Modrá ruka

33. KAPITOLA

Za minutu se objevil v Euničině pokoji.

„Chci tě,“ řekl a v jeho očích zableskl tak podivný svit, že dívka před ním couvla ze strachu, který nemohla přemoci. „Drahá, neboj se, tvoji přátelé vpadnou do domu a za půl hodiny budeš na svobodě. Chci tě jenom přivést do takového stavu, abys jim o mně nemohla dát zprávu tak dlouho, dokud neopustím tento dům. Nezabiji tě,“ zasmál se, „a jsi blázen, nerozumíš-li, proč volím tento způsob, a ty přece nejsi blázen, Euniko.“

Viděla něco lesklého a třpytivého v jeho ruce a přepadla ji hrůza.

„Nedotýkejte se mne,“ vydechla. „Přísahám, že nic neřeknu.“

Ale Digby ji uchopil za rameno.

„Vykřikneš-li –“jeho tvář se téměř dotýkala její, „budeš toho litovat do posledního dne svého života.“

Ucítila prudké bodnutí. Chtěla se vymknout, ale držel jí ruku jako ve svěráku.

„Tak! A že to nebolelo?“

Slyšela jak zaklel. Obrátil se a jeho tvář zrudla vztekem.

„Rozbili dveře!“ řekl ostře.

Kráčela před ním, držíc si rukou drobné píchnutí způsobené jehlou, a měla podivuhodně klidnou tvář.

„Půjdeme?“ zeptala se prostě.

„Půjdeme za několik minut,“ řekl Digby, přičemž zdůraznil slovo „půjdeme“, ale to už nevnímala. Upadla do lhostejného duševního stavu, pro nějž byla příznačnou známkou nemožnost vykonat něco nečekaného, zapamatovat si, co se stalo v uplynulé minutě. Byla schopna jedině usednout na kraj židle a hladit si paži. Věděla, že ji to zabolelo, ale nyní necítila bolest. Měla podivný, neosobní pocit. Digby Groat pro ni nic neznamenal. Všechno bylo divné a směšné.

„Vezmi si klobouk,“ řekl a dívku ani nenapadlo neuposlechnout.

Dovedl ji do přízemí. Prošli dveřmi vedoucími do garáže. Avšak v této garáži neměl svůj automobil. Jim se často divil, proč má svůj vůz tak daleko od domu. Zde byl pouze krytý vůz, v jakém kramáři dovážejí svoje zboží.

„Nastup dovnitř,“ řekl Digby a Eunika ho poslechla s podivným úsměvem.

Byla pod vlivem smíšeniny morfia a hyacinu, jež porušuje paměť a vůli.

„Sedni si na zem!“ poručil a hodil jí na záda kus pytloviny. Zpod sedadla vytáhl vlněný kabát, jenž kdysi býval bílý, nyní však byl ušpiněn barvou a olejem, oblékl si jej a zapnul u krku. Vyňal ještě čepici a nasadil si ji tak, že mu štítek zcela zastiňoval oči.

Pak otevřel dveře garáže. Vedly do ohrady. Nikdo tam nebyl, jen žena hovořící s mlékařem spatřila vyjíždějící vůz.

Nikterak s odjezdem nepospíchal. Slezl z kozlíku a zavřel za sebou vrata, zapálil si dýmku, vyškrábal se nahoru a zamířil směrem k Bayswater Roadu.

Zastavil se u benzinové stanice, doplnil zásoby a jel pomalu dále. Projel vzdálená předměstí, až se dostal na ulici vedoucí ze Staines do Ascotu. Zde zastavil a slezl.

Vyňal z kapsy plochou krabičku, otevřel ji, odsunul plachtu a podíval se dovnitř.

Eunika seděla zády opřená o stěnu vozu s hlavou skloněnou jako ve spánku. Vyděšeně k němu pohlédla.

„Neboj se,“ řekl Digby. Znovu jí vrazil jehlu do ramene a stlačil píst injekční stříkačky.

Nepatrně zkřivila bolestí tvář a pohladila si paži.

„Bolí to,“ řekla prostě.

Právě za Ascotem zadrželi dva policejní strážníci automobil a Digby byl nucen zastavit, neboť nemohl kolem vozu projet,

„Pátráme po muži a dívce,“ řekl strážník cestujícím ve vozidle.

„Vše je v pořádku, pane, jeďte dále.“

Digby přátelsky zakýval na policejního strážníka.

„Je všechno v pořádku, seržante?“

„Jeďte!“ řekl seržant, aniž by se podíval do vozu, na němž bylo napsáno jméno známé londýnské firmy s nábytkem.

Digby rychle vydechl. Nesmí se po druhé vydat do nebezpečí dalšího setkání. Jistě bude ještě jiná hlídka na křižovatkách, kudy zamýšlel projet. Řekl si, že je nutné vrátit se do Londýna, protože policie jistě nezastaví povoz vracející se do města. Dal se vedlejší cestou a vyjel na hlavní silnici, kde skutečně, jak očekával, projel kolem další hlídky, která ho však nezastavila, ačkoliv prohledávala řadu vozů jedoucích opačným směrem. Měl by jistě půl tuctu míst, kde by ji mohl ukrýt, ale nejbezpečnějším místem byla garáž pronajatá v zadní části bloku v Paddingtonu. Třináctka ji někdy používala, avšak větší část ro…