Padesát pět

Kapitola XXXIV.
Příjezd mrs. Brownové.

Bill pustil stroj znepokojující rychlostí zpět k Fenton Manoru a dorazil v týž okamžik, když u dveří zastavila drožka a z ní vystoupila žena s mužem.

„Kdo je ten vousáč?“ pomyslil si Bill, jehož zásoba úcty byla nepatrně malá. Muž opravňoval toto vulgární nazvání délkou své brady, která my splývala dolů a zakrývala límec i s vázankou.

„Dobrý den, pane,“ řekl Bill zdvořile. „Mohu vám nějak posloužit?“

„Chci mluvit s miss Barringtonovou,“ promluvila dívka.

„Odejela do města, madame,“ řekl obročník, „ale teta — mrs. Battenová je doma. Dovolte, abych, vás dovedl —“

Náhle mu zdřevěněl jazyk. Oči Mildred Sembersonové se naň upíraly a její ústa tvořila „O“ údivu. Nepoznal ji hned a nyní věděl docela dobře, kdo to je. Jejího průvodčího nedovedl tak dobře vysvětliti.

„Mohl bych s vámi na chvíli promluvit, miss Sembersonová?“ řekl, „miss Barringtonová zde nechala pro vás vzkaz.“

Mlčky za ním šla do zahrady a její Charles pocítil poněkud rozpaky, jako by byl přebytečný.

„Mildred, spoléhám na tvé sportmanství, že mne neprozradíš,“ řekl Bill, mluvě rychle.

„Ale Willie Fontwelle,“ vydechla užasle, „co zde děláš?“

„Jsem zde obročníkem,“ řekl vážně.

„Snad ne Stelliným obročníkem? Och, to je báječné!“

Zvrátila hlavu dozadu a smála se, až jí slzy tekly po tvářích.

„Tys tedy tím jejím zázračným pomocníkem, vševědoucím Billem Lordem. Och, Willie, to je přespříliš!“

„Zachováš to v tajnosti,“ řekl, „a zvláště před Stellou Barringtonovou. Nemá nejmenšího tušení, kdo jsem.“

„Teď rozumím všemu,“ řekla dívka, když nabyla dechu. „Považovala tě omylem za trampa. Stalo se to tehdy, když jsi se vracel po vyhrání své sázky s Reggiem?“

„Ano, tehdy,“ řekl Bill; „ona mně nabídla místo a já je přijal z okamžitého rozmaru. Nikdy jsem toho nelitoval, věř mi, Mildred.“

„Zachovám to v tajnosti. Ví to Reggie?“

„Reggie to ví,“ přisvědčil Bill, „a nikdo jiný. A nyní, mohu pro tebe něco udělat?“

„Můžeš udělat hodně,“ řekla, náhle zvážněvši. „Willie, provedla jsem něco hrozného. Utekla jsem z domova.“

Nyní bylo na něm žasnouti, a pak jí podal ruku.

„Jsi moudré děvče,“ řekl. „A kdo je ten pán s těmi vousisky?“

„Míníš-li Charlese,“ odpověděla uraženě, „pak si pamatuj, že nedovolím, abys mluvil neuctivě o mém manželu, Willie, třebaže jsi hrabě z Fontwellu!“

„Tvůj — tvůj manžel! Svatý Mojžíši!“

„Byli jsme oddáni dnes ráno,“ řekla odměřeně, „na obecním úřadě. Bylo to tak jednoduché a ani trochu drahé, a teď jedeme do Brightonu na svatební cestu, ale stavili jsme se navštívit Stellu. Někdo to musí oznámit matce. Nechala jsem jí doma dopis, ale ona nerada čte dopisy a pravděpodobně jej ani neotevře. Vidí-li v košíku nějaký dopis, myslí si vždy, že je to upomínka. Willie, oznámíš jí tu novinu?“

„Zda jí tu novinu oznámím?“ řekl Willie. „Ano, to bych řekl, že oznámím. „Ale moje milé děvče, musí tvůj manžel nosit ten závoj na krku?“

„Přistřihne si je, slíbil mi to, ale mně se líbí tak, jaký je. Teď pojď a seznam se s Charlesem.“

„Tys tedy mrs. —“

Zarděla se. „Říkej mi mrs. Brownová,“ řekla.

„Mhm,“ řekl Bill, „jméno sis nevybrala zrovna nejlepší. Mohlo to být aspoň Johnsonová!“

Ukázalo se, že muž s bradou je skutečně velmi příjemný člověk a Bill nebyl ani trochu rozpačit, když jej představoval tetě Elize. Někdo jiný než on by si pravděpodobně nebyl příliš jist svým místem, ale Bill nebyl z těch. Charles se mu při bližším seznámení líbil více, byl patrně velmi mlád — Bill v duchu usoudil, že je mu aspoň čtyřicet, ale toto mínění nyní opravil — a byl dosti veselý.

„Co máte vy dva v úmyslu dělat?“ tázal se Bill, když byl s dívkou sám v zahradě, zanechav Charlese u tety Elizy.

„Jedeme na týden do Brightonu a pak se vrátíme na Bláznivou farmu. Charles není tak chůd, jak by sis myslil. Vydělal spoustu peněz na burse, ale jisté příčiny ho nutí, abychom žili několik let skromně. Nuže, Willie, budeš tak hodný a. promluvíš s mojí matkou?“

„Kde je?“ tázal se Bill.

„Je ve městě, v Curson Street. Máme tam byt, jak ti známo.“

„Dobrá,“ řekl Bill po chvíli. „Nevím, že bych dovedl oznamovat šetrně novinky, ale učiním, co bude v mé moci.“

Přemlouval ji, aby se zdrželi, dokud se nevrátí Stella Barringtonová, a svým velkomyslným způsobem jim nabídl Fenton Manor na dobu líbánek, ale jak se zdálo, jejich plány byly určité a kdyby i nebyly, jak pravila Mildred, slušnost jim nedovolovala zneužívati laskavosti přátel.

Bill se oblékl do svých nejlepších šatů a doprovodil je na nádraží. Teta Eliza, dívající se za nimi oknem, ronila tiché a rozcitlivělé slzy nad jejich romantickým útěkem a sňatkem, třebaže, jak později řekla, kdyby ona s někým uprchla, trvala by na tom, aby odstranil takovou „rohožku“ se své tváře.

Bill doprovodil šťastný pár až do Lewes, kde přesedali, a vsednuv do londýnského rychlíku, byl ve tři hodiny odpoledne v Curzon Street.

Neměl určitého plánu a dokonce si ani nepromyslil, jak svůj příběh poví. Na štěstí proň lady Sembersonová byla doma.

„To je neočekávané potěšení, lorde Fontwelle,“ řekla poněkud škroben…