Mrtvé oči Londýna

XXVII. JOHN DEARBORN NENÍ SLEPÝ

Přenesli zraněného muže do obývacího pokoje a položili na pohovku. V několika minutách přišel lékař, který bydlel o patro výš a naštěstí byl ještě vzhůru.

„Je těžce raněn,“ sdělil. „Má jednu nebo dvě bodné rány a vypadá to, že má proraženou lebku.“

„Byl napadený někde blízko,“ řekl Larry. „V tomhle stavu by daleko nedošel.“

„To ne,“ lékař zavrtěl hlavou. „Mohl urazit tak dva tři yardy. Když jste ho našel před svými dveřmi, možná že byl napadený právě tam. Znáte ho?“

„Znám,“ potvrdil Larry, „Je to můj starý známý. Vypadá to s ním špatně?“

„Ano, moc zle,“ odpověděl lékař vážně. „Těžko říct jaké má poranění hlavy. Pošlu ho do nemocnice, tam ho důkladně prohlédnou, a bude-li třeba, půjde hned na operaci.“

Přijela záchranka a odvezla Flashe Freda. Jediným svědectvím jeho návštěvy zůstalo několik tmavých skvrn u dveří.

Ošetřovatelka, která přišla na Larryho žádost, splňovala všechny podmínky, které si kladl. Byla to statnější bodrá žena mateřského vzezření, a první, co Larry udělal, když se všechno uklidnilo, že jí několika slovy vysvětlil, proč pro ni poslal.

„Vidíte, že jsem nemohl dovolit slečně Wardové, aby se po tom dnešním otřesném zážitku vrátila do svého bytu v ulici Charing Gross,“ řekl a sestra Jamesová s ním souhlasila. Každopádně byla spokojená s tak málo náročným případem.

Okamžitě uplatnila svou autoritu a poručila Dianě, aby si šla ihned lehnout. Dívka se bez protestu podvolila. Ale nemohla usnout. Byly dvě hodiny, Larry ještě seděl za stolem a psal. Slyšel vrznout dveře a když vzhlédl, uviděl tam stát Dianu v županu s vlasy spletenými do dlouhého zlatého copu.

„Nemohu usnout,“ řekla neklidně, skoro podrážděně. Viděl, že je nervově vyčerpaná, vstal a nabídl jí lenošku.

Neomluvila svůj úbor, ani pozdní návštěvu a Larrymu to u ní připadalo dost zvláštní. Zřejmě mysl Diany Wardové zaměstnávaly tak důležité věci, že ji vůbec nenapadlo zachovávat nějaké dekorum. Seděla s rukama složenýma v klíně a v pokoji zavládlo naprosté ticho, rušené jen tikáním hodin na římse krbu a zaskřípěním židle, když se Larry otočil.

„Co vás trápí, Diano?“ zeptal se.

Vrhla na něho pohled.

„Myslíte, že mám nějaké trápení?“

„Jestli nemáte, jste obdivuhodné děvče,“ řekl něžné. „Dnes jste si prožila peklo, drahá, ale zdá se mi, že myslíte na něco jiného.“

Přikývla.

„Ano, myslím na tu ženu nahoře.“

„Na ženu nahoře? Myslíte ženu, o které mluvil Jake? Ale Diano, tam přece neexistovalo žádné ‚nahoře‘. Byla jste v nejvyšším patře budovy, která je o poschodí níž než Toddův útulek.“

Tím ji nepřesvědčil.

„Kromě toho,“ pokračoval klidně, „i kdyby tam nějaká byla, mohla být stejné špatná jako ostatní obyvatelé domu. Že na ni není příjemný pohled, jak se o tom zmínil Jake, ještě neznamená, že je nevinná.“

„Ubohá, ubohá žena,“ opakovala dívka a k Larryho zděšení začala tiše plakat. „Když na ni myslím, nemohu spát,“ vzlykala. „Budou ji tam držet nepustí ji, nemohou ji pustit!“

„Nenapadlo vás, že by to mohla být Clarissa Stuartová?“ zeptal se náhle.

Obrátila k němu uslzený obličej.

„Clarissa Stuartová?“ opakovala zvolna. „Ne, myslím, že nejde o Clarissu Stuartovou.“

„Kdo je to tedy,“ zeptal se. „Nebo aspoň, kdo myslíte, že to může být?“

„Nemyslím, vím to jist…