Doktor Laffin

XVI

Bill si sáhl do kapsy, nahmatal něco pevného a tvrdého a jeho prsty sevřely kovový předmět s nerovným povrchem. Předmět měl podivný tvar a byl téměř tak velký jako dlaň. Vůbec se nepodobal obyčejné sponě, ale spíš velkému držadlu od zavazadla. Démanty na jeho povrchu ve světle pouliční lampy zazářily nádhernými blesky.

„Milosrdný Bože!“ zaúpěl. „Jak se to mohlo dostat do mé kapsy?“

„To je jednoduché. Dal jsem vám to do ní já,“ řekl Toby Marsh klidně. „Byl jsem v doktorově pracovně a napadlo mě, že kdyby mě na ulici zastavil nějaký polda, taková věcička v mé kapse by byla přitěžující okolností, která by mohla mít neblahé následky.“

„A co by se asi stalo se mnou, kdyby to našli v mé kapse?“ podotkl Bill zamračeně.

„Nic, jste počestný muž, a kdyby došlo k nejhoršímu, dostavil bych se na policii a svým svědectvím bych prokázal vaši nevinu. Lidé z nižších vrstev by ovšem považovali můj čin za šílenství, jenže já jsem nejen altruista, ale vím taky, co to znamená. Můžu si s vámi pohovořit soukromě?“

Bill váhal. Jeho povinností bylo jít okamžitě na nejbližší policejní stanici, ale kdyby to udělal, znamenalo by to velmi nepříjemnou situaci nejen pro něho, ale především pro Betty Carewovou.

„Pojďte se mnou,“ řekl úsečně a vedl návštěvu do svého pokoje.

„U Bullotta jsem ještě nikdy nebyl,“ prohlásil Marsh a prohlížel si nábytek v pokoji kritickým okem. „U člověka, který strávil cely život v kancelářích, a neměl tedy příležitost brát úplatky jako ostatní členové jeho bratrstva, je takový roztomilý byteček jevem dosti pozoruhodným. Bullott je starý mládenec, pokud vím. Kdyby byl ženatý, nemohl by si takový byt dovolit. Pokud jde o mě, dávám přednost jemnějšímu ženskému vkusu.“

„Nerad bych vás vyrušoval, Marshi,“ řekl Bill klidně, „ale můžete mi říct, co vlastně zamýšlíte s touhle zatracenou sponou?“

Položil sponu na stůl; v lepším osvětlení ještě víc vynikla nádherná práce staroegyptského zlatníka, který tento klenot vytvořil pro svou bohyni.

„Právě o tom jsem chtěl s vámi mluvit,“ odpověděl Toby Marsh s úsměvem. „Smím si zapálit?“

Půvabným pohybem vytáhl z kapsy zlaté pouzdro na cigarety a dalším půvabným pohybem je otevřel. Bill si vzal nabízenou cigaretu a pouzdro se opět vrátilo do lupičovy kapsy.

„A teď bych vám navrhl, abyste vzal tuhle sponu a uložil ji do sejfů své banky. Pokud nemáte svou banku, navrhl bych vám, abyste sponu uložil u veřejného notáře.“

„Až skončíte se svým žertováním…“

„Ale já nežertuju, pane Holbrooku,“ podotkl Toby Marsh nevinně. „Pouze jsem vám navrhoval, jak nejlépe ochránit majetek slečny Elizabeth Carewové.“

„Majetek Elizabeth Carewové?“

„Slečna Carewová si ovšem není vědoma, že tahle spona je jejím majetkem, a doktor Joshua Laffín si zase není vědom, že já vím, že je to její majetek. Zkrátka, doktor je přesvědčen, že nikdo na světě kromě něho a ještě jedné osoby, kterou nebudu jmenovat – netuší, kdo je pravý majitel. A teď, když jsme si vše vysvětlili,“ dodal, „bych vám ještě navrhl, abyste při nejbližší příležitosti vstoupil do řádu Hrdých synů Ragusy.“

Bill pohlédl na hodinky. Přišel čas, kdy se inspektor Bullott vracíval domů.

„Marshi, nevadilo by vám, kdybych si o té sponě promluvil s Bullottem?“

„To by mně tedy vadilo,“ zněla rázná odpověď. „Bullott je policista. Chápu vaše nesnáze, pane Holbrooku, ale Bullott vám v tom nepomůže.“

Bill obracel sponu v ruce, pak otevřel zásuvku psacího stolu a uložil ji do ní.

A kam jste dal ten papír?“ zeptal se Toby Marsh. „Zabalil jsem do něj sponu, než jsem vám ji dal. Ten papír jsem vytrhl z knihy, která byla v pancéřové schránce, a rád bych si ho teď proh…