King Kong

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

Ann si sotva uvědomila, co se děje. Najednou se ocitla pod hladinou temného jezírka. Celá ztuhla a připravila se na to, že ji během okamžiku obejme chlad. Ale nic takového se nestalo. Voda byla docela vlažná…, vlastně ne, byla teplá. Bolesti, které cítila v celém těle, rychle polevily. Bylo to jako horká lázeň, ve které se celé tělo báječně uvolní, a ona se jí s radostí oddala.

Stačila se sice na poslední chvíli zhluboka nadechnout, ale propadla se tak hluboko pod hladinu, že by se sotva ještě vynořila, kdyby ji najednou Jack pevně nechytil za ruku. Vytáhl ji nahoru a oba se zhluboka nadechli.

„Jsi v pořádku? Není ti nic?“

Driscoll se vznášel na hladině vedle ní a vyděšeně si ji prohlížel.

„Ne,“ hlesla Ann. „Umím plavat. Jacku! Ty jsi pro mě doopravdy přišel!“

„Nikdy bych tě tu nenechal,“ řekl uklidňujícím hlasem, ale pak se s obavami ohlédl na římsu za nimi.

Kong měl, stejně jako každá opice, hluboce zakořeněný odpor k vodě, a tak se dolů vydal oklikou. Rozhodně ale neměli času nazbyt. Byl už skoro u nich, po čtyřech skákal dolů po obrovských balvanech takovou rychlostí, že každý jiný tvor, postrádající jeho obratnost, by se ze skály po pár krocích zřítil.

„Je rychlý,“ řekl Driscoll.

Ukázal Ann místo, kde se hladina čeřila nad výpustí, a vysvětlil jí, co je čeká.

„Snad to zvládnu,“ řekla Ann odhodlaně. „Ale prosím, zůstaň se mnou.“

„Budu hned za tebou,“ řekl a pevně ji vzal kolem pasu.

Kong posledním dlouhým skokem přistál na břehu. Z hlubokým mručením se vrhl k okraji jezírka, z krvavých očí mu sršely blesky.

Ann vykřikla hrůzou.

„Potop se!“ přikázal jí Driscoll.

Ann se mrštně ponořila pod hladinu. Driscoll ji následoval, oba se několika rychlými tempy pod vodou pokusili uniknout z obrova dosahu. Pak se Ann musela nadechnout. Driscoll se vynořil vedle ní a ostražitě se rozhlížel.

Kong snad pochopil, co mají v plánu, nebo možná jeho zrak přece jen nebyl tak špatný, aby nedokázal sledovat dvě těla pod hladinou. S hrozivým výkřikem doběhl co nejblíž k podvodní výpusti, jako by tam chtěl stát na stráži, a natáhl se co nejdál nad hladinu.

„Pod vodu!“ zavelel Driscoll znovu.

Ann se poslušně potopila.

Tentokrát se na jediný nádech dostala až k cíli. To, že z ní Kong předtím strhal šaty, teď znamenalo velkou výhodu. V cárech, které na ní zbyly, se jí líp plavalo. Najednou voda kolem ještě víc potemněla a nad hladinou se objevila obrovská tlapa. Driscoll se dotkl dívčina kotníku na znamení, že je těsně za ní, a v tu chvíli ucítila proud.

Byla dost duchapřítomná na to, aby se vodě nebránila. Nechala se unášet. Vzpomněla si, že kdysi slyšela příběh o člověku, který spadl do Kanadských peřejí a přežil jen díky tomu, že se poddal proudu a nechal se unášet. Udělala to stejně jako on, zakryla si hlavu rukama a bez odporu se nechala stáhnout do hlubin proudem, který si s jejím tělem pohazoval, jak se mu zlíbilo.

Čekala tvrdé nárazy, ale cesta dolů byla snadná. Tunel, kterým voda unikala, byl po staletí obrušován proudem, takže jeho stěny byly docela hladké. Jednou se uhodila do kolena, ale to už byl temný tunel skoro u konce. Její plíce se sotva začaly domáhat vzduchu, když se před ní najednou zablyštěla perlivá tříšť a proud ji vynesl ven na úbočí hory. Následoval krátký pád do jezírka, ze kterého ji vířící voda hned vynesla do kanálu, který klesal dolů po svahu.

„Jacku!“ vykřikla, sotva se stačila nadechnout. Jediné, čeho se bála, bylo zůstat tu teď sama. Driscoll se hned objevil vedle ní a podepřel její unavenou hlavu, kterou sotva držela nad hladinou. Vzdychla úlevou a na chvilku zavřela oči. Hned ale ucítila, že proud znovu začíná zrychlovat, a to je ani předtím neunášel příliš pomalu.

„Jen klid,“ ozval se Driscollův hlas vedle jejího ucha. „Tenhle proud nás donese až ke zdi. A navíc docela rychle. Jestli nás Kong bude sledovat, nemůže jít podél břehu, takže mu skoro jistě utečeme.“

„A jestli ne,“ dodal po chvíli zasmušile, „bude si pro nás muset přijít do vody. A pěkně si zaplavat.“

Ann se nechala unášet proudem, hlavou opřená o Driscollovo rameno, a poslepu se natáhla, aby se dotkla jeho tváře.

„Jacku!“ vykřikla. „Ty jsi zraněný!“

„Kong!“ řekl na vysvětlenou, ale ústa pod roztrženým čelem se mu prohnula do vítězného úsměvu. „Natáhl se po mně těsně předtím, než jsem se dostal do tunelu.“

Ann opatrně přejela prsty po trojúhelníku odtržené kůže.

„No, nevím,“ řekla a rozesmála se, aby nemusela plakat. „Nemám už na sobě ani tolik látky, aby se do ní oblékla hadrová panenka, natožpak já sama. Ale určitě ti dlužím obvaz. A až někde vylezeme na břeh, hned ti ho udělám, dívčí stud se už s tím nějak srovná.“

Jedna rozverná poznámka jim oběma dodala sílu i naději. Driscoll se vesele zasmál. Sám se nechal unášet na zádech, aby ji mohl snáz podpírat. Teď se obrátil na bok, jemně ji vzal do náruče a políbil ji tak dlouze, že je voda pomalu pohltila. Ann se vynořila a zalapala po dechu.

„To bylo na oslavu našeho úniku,“ řekl Driscoll. „A taky trochu proto, že jsem si nemohl pomoct.“

Ann se na něj rozechvěle usmála.

Ještě pořád se chvílemi otřásla strachem, stačilo si jen vzpomenout na noc a den prožitý v hrůze. Věděla, že Kong je možná sleduje. A byla tak vyčerpaná, že kdyby ji Driscoll nepodpíral, asi by bezvládně klesla na dno potoka. Také měla hlad. Až teď si uvědomila, jak strašný má hlad. A byla si jistá, že než se dostanou k cíli, může je potkat ještě spousta nebezpečí. Ale v hloubi duše byla šťastná.

Podívala se mu do očí a když se k ní naklonil, sama ho políbila na ústa. „Taky bych to chtěla oslavit,“ zašeptala. „A taky si nemůžu pomoct.“

Driscoll ji políbil potřetí, ale pak se od ní odtáhl, až se jí dotýkal jen rukou, která jí pomáhala udržet se na hladině. V měsíčním světle teď pluly na hladině dva stíny, jeden temný a jeden světlý.

„Ani jeden z nás,“ řekl, „nemá špetku rozumu.“

„Je lepší být šťastný než rozumný,“ namítla Ann.

„Máš vůbec představu, co nás ještě čeká?“ zeptal se.

„Ne. Ale věřím ti.“

„Taková důvěra mi lichotí, to ano…