to otázka, a přitom zní jako při křížovém výslechu. Jestli víte, jak to myslím… Musí trpět i během krátkého oddechu, který si chtěl dopřát.
„Vím, jak to myslíte, a vím určitě, že se u vás chci najíst.“
„Jak chcete. Je to váš žaludek.“ Barman se odšoural na své stanoviště.
Matlock vyhledal Greenbergovo číslo a vydal se k páchnoucí telefonní budce. Hodil do automatu minci a vytočil číslo.
„Je mi líto, pane, ta linka byla odpojena,“ oznámila mu slečna v ústředně. „Chcete si zavolat na jiné číslo?“
„Zkuste to ještě jednou! Určitě jste se spletla.“
Zkusila a nespletla. Po složitém pátrání oznámila ústředna ve Wheelingu, Západní Virginie, ústředně v Carlyle, Connecticut, že všechny hovory pro pana Greenberga mají být přesměrovány do Washingtonu, D. C. Má se za to, že každá osoba, která by se chtěla s panem Greenbergem spojit, to bude vědět.
„Ale pan Greenberg bude na tom čísle k zastižení až ráno,“ končila operátorka ve Wheelingu. „Informujte prosím v tomto smyslu volajícího.“
Matlock usilovně přemýšlel. Může riskovat hovor do Washingtonu? Může věřit ministerstvu spravedlnosti, oddělení pro boj s narkotiky? Co když za stávajících okolností Washington — aby ušetřil čas — upozorní Hartfordskou pobočku, aby ho zatkli? A Greenberg se vyjádřil jasně agentům v Hartfordu nevěří!
Teď už Greenbergovy starosti chápal mnohem lépe. Stačí pomyslet na policii v Carlyle, Nimrodovu soukromou armádu. Ne, do Washingtonu nezavolá. Spojí se s Sealfontem. Rektor univerzity je jeho poslední naděje. Vytočil Sealfontovo číslo.
„Jamesi! Proboha, Jamesi! Jsi v pořádku?! Kde jsi, pro smilování boží, celou dobu byl?!“
„Na místech, o kterých jsem předtím nevěděl. Netušil jsem, že existují.“
„Ale jsi v pořádku, ne? Na ničem jiném nezáleží! Jsi v pořádku?!“
„Ano, jsem. A mám důkazy. Všechny důkazy, které potřebujeme. Lucas Herron si všechno zapsal. Jeho záznamy pokrývají třiadvacet let.“
„Takže do toho byl namočený?“
„Až po uši.“
„Chudák. Byl moc nemocný… Stejně ho nechápu. Ale to teď není důležité. Musíme informovat úřady. Kde jsi? Pošlu pro tebe auto… Ne, přijedu sám. Všichni jsme si o tebe dělali starosti. Byl jsem v neustálém spojení s ministerstvem spravedlnosti.“
„Nikam nejezdi,“ vyhrkl Matlock. „Přijedu za tebou. Tvoje …
