Šťastný klikař

MONTE CARLO

Ale Billy, chválabohu, nezazvonil.

Místo toho sáhl po klobouku a vyběhl z místnosti, zanechávaje nás tři u okna.

Neboť byli jsme již tři. Za Thomsonem Dawkesem přišel ještě jeden muž a při pohledu na jeho zrudlé tváře a těžká oční víčka jsem měl svůj obvyklý tísnivý pocit.

Patrně si mne ani nevšiml, dokud jsme nestanuli u okna. Pak se zvolna obrátil směrem ke mně.

„Haló! Monte.“ pravil nepřívětivým hlasem, „domníval jsem se. že jste na dovolené.“

„Také jsem, pane.‘“ odvětil jsem. „Ale dnes jsem navštívil svého starého přítele.“

„Stabbat je váš přítel?“ tázal se hlasem tak nevrlým, že jsem hned vytušil, že můj přítel Billington Stabbat není zrovna dvakrát přítelem inspektora Jenningse.

„Ano,pane.“ odvětil jsem. „Za války jsme spolu sloužili ve Francii,“

„Hm, osobně nemám pana Stabbata rád. Je uštěpačný, ano, příliš uštěpačný na můj vkus. A jistě to není muž, jehož bych doporučil panu Dawkesovi. Ostatně jsem mu doporučoval soukromou pátrací kancelář Seinburyho. Je nejlepší v celém Londýně .“

Náhodou jsem Seinburyho také znal a věděl o něm, že je nejlepší nejspíš proto, že je švagrem inspektora Jenningse.

„Jenomže.“ pokračoval Jennings krče hřmotnými rameny, „mnozí lidé mu doporučovali pana Stabbata. například můj přítel, sir Julius Brown, s nímž jsem se setkal na venkovském sídle pana Dawkese. Lord Foley a ještě několik jiných džentlmenů, které vy pravděpodobně neznáte – ti všichni jsou přímo zamilováni do tohoto chlapíka.“

„Hleďte, tamhle jde,“ pravil Thomson Dawkes. „A Stabbat již jde za ní. Panebože, máme to dnes ale štěstí.“

Thomson Dawkes byl urostlý, vysoký a velmi hezký muž. Hezký svým kvetoucím zdravím, ačkoliv nedovedu pochopit, proč vlastně dovolil, aby jeho tváře byly zohyzděny černými licousy. Měl těžký, hedvábný knír, orlí nos a přívětivé oči. Jeho rty byly rudé a masité, jeho brada na muže trochu příliš kulatá, přece však musíme přiznat, že celkově to byl nejhezčí muž, jakého jsem spatřil v posledních letech.

Jeho otec býval majitelem dolů ve Staffordshire a svému synovi zanechal jmění opravdu značné. Thomson Dawkes byl příznivcem sportu, zejména boxerského ringu, vlastnil elegantní jachtu a dva statky na venkově.

Pro Thomsona Dawkese bylo příjemnou potřebou, ba vlastně nezbytností, aby byl neustále dotazován na názor na to či ono, aby ho lidé prosili, aby si všiml toho či onoho. Je přirozené, že člověk s takovými potřebami bezděčně, ale nepřetržitě páchá škodu na své inteligenci. Není horší a otravnější ješitnosti než nezkrotná touha domáhat se ustavičně toho, aby všechny vaše názory byly okolím bezpodmínečně a obdivné schvalovány.

Inspektor Jennings mě Dawkesovi nepředstavil. Nejspíš byl přesvědčen, že by bylo pod jeho důstojnost, kdyby dal najevo, že zná prachobyčejného detektivního seržanta. Když potom oba odcházeli, zaslechl jsem tuto poznámku Jenningsovu patrně odpověď na otázku Dawkesovu: „Jo, je to jeden z našich lidí, takový pišišvor…“

Nechal jsem Billymu na psacím stole krátký vzkaz a cht…