Gumoví muži

KAPITOLA XXIV.

Lila byla vzhůru již od sedmé hodiny ranní a snažila se, aby nabyla aspoň trochu zájmu pro knihu, kterou si vybrala z přihrádky. Pojednou zaslechla nad hlavou podivný zvuk. Ačkoliv toho nevěděla, bylo to zaskřípání padacích dvířek, jež byly otevřeny, aby John Wade mohl provésti svoji zběžnou prohlídku. Napjatě poslouchala, leč ačkoliv slyšela zvuk hlasů, přece jen nerozeznávala ani slov, ani kdo to mluví. Zaslechla, kterak se padací dvířka na palubě opět zavírají, ihned nato se otevřely dveře její kabiny a vstoupil Golly. Přitiskl prst ke rtům a dveře za sebou tiše zavřel.

„Stalo se něco?“ tázala se tiše.

„Nic, má drahá,“ zašeptal. „Je to někdo, jenž vás nemá příliš rád a nerad bych, aby věděl, že jste zde – vsadil bych se, že on by dal aspoň tisíc liber, jen aby vám mohl zahráti nějaký špatný kousek.“

Diplomacie Goliyho byla snad trochu neohrabaná, ale přece měla účinek. Ostatně, Lila mu věřila a byla přesvědčena, že jest jediným jejím přítelem na této lodi.

Opět odešel a když se zase vrátil, byl oblečen v plášť, na hlavě měl klobouk a naléhavě jí pokynul.

„Odvedu vás odtud,“ zašeptal. „Zde vám hrozí nebezpečí – pojďte!“

Sáhla po svém plášti, ale zadržel ji.

„Toho se nedotýkejte,“ pravil netrpělivě.

Obrátil se do dveří a kdosi v prvé kabině mu podal něco, co se podobalo mužskému převlečníku temné barvy.

„Oblecte si to!“

Kabát jí byl dlouhý v rukávech, ale Golly, ač netrpělivý, jí pomáhal, aby si jej založila.

„Padne vám tato čepice?“

Byla to mužská sportovní čepice.

„Ne, nemohu si ji vzíti –“ započala.

„Jen to zkuste, má drahá, jen to zkuste!“

Čepice jí padla dosti dobře. Než se mohla podívati do zrcadla, uchopil ji pod paží a spěchal s ní do prvé kabiny. Spatřila v ní kapitána Aiknesse a dva jiné muže, jichž neznala. V koutě této kajuty byla jiná místnost, sotva větší než velká skříň. Golly pokynul kapitánovi Aiknessovi.

„A co s ní?“ tázal se ho tiše a ukazoval palcem směrem ke koutu. „Nechci, aby to děvče ji zde spatřilo. Odvezte ji v druhém autu.“

Golly zanechal dívku u úpatí příkrých schůdků, vedoucích na palubu a nyní, vrátiv se k ní, uchopil ji za ruku a pomohl jí nahoru. Překvapeně, udiveně se rozhlížela. Mlha zhoustla, ale dívka přece viděla stromy a pruh zelených lučin. Vůně ranního vzduchu byla nádherná. Lila vdechovala vzduch plnými plícemi.

„Vzduch jest zde báječný –“ započala.

„Toho ještě užijete,“ pravil Golly, a zpola ji vlekl a zpola vedl po úzkém můstku na břeh.

Jaký to byl nádherný pocit, když měla pod nohama vlhkou trávu. Ani se neznepokojovala myšlenkami, proč Golly ji obelhal, nebo proč a jak „Rikitiki“ se změnila v zcela obyčejnou nákladní bárku.

Mlha byla nyní tak hustá, že Lila ztěží rozeznávala muže, jenž kráčel před ní, ač byl vzdálen sotva půl tuctu yardů. Pojednou její noha se dotkla tvrdé půdy, nyní zabočili vlevo a již asi za minutu vztýčil se před nimi z mlhy štít široké stodoly. Na silnici již očekávalo auto. Odkudsi z mlhy se objevil jiný muž. Viděla, že si připevňuje kol krku bílý límec a divila se proč asi, leč, když si oblékl také svůj kabát, tedy poznala, že jest to dosti dobrá napodobenina nějakého komorníka z panského domu.

Auto byla nádherná limousina, Na jejích zářících dvířkách byl namalován šlechtický znak – musel to býti opravdu odvážný policista, který by si troufal zastaviti tak skvělý vůz.

Sotva byla v autu, již se rozjelo po kostrbaté cestě. Projelo vraty, ostře zabočilo vpravo a pak, opatrně jedouc mlhou, asi po deseti minutách se octlo na hlavní silnici. Zde zabočilo vlevo a Golly, jenž byl jejím jediným společníkem v autu, uchopil malý mikrofon po svém boku a Lila zaslechla jakoby vzdálené zabzučení. „Windsor, Staines, Hampton, Esher a tak dále,“ rozkazoval Golly rychle.

Pak se opřel do měkkého sedadla a zasmáv se, zamnul si ruce.

„Člověk musí myslit sám na všechno, Lilo – nesmí věřit nikomu!“ Pojednou dodal: „Víte již, co se stalo s ubohou Mamá, Lilo?“

„S paní Oaksovou?“

Smutně přikývl hlavou. V jeho podivném, malém obličeji byl výraz nejhlubšího zármutku. „Je mrtva,“ pravil prostě.

Pohlédla naň uděšena, sotva věříc svému sluchu.

„Paní Oaksová, že je mrtva – ale to jistě není pravda! Jak je to strašné!“

„Odešla nám,“ pravil Golly, „jak praví slavný Shakespeare –“

„Byla to nehoda?“

„Sebevražda,“ odvětil Golly s překvapující úsečností. „Byla to podivuhodná žena – svým způsobem. Umění ovšem nerozuměla a snad byla trochu prudká.“

„Ale nerozumím tomu paní Oaksová že spáchala sebevraždu, a proč?“

„Pronásledování,“ pravil Golly.

Vyňal z kapsy balíček laciných cigaret, vybral si z nich jednu s pečlivostí dokonalého znalce a zapálil si ji.

„Ano, policie ji zahnala do předčasného hrobu – zvláště inspektor Wade.“

Lila byla ohromena těmito novinami. Toužila, aby její lítost byla větší, než opravdu byla a snažila se, aby si vzpomněla na nějaké něžnější okamžiky ze svého života s paní Oaksovou, ale nezdařilo se jí to.

„Otrávila se,“ pravil Golly a vyfouknuv k střeše kotouč dýmu, vyčkával, až se zvolna rozptýlil. „Ještě dobře, že jsem tam nebyl, jinak by ti lidé řekli, že jsem ji otrávil já.“

„Kdy se to stalo?“

„Včera,“ pravil Golly. „Pohleďte!“

S pýchou ukazoval na svoji vázanku. Byla úplně nová a černá jako uhel.

„Domníval jsem se, že si sama povšimnete, že jsem ve smutku,“ pokračoval. „Pohleďte!“

Rozepjal převlečník a ukazoval jí pruh černého krepu kol levého ramene.

„Je to smutek,“ dodával zbytečně. „A to je důkaz.“

„Důkaz čeho?“ Její zvědavost byla dosti velká, – aby ji donutila k této otázce.

Byl tím trochu dotčen.

„Důkaz, že jsem s ní dobře smýšlel. A chci jí postaviti pomník – bude to anděl, ukazující k nebi. Není to ovšem umění, jak já tomu rozumím, ale jest to ještě to nejlepší, co můžete v Anglii opatřit. Jaká je to země!“

Až dosud jejich auto se nesetkalo s žádnou překážkou a nebylo zastaveno. Pažba revolveru páně Oaksová byla již nepříjemně vlhká, jak ji pevně svíral. Vyňal z kapsy ruku, aby si ji osušil.

„Nezůstanu vdovcem, to se rozumí samo se…