11.
Na vlastní pěst
Dost možná, že na mně kluci poznali, že jim lžu, ale já bych spíš doufal, že to nepoznali.
Slíbil jsem přece Zuzaně, že nikomu ani muk, ačkoliv bylo ode mě podlé, že jsem to slíbil holce, kterou znám sotva pár týdnů, a lhal před kamarádama, které znám odjakživa.
Avšak takový je život a vlastně mi nic jiného nezbývalo od okamžiku, kdy naše tutovky selhaly, a iniciativy se tím pádem ujala má spolužákyně Šírová.
No a stejně obvyklé jako naše schůzky s klukama v posledních dnech na Trojském ostrově se zřejmě staly i Zuzaniny šmírovačky, když jsem se večer vracel domů…
„Ahoj,“ pípla na mě Zuzka.
„Ty tu čekáš na mě?“ optal jsem se tím nejdrsnějším hlasem, jakého jsem byl schopen. „Abys zkontrolovala, jestli jsem klukům nic nevybrebtal?“
„A nevybrebtals?“
„Mý čestný slovo!“
„Ale muselo tě to stát hodně přemáhání, co?“ nemohla si odpustit Šírová.
„A víš, že jo?“ souhlasil jsem. „Oni to jsou totiž mí letití kamarádi, jestli mi rozumíš.“
„Rozumím,“ sykla uraženě Šírovka. „Na rozdíl třeba ode mě.“
„Přesně tak.“
„Jenže asi zas nemají tak dobrý tipy jako já,“ snažila se mě Zuzana vytočit.
„Jo, nejsou tak mazaný,“ souhlasil jsem. „Jsou to docela obyčejný, správný kluci!“
„Aha. Zatímco já jsem podle tebe nejspíš mazaná a chytrá lhářka.“
„Že bys byla chytrá,“ podrbal jsem se ve vousech na bradě, které jsem teprve tušil, „to jsem snad neřek.“
„Tím hůř – nebo možná tím líp,“ odsekla Šírovka. „Víš, co mi o tobě řek táta?“
„Dovedu si to představit,“ navrhl jsem rozverně. „Že by sis mě měla víc hledět, poněvadž jsem prudce inteligentní chlapec.“
„Tys snad poslouchal za dveřma!“
„Nepotřebuju poslouchat za dveřma,“ pravil jsem důstojně. „Znám svou cenu.“
„A neceníš se náhodou až moc vysoko?“ ušklíbla se spolužákyně.
„Radši mi pověz všechno,“ řekl jsem laskavě, „co o mně povídal tvůj táta.“
Šírová na mě zakoulela očima svým známým způsobem. Přesně tak, jako těch pár vteřin tuhle před mým výchovným pohlavkem, aby se vzpamatovala.
„Já nesnáším, když se mi přikazuje, s kým bych se měla, anebo neměla kamarádit.“
„Tak to jsme na tom stejně,“ prohlásil jsem radostně. „Ale copak? Snad ti tvůj táta nenavrhoval, aby ses se mnou kamarádila?“
„Do týhle věci mi nemá co mluvit.“
„Tak navrhoval, nebo nenavrhoval?“ naléhal jsem lstivým hlasem.
„Moc tě to zajímá?“
„Každej člověk je přece zvědavej,“ pokrčil jsem rameny, „co si o něm myslej ti druzí.“
„Přijde na to.“
„Na co?“
„Lidi, co se hlavně zajímaj o to, co si o nich myslej ti druzí,“ poučila mě Šírovka, „to nejsou zrovna lidi podle mýho gusta.“
„Proč?“
„Poněvadž takoví hlavně myslej na to, aby byli oblíbený, aby to někam dotáhli,“ řekla opovržlivě spolužákyně. „Kam to chceš dotáhnout ty?“
„To jako myslíš,“ řekl jsem rozpačitě, „čím chci bejt?“
„Třeba.“
„Co já vím,“ zamyslel jsem se. „Třeba ministr. Podle Ústavy u nás může udělat kariéru každej.“
„Ty bys vážně chtěl bejt ministr?“ zaťukala si Šírovka na čelo.
„A proč ne?“
„Tak bych ti doporučovala v televizi kromě večerníčků a hororů taky občas koukat na Televizní noviny,“ poradila mi spolužákyně. „To nevíš, že ministři v jednom kuse sedej na schůzích? A to by tě bavilo?“
„No,“ musel jsem přiznat po pravdě, „to by mě asi nebavilo.“
„Tak vidíš, ty chytráku. A s takovýmhle člověkem bych se já měla kamarádit!“
„Já se přece o nic takovýho neprosil,“ ozval jsem se uraženě.
„Taky bys prosil marně,“ ujistila mě Šírovka. „Jak už jsem řekla, s kým se chci nebo nechci kamarádit, o tom si rozhoduju já sama, a ani táta mi do toho nebude mluvit!“
Uff! Tak tohle byl názorný příklad, jak dovedou být holky zpupné, když jim člověk dá najevo, že o jejich nápadech je ochotný nejen diskutovat, ale dokonce je i realizovat.
Když jsem přišel domů, táta měl opět nos zabořený do rodinného alba. Najednou mi došlo, když jsem se tak na něho zadíval, že za poslední dny pořádně sešel. Dokonce nebyl ani oholený.
„Tak co je nového?“ přivítal mě.
„Přijde na to,“ pravil jsem obezřetně, „jak to myslíš.“
„Tak,“ u…
