Modrá ruka

47. KAPITOLA

V jednu hodinu v noci Eunika slyšela zaklepání prvního návštěvníka. Bylo to ve chvíli, kdy Groat seděl ve své kajutě a přemítal o možnostech, které mu poskytuje budoucnost.

Klika u dveří se otočila a dveře se o píď pootevřely – více se nedaly bez hluku otevřít, protože Eunika před ně nastavila židle a stolky. Se zkamenělou tváří a zoufajícím srdcem očekávala, že se více otevřou.

„Prosím, nelekejte se,“ řekl neznámý hlas.

Takže to nebyl Digby. Vyskočila. Mohl by to také být ještě někdo horší… Ne, to už není možné.

„Kdo je to?“ zeptala se.

„To jsem já, kapitán,“ odpověděl hlas špatnou angličtinou.

„Co si přejete?“

„Rád bych s vámi mluvil, mademoiselle, je však nutné, abyste odsunula všechny věci, které máte za dveřmi, jinak zavolám jednoho nebo dva námořníky a lehce to odklidíme.“

A také se mu už podařilo o dvě nebo tři pídě otevřít dveře. Euni-ka si s povzdechem uvědomila zbytečnost barikády. Odtáhla nábytek a usmívající se kapitán vklouzl s kloboukem v ruce do kajuty a zavřel dveře.

„Dovolte, slečno,“ řekl zdvořile a pokročil za ní, když odnášela křeslo. Pak otevřel dveře a vyhlédl ven. Eunika viděla, že přede dveřmi stojí urostlý námořník obrácený zády ke dveřím. Asi stojí na stráži. Co to znamená? Kapitán jí to brzy vysvětlil.

„Lady,“ řekl tónem, který nelze popsat, „jsem chudý námořník, jenž pracuje za dvě stě bídných milreisů měsíčně. Ačkoliv jsem chudý a prostého –“ zaváhal a použil portugalské slovo; hádala, že asi chtěl říci ‚prostého původu‘, „přece nejsem bez srdce.“ Divoce se uhodil do prsou. „Mám repugnancio k tomu, kdo uráží ženu.“

Čekala, co přijde po tomto úvodu: chce snad prodat svého pána? Docela ráda by to přijala, ale nová naděje, která se zakmitla, byla rozptýlena jeho dalšími slovy.

„Můj přítel Groat je můj pán. Musím uposlechnout jeho rozkazy, a řekne-li mi: ‚Pluj do Callia, nebo do Rio de Janeiro‘, musím poslechnout.“

Ztratila naději; zdálo se však, zejí chce ještě něco říci.

„Jako kapitán musím jednat tak, jak jsem řekl,“ pokračoval, „ale nemohu a nechci se dívat na to, jak ubližuje ženě. Rozumíte?“

Přisvědčila a její naděje opět vzrostla.

„Nemohu zde být stále – ani moji výteční námořníci nemohou stále dohlížet, neubližuje-li vám někdo. Pro mne by to bylo velmi zlé – velmi zlé.“

Ctihodný kapitán měl zřejmě situaci promyšlenu do nejmenších podrobností a šťastně vynašel tento způsob, jenž ho přece zbavoval odpovědnosti za Digbyho.

„Přijme-li mladá lady toto, bude José Montigano dost odměněn, vzpomene-li si, že byl jejím přítelem.“

Podával jí stříbrnou zbraň. Dívka ji přijala s radostným výkřikem.

„Ach, děkuji vám, kapitáne, děkuji vám!“ volala a uchopila jeho ruku.

„Nezapomeňte –“ výstražně vztyčil prst, „nemohu víc udělat. Mluvím k vám jako muž k ženě. Dříve jsem mluvil jako kapitán k majiteli. Rozumíte tomuto pozoruhodnému rozdílu?“

Trochu ji zmátl, ale vytušila, co tím asi mínil.

Poklonil se a odcházel. Ve dveřích se ještě obrátil a řekl:

„Je zbytečné dávat židle a stolky ke dveřím. To je lepší –“ ukázal významně na revolver, široce se ušklíbl a zavřel za sebou dveře.

Digby o této návštěvě nevěděl. Byl spokojen, že byla hlídka odvolána, takže nyní už nic nestojí mezi ním a ženou, do které se na své křivé stezce zla zamiloval, protože mu odporovala. Znovu zaklepal. Dodržoval všední známky zdvořilosti, ale když na jeho zaklepání nikdo neodpověděl, otevřel tiše dveře a vešel dovnitř.

Eunika stála na vzdálenějším konci kajuty; hedvábné záclony byly rozhrnuté a dveře do salónu otevřené. Ruce schovávala za zády a byla úplně oblečena.

„Drahoušku,“ řekl Digby, jak nejlichotivěji dovedl, „proč unavuješ svoje krásné oči? Měla jsi už ležet a spát.“

„Co si přejete?“ zeptala se Eunika.

„Co si může muž přát od krásné ženy? Radost z rozhovoru s ní a z její společnosti,“ odpověděl vesele.

„Zůstaňte stát, kde jste!“ řekla ostře a důraz v jejím hlase ho zarazil.

„Nuže, Euniko,“ potřásal hlavou, „vzpíráš se a tvůj odpor je dětinský. Bud rozumná a nenajdeš na světě nic, co bych ti nechtěl dát.“

„Není na světě nic, co byste mi mohl dát, kromě peněz, které jste mi ukradl,“ odpověděla klidně. „Proč mluvíte o darování, když já dávám, a vy nemůžete prosit o nic jiného než o milost?“

Díval se na ni, překvapen a zaražen jejím klidem ve chvíli největšího nebezpečí, ale pak se vzpamatoval, rozesmál a blížil se k ní se zářícíma očima.

„Stůjte!“ řekla Eunika, ale tentokrát už poroučela.

Digby byl ochromen pohledem na pistoli namířenou na srdce a ustoupil zpět.

„Odlož to!“ nařídil ostře. „Hrome, dej to pryč! Nejsi zvyklá zacházet se zbraněmi, mohla bys vystřelit.“

„Vystřelím,“ řekla Eunika. Její hlas byl hluboký a v tomto slově se ozvala ozvěna všeho jejího utrpení. „Říkám vám…