Padesát pět

Kapitola XXVIII.
Odmítnutá nabídka.

Jebson měl štěstí a nalezl Merritta, než dostihy počaly. Jockey neměl v prvním dostihu žádného koně a oba se odebrali do okruhu.

„Kterého jedete v Champagne, chlapče?“ tázal se Jebson.

„Jedu vašeho koně, ne?“ tázal se jockey překvapeně.

„Och, pravda,“ řekl Jebson s předstíraným údivem. „Měl jsem dojem, že jedete Seven Hillse.“

„Toho jede Jim Finden.“

„Myslíte, že zvítězí?“ tázal se Jebson.

„Proč?“

„Já myslím, že ano,“ řekl Jebson s namáhavou diplomacií. „Vsadím se dokonce s vámi o dvě stovky, že zvítězí.“

Jockey pohlédl na svého vyššího společníka a jejich zraky se setkaly.

„Kam tím míříte?“ tázal se krátce.

„Nu, při dostihu se může stát všechno možné, chlapče,“ řekl Jebson nedbale. „Váš kůň se může přitlačit na Seven Hillse, nebo můžete trochu odbočit a najet na něj a vyrazit z dostihu.“

„Za to mám dostat ty dvě stovky?“ tázal se mladík a něco v jeho hlase mohlo Jebsona varovati.

„To je ten celý vtip,“ řekl vesele.

„Kdybych byl udavač, volal bych vás před stewardy,“ řekl jockey; „ale nejsem takový a můžete tedy táhnout k čertu,“ a odešel, zanechav za sebou ohromeného Jebsona, který patřil nechápavě za ním. Merritt se dopustil jako mnoho jiných jockeyů mnoha pochybných činů. Zabránil koním zvítěziti, přáli-li si toho jejich majitelé, a zatarasil koně u zábradlí, takže nebylo naděje, že se dostanou z tísně a zvítězí. To vše bylo částí denní práce. Jockeyové nemohou býti úplně poctiví, protože majitelé koní nejsou úplně poctiví, a jockey musí žíti a jezditi podle rozkazů trenérů nebo majitelů.

Ale mezi pullováním koně, který nebyl ještě „v kondici“^[14] a na nějž nebyl pravděpodobně vsazen jediný šiling ani důvěřivým obecenstvem, a úmyslným najetím na jiného koně tak, aby mu bylo zabráněno zvítěziti, byla propast tak široká, že jí žádná peněžitá odměna nemohla překlenouti.

Šel vyhledati obročníka Stelly Barringtonové a když nenašel toho, vyhledal Stellu samu, právě když šla ku přesnídávce s mr. Urquhartem.

Spatřila mladíka, a otočila se.

„Chtěl jste se mnou mluvit, Merrite?“

„Ano, miss, mohu-li s vámi mluvit o samotě.“

Jel již jednou pro ni a dívka ho znala dosti dobře od vidění.

„Chtěl jste se otázat na Seven Hillse? Obávám se, že jsem proň již najala jockeye.“

„Ne, miss, týká se to něčeho, co vám chci říci, miss Bairingtonová, a řeknu-li vám to, nesmíte to udat stewardům. Těm bych to mohl oznámit sám, kdybych chtěl.“

Slíbila a on jí prozradil, co se stalo.

„Ten ničema,“ řekla dívka rozhořčeně. „Neřekl vám, zda jedná podle něčích rozkazů?

„Ne, miss. Nedovedu si představit Jebsona, dávajícího dvě stě liber ze své kapsy, domnívám se tedy, že za ním stojí někdo, kdo má na věci zájem.“

„Musím si o tom promluvit s mr. Urquhartem. Nemáte nic proti tomu?“

Merritt chvíli váhal.

„Ne, miss, nemám. Jsem přesvědčen, že mr. Urquhart o tom nikomu neřekne, požádáte-li ho.“

Vrátila se ke svému společníku a tento poznal podle její tváře, že se stalo něco neobyčejného. Nedal však najevo žádné zvědavosti, ale nemusil dlouho čekati a dočkal se jejího příběhu.

„To je jistě práce Jacquese Gregoryho,“ řekl „Jebson se v poslední době kolem něho točil. Viděl jsem je spolu v první den dostihů. Ale přiskřípnete-li Jebsona, nedostanete jeho pána. Ten se dobře schovává za svého obročníka a přísahal by jistě, že nemá na věci naprosto žádného zájmu, a kdyby ho Jebson prozradil, tvrdil by, že je to smyšlenka.“

Usmál se.

„Musím si udělat znaménko k dobru pana Merritta,“ řekl. „Byl jsem k němu poněkud příkrý v Ascotu. Je to dobrý jockey a myslím, že je stejně počestný jako každý jiný. Dnes není na závodní dráze jediného jockeye, který někdy neseděl na ,pullovaném’ — jockeyové, kteří vítězí, když majitelé a trenéři si nepřejí, aby jejich kůň zvítězil, nedostanou mnoho jízd. Pohleďte tam na toho chlapíka.“ Otočil se a ukázal na ošumělého, mladého muže, vyhublého, ale přes to dojemně se snažícího, vystupovati sebevědomě. „To je Vale. Před třemi léty to byl jockey, který měl veliké naděje. Měl jízd, kolik si jich jen mohl přáti, a jezdil pro některé z největších výdělečných stájí. Jednoho dne měli v Sandowském dostihu koně, který měl jistotu, předpokládaje ovšem, že se neobjeví jiný kůň z jiné stáje — jeho jméno vám nebudu říkat. Dostali zprávu, že se tento kůň k dostihu nedostaví. Ale když byl tento mládenec vyvážen, dověděli se, že zvíře, kterého se tak obávali, přijelo ze svých stájí pouhou hodinu před dostihem.

Nesázeli a řekli Valemu, že nesmí za žádných okolností zvítězit. Měl špatně odstartovat — ona stáj měla ráda odbočení při startu jako omluvu pro porážku — a měl se držet tak daleko od prvních tří, jak jen rozumně mohl. Vale byl poněkud slabý. Když se páska zvedla, jeho kůň se zakousl do otěží. Bylo to velké zvíře s tvrdou tlamou, které se prostě protlačilo dopředu a zůstalo tam. Přišlo dvě délky před ostatními koňmi a obecenstvo vyhrálo spoustu peněz — stáje nevyhrály nic. Nevsadily naň.

Zuřili, nadávali, že je Vale podvedl a měli tak velkou moc, že se jim podařilo rozhlásit řeči, že Vale vydělal spoustu peněz na tom dostihu. Já sám jsem to slyšel a věřil tomu — jsem vždy ochoten věřit tomu nejhoršímu o lidech,“ usmál se. „Ale pravda je, že ten ubohý mladík, který nebyl o nic poctivější nebo nepoctivější než kterýkoliv jiný jockey, byl tělesně neschopen ovládnout zvíře, které jel.“

Pokynul jockeyovi, aby přistoupil. Stella mu hádala třicet let; byl to drobný mužík a pamatovala se, že jej viděla za života svého otce.

„Nechám Valeho jet některé ze svých koní,“ řekl mr. Urquhart, „a myslím, že vy byste udělala také dobře, miss Barringtonová, kdybyste mu dala jednu dvě jízdy.“

„Obávám se, že v tomto roce již…