Osudné dědictví

2/ EL SLICO

Penelopa odešla na nádraží rezervovat místa v „lodním“ vlaku, který měl spojení s parníkem v Quebeku. Loď opouštěla hlavní město v několika hodinách. Ačkoli to byl docela obyčejný vlak, pro Pen měl zvláštní význam, poněvadž měl uskutečnit její dávné vroucí přání.

Newyorský expres právě vjížděl do stanice, když Pen přistoupila k nádražní pokladně. Dívala se s úctou na ty šťastné lidi, kteří přijeli z tajemného města a kráčeli lhostejně k východu, jako by to byla nejpřirozenější věc žít v onom podivuhodném městě a přijíždět odtamtud.

Proud cestujících řídl a Pen si s povzdechem vzpomněla, co měla na nádraží vyřídit. Koupila rychle jízdenky a chtěla se vrátit k hlavnímu východu, když si povšimla, že ji pozoruje usmívající se muž. Než si uvědomila jeho indiskrétnost, oplatila mu jeho úsměv. Byl vysoký a plavovlasý, a když ji pozdravil, viděla, že má prořídlé vlasy. Pravděpodobně právě přijel vlakem, protože mu u nohou leželo zavazadlo a lehký plást.

Abychom k ní nebyli nespravedliví, musíme dodat, že se Pen domnívala, že ho zná. Snad to byl někdo, s kým se už setkala v Edmontonu, její zaměstnavatel měl mnoho obchodních přátel a nebylo vyloučeno, že tenhle muž byl jedním z nich.

„Dobrý den! Zdá se, že se známe z Detroitu, ne? Setkal jsem se tam s mnoha známými.“

„Obávám se, že se oba mýlíme,“ odpověděla dívka odměřeně a chtěla ho rychle předejít, ale on jí zastoupil cestu.

„Neodcházejte, děťátko. Ani si nedovedete představit, jakou mám radost, že jsem se setkal s pravou Kanaďankou. Jsem Angličan. Nevíte náhodou, kde bych v tomhle městě dostal šálek dobrého čaje?“ tázal se s úšklebkem.

„Nevyznám se v Torontu,“ řekla. „Vrátný vám určitě podá lepší informace.“

„Nač takový spěch?“ zeptal se drsně. „Přece jste začala první. Usmála jste se na mě, tak co?“

Proběhla rychle kolem něho, ale on jí byl stále v patách a nakonec ji předešel, dřív než mohla opustit nádražní budovu.

„Proč tak spěcháte? Snad jsem vás, slečinko, neurazil? Chtěl bych se s vámi seznámit. Jmenuju se Whiplow…“

Zastavila se, zírajíc na něj v němém úžasu… Whiplow? Okamžitě si vzpomněla, kde už to jméno slyšela. Bylo to jméno, které paní Dorbanová vyslovila ze spaní. Že by zvláštní shoda jmen?

„Johnny Whiplow. A jak se jmenujete vy?“

„Uděláte nejlíp, když se na to zeptáte paní Dorbanové,“ odpověděla.

Řekla to jen nazdařbůh, ale účinek jejích slov byl překvapující. Muž zesinal tak, že se zdálo, jako by neměl v těle ani kapku krve, a oči mu přímo vylézaly z důlků.

„Paní Do… Dorbanová?“ koktal. „Je tady?“

Avšak Pen využila jeho zmatku a utekla. Když Whiplow vyšel na ulici, dívka již zmizela.

Za celých čtyřiadvacet hodin, které strávily v Torontu, neviděla Pen svou zaměstnavatelku déle než čtvrt hodiny, a teprve když už seděly ve vlaku a ujížděly na východ ke Quebeku, vyprávěla paní Dorbanové o svém dobrodružství.

„Whiplow… jste si tím jistá? Jak vypadal? Ano, to byl on. Ten bídník! Hezká tvářička byla vždycky jeho slabostí. Patří k těm mužům, kteří číhají na ulicích, kudy chodí hezké dívky do práce. Ale že by byl v Torontu?“

Kousla se do rtů a zamračeně hleděla na širé lány letící za okny vlaku.

„Myslela jsem, že je v Jižní Americe. Co ho mohlo přivést do Kanady?“

Její jemná tvář měla nyní podivně tvrdý výraz.

„Neodpověděl vám, když jste mu řekla, že mě znáte? Bylo to vůbec nutné říkat mu to? Nu, snad ano… Skutečně, jsem ráda, že jste to udělala. Jinak bych si nebyla jistá, že je to on.“ Potom převedla řeč na docela bezvýznamné věci.

Když vstupovaly na loď, zdálo se Pen, že vidí na horní palubě Whiplowa, jak se opírá o zábradlí. Když se tam podívala podruhé, už tam nebyl, a celou cestu se s ním nesetkala.

Jak pevnina mizela na obzoru, pocítila dívka znovu tíživý stesk po starém domově, ale statečně přemohla tuto – podle svého názoru – dětinskou přecitlivělost. Život na lodi byl pro ni tak nový, tak romantický a budoucnost jí poskytovala tolik látky k přemýšlení, že po dvou dnech plavby se jí zdál její bývalý domov a vše, co tam prožila a opustila, pouhým snem.

Cynthie mluvila o svém manželovi velmi málo a jen tehdy, když na něj zavedla řeč Pen. Že by paní Dorbanová podnikla cestu až do Kanady jenom proto, aby tam našla americkou tajemnici, když bylo v Anglii na tisíce schopných kandidátek, Pen ani tak nepřekvapovalo, ostatně o tom nijak zvlášť nepřemýšlela. Domnívala se, že paní Dorbanová jednala z jakéhosi záchvatu laskavosti, když ji přijala do svých služeb, a byla jí za to ze srdce vděčná.

Jednoho dne, když uklízela v Cynthiině kabině – její zaměstnavatelka byla přes své obchodnické nadání velmi nepořádná – našla Pen útržek papíru, na němž bylo tužkou načrtnuto několik slov, pravděpodobně podklad pro telegram. Adresa zněla: „Dorban, Stone House, Borcombe, Anglie“ a dál následoval text: „Přijala jsem vhodnou tajemnici, trvám na propuštění Willisové. Pravděpodobně byla poslána Stamfordem Millsem. Tahle dívka neví nic o věci a nemá v Anglii přátele.“

Pen zneklidněla. Neměla ani nejmenší pochybnosti, že se zpráva týkala jí. Kdo byl Stamford Mills a jaká to byla věc, o které se paní Dorbanová zmiňovala? Cítila, jak se jí zmocňuje úzkost. Dvě tři věty byly přeškrtány a Pen se je pokoušela rozluštit. Jedna nepochybně zněla: „Ona není z těch, které by mluvily.“ Poprvé za dobu, co cestovala s paní Dorbanovou, zapochybovala o své obezřetnosti a zkušenosti. A přitom bylo rozluštění tohoto zdánlivě záhadného poselství nejspíš velmi jednoduché.

Při nejbližší příležitosti začala mluvit o panu Dorbanovi.

„Můj manžel nenávidí města,“ řekla Cynthie nejistě. Odpočívala na lehátku a nezdálo se, že by měla náladu rozpřádat rozhovor. „Jsme oba velmi klidní lidé. Artur studuje, hodně pracuje a málokdy vychází. Doufám, Pen, že se nebojíte samoty a nudy.“

„Kdepak, nuda a samota, to právě potřebuju,“ usmála se dívka.

„Tak tedy budete mít všechno, co si přejete,“ řekla Cynthie poněkud rozmrzele. „Nepřijímáme návštěvy ani nepořádáme taneční zábavy nebo společenské obědy, a nezajímáte-li se o rybolov…“ Od…