Mrtvé oči Londýna

IV. FLASH FRED NAVŠTÍVÍ KLIENTA

Flash Fred se přesvědčil, že Larry Holt z nádraží opravdu odjíždí. Přestože byl první venku, počkal si na Larryho taxík.

Záleželo mu na tom, aby ho ten večer nikdo nesledoval, a navíc respektoval prozíravost a genialitu Larryho Holta.

Když se někde na evropském kontinentě sešli dva darebáci, dohodli se jednomyslné na tom, že první člověk, kterého by chtěli potkat na druhém břehu řeky Styx, je Larry Holt. Nepoužili výrazu ‚na druhém břehu řeky Styx‘, ale řekli jednoduše a bez příkras ‚v pekle‘. Jeho nelítostné stíhání, když vyčenichal nějakou stopu, bylo legendární. A Fred měl důvod se ho bát víc než kdokoli jiný.

Dal Holtovi desetiminutový náskok a vrátil se zpátky na nádraží. Zavazadlo nechal v úschovně a vyšel jedním z postranních vchodů, kde bylo stanoviště taxíků. Vybral si hned první a udal adresu. Za deset minut stál na klidném náměstí Bloomsbury, kde byly většinou advokátní poradny. Jeden z domů však tvořil výjimku. Byla to úzká a vysoká budova z červených cihel, dole tmavá, jen okna v horním patře byla ozářena mdlým svitem. Když Fred vešel do dvorany, vrátný se na něho podíval úkosem.

„Kanceláře jsou již několik hodin zavřené, pane,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Otvíráme v devět ráno.“

„Je tady doktor Judd?“ zeptal se Flash Fred a přesunul doutník z jednoho koutku úst do druhého.

Vrátný zaváhal.

„Pan Judd má hodně práce a myslím, že nepřijímá návštěvy.“

„Tak vy myslíte, co?“ podotkl ironicky Fred. „Běžte teď nahoru k šéfovi a řekněte mu, že ho chce navštívit pan Walter Smith. Nezapomeňte jméno – je dost neobvyklé,“ dodal s úsměškem.

Vrátný hleděl nerozhodně na návštěvníka.

„Budu z toho mít jen nepříjemnosti,“ bručel si pod vousy, když vstoupil do jednoho ze dvou malých výtahů a po stisknutí tlačítka rychle zmizel z dohledu.

Kancelář pana Judda byla zřejmě v nejvyšším patře, protože trvalo hezkou chvíli, než motor přestal bzučet. Pak se znovu ozval a vrátný sjížděl dolů.

„Přijme vás, pane,“ řekl. „Tudy prosím.“

„Měl byste mě už znát, mistře,“ řekl Fred, když nastupoval do zdviže. „Chodím sem hezky pravidelně už dva roky.“

„Možná jsem zrovna neměl službu,“ odtušil vrátný, když výtah pomalu stoupal. „Víte, střídám se tu ještě s jedním.

Nebyl jste přítelem pana Davida, pane?“

Fred měl sto chutí se zasmát, ale zůstal vážný.

„Ne, kdepak,“ pronesl ledabyle, „pana Davida neznám.“

„Je to smutný, moc smutný,“ řekl vrátný. „Před čtyřmi lety náhle zemřel, víte, pane.“

Fred to dobře věděl, ale nedal na sobě nic znát. Smrt pana Davida ho připravila o možný zdroj oprávněného příjmu, poněvadž nyní dostával ty peníze jen z milosti, mohl o ně kdykoli přijít a dostat se pod zámek, kdyby to žoviálního doktora Judda omrzelo a nenechal se dál vydírat.

Výtah zastavil. Vystoupil a následoval uniformovaného muže ke dveřím, na které vrátný zaklepal. Zvučný hlas je vyzval, aby vstoupili, a Flash Fred důstojně veplul do přepychového apartmá a chladně se uklonil jeho majiteli. Doktor Judd vstal, aby ho přivítal.

„V pořádku, šéfe,“ řekl vrátnému a hodil mu přes pokoj stříbrnou minci, kterou vrátný obratně chytil.

„Doneste mi cigarety,“ požádal a když se dveře zavřely, pokračoval v dobré náladě: „Tak se posaďte, vy jeden výtečníku. Předpokládám, že jste si přišel pro svou libru masa.“

Byl to velký, statný muž rozložité postavy a červeného obličeje. Měl vysoké čelo a zapadlé oči, posazené dost daleko od sebe. Sířil kolem sebe příjemné ovzduší a nevázanou, dobrou náladu. Fred nepřišel nijak do rozpaků a usedl na kraj křesla.

„No, doktore, máte mě tu zpátky,“ řekl.

Doktor Judd potřásal hlavou a hledal po kapsách cigaretu.

„Co hledáte – cigaretu?“ zeptal se Fred a sáhl po vlastním pouzdru, ale doktor kývnutím hlavy odmítl a obdařil ho dobromyslným, ale významným úsměvem.

„Ne, děkuju vám, pane Grogane,“ usmál se. „Nekouřím cigarety, které mi dává džentlmen vaší profese.“

„Jaká je má profese?“ zavrčel Flash Fred. „Snad si nemyslíte, že jsem vás chtěl uspat, co?“

„Čekal jsem vás,“ řekl doktor Ju…