Evin ostrov

Výpověď čtvrtého svědka

Richard Callus (Pokračování)

Přál jsem si, abych mohl do tohoto vylíčení zařadit také výpověď dona Alphonze de Costy, ale ani on, ani jeho syn s tím nesouhlasili. Advokát pana de Costy staršího mi dokonce písemně hrozil, že každá zmínka o jejich firmě bude soudně stíhána. Právní znalci mě však poučili, že moje vylíčení, učiněné ve veřejném zájmu Je chráněno zákonem z roku 1884.

Tatham pilně pokračoval ve své práci. Měl nesčetné porady s různými lidmi. Já jsem musel bohužel opět odjet do jižního Španělska, kam mě poslal šéf naší londýnské redakce, ale Tatham mi už za několik dnů telegrafoval do Madridu, abych se ihned vrátil, že přihlásil Bojovného skauta k dostihům v Doncasteru. Druhého dne odpoledne jsem už byl v Paříži a ráno v Londýně.

Obával jsem se, že Tathama zastihnu zhýčkaného přepychovým životem, který si oblíbil v Londýně, ale mýlil jsem se. Překypoval horlivou touhou opět se vrátit na Tathamův ostrov. Řekl mi, že několikrát navštívil Evu Smithovou, že s ním mluvila velmi vážně a že se nakonec dohodli, že oba na všechno zapomenou.

Tatham se nijak netajil, že je rozzloben na mladého de Costu, jehož ‚neuvěřitelná ctižádost a opovážlivost‘ vzbudila v jeho hrudi ten nejostřejší pocit hněvu, jakého byl můj přítel schopen. Strávili jsme celý večer rozhovorem o ostrovu a Bojovném skautu. V jedenáct hodin jsem chtěl odejít, protože jsem už byl unavený. Tu však vstoupil do Tathamova pokoje číšník a odevzdal mu navštívenku. Bylo na ní vytištěno Xavier de Costa a pod tím připsáno tužkou Alphonzo de Costa.

‚Co ti lidé asi chtějí?‘ divil jsem se. ‚Tak pozdě večer… ‚

Tathamovy tváře zazářily.

‚Snad –’ začal, ale nedořekl. Možná si pomyslel, že mladý de Costa přichází, aby mu pokorně oznámil, že se se zřetelem ke slečně Smithové zříká té své ‚neuvěřitelné ctižádosti a opovážlivosti‘. Musel jsem se tomu usmát. Všechny domněnky byly rozptýleny, když za několik okamžiků vstoupil zamračený mladý Brazilec a představil svého otce.

Starší de Costa nebyl o nic větší než jeho tělnatý syn, ale byl hubený a kostnatý. Měl vyzáblý, čistě oholený obličej s černým, ale už prošedivělým knírem. Hlavu měl skoro úplně holou a pleť ještě tmavší než syn.

‚To je můj otec,‘ řekl mladý de Costa. Mimoděk jsem pohlédl na Tathama. Mírně se usmíval, jako by ho bavila nějaká veselá vzpomínka.

‚Myslím, že ho už znáte,’ pokračoval mladík. Starší muž obdařil Tathama zlomyslným úšklebkem. ‚Ano, také si myslím, že se už my dva známe, pane – eh, Dean,’ řekl Tatham.

‚Dean? Opravdu?’ tázal se starší muž nevinně. ‚Zdá se mi, že si vzpomínám na docela jiné jméno. Smím se posadit?’

Tatham se zdvořile omluvil, přisunul jim dvě křesla a oba usedli. Byli ve fraku, na náprsence staršího de Costy zářil ještě větší diamant, než jakým se honosil jeho syn.

‚Rád bych vám připomněl, pane – Deane,’ před jménem se urážlivě odmlčel, ‚že jsem obchodník a zabývám se lodní dopravou. Někdy posílám náklad také do Jižní Ameriky.’ Opět se usmál.

‚Velmi za…