3
Úterý 16. února, 13.00
Okresní státní zastupitelství disponovalo tiskovým sálem, který neprošel modernizací od doby, kdy se v něm konaly tiskovky k případu Charlese Mansona. Umouněné zdi obložené dřevem a schlíplé vlajky v rohu sloužily jako pozadí při dobré tisícovce tiskových konferencí a zašlý vzhled sálu ostře kontrastoval se skutečnou mocí a silou tohoto úřadu. Státní zástupce nikdy netahal za kratší konec v ničem, co dělal, avšak navenek se zdálo, že zastupitelství nemá peníze ani na to, aby si pořádně vymalovalo.
K oznámení o dalším postupu v Jessupově případu se však toto prostředí hodilo dobře. Možná vůbec poprvé za dobu existence tohoto svatostánku spravedlnosti totiž státní zastupitelství skutečně za kratší konec tahalo. Rozhodnutí o opětovném procesu s Jasonem Jessupem s sebou neslo četné nástrahy a reálnou pravděpodobnost nezdaru. Když jsem tedy stál v čele sálu vedle Gabriela Williamse a naproti šiku videokamer, oslnivých světel a reportérů, konečně mi došlo, jak příšerné chyby jsem se dopustil. Moje rozhodnutí ujmout se případu v naději, že si získám přízeň své dcery, bývalé manželky i sebe samotného, mělo skončit s katastrofálními následky. Bylo jasné, že shořím jako papír.
Alespoň se mi však nabízela vzácná příležitost sledovat to všechno z první řady. Zástupci sdělovacích prostředků se sem sjeli proto, aby si vyslechli konec příběhu. Státní zastupitelství bezpochyby ohlásí, že Jasona Jessupa znovu soudit nebude. Samotný šéf úřadu se možná neomluví, ale přinejmenším prohlásí, že nejsou důkazy. A že obžaloba na muže, který strávil tak dlouhou dobu ve vězení, ve skutečnosti nic nemá. Případ se uzavře a Jessup bude v očích zákona i veřejnosti konečně svobodný a nevinný.
Média se málokdy nechají hromadně uvést v omyl, a když se to stane, obvykle to nenesou dobře. V tomto případě navíc nebylo pochyb, že Williams udělal ze všech novinářů hlupáky. Během uplynulého týdne jsme s maximální diskrétností sestavovali tým a přezkoumávali důkazy, které byly dosud k dispozici. Nakonec se ven nedostalo ani slovo, což bylo v dějinách Budovy trestních soudů zřejmě vůbec poprvé. A přestože jsem si po vstupu do sálu všiml prvních náznaků podezíravosti ve tvářích reportérů, kteří mě poznali, nakonec to byl Williams, kdo bez otálení přistoupil k řečnickému pultu obsypanému mikrofony a digitálními rekordéry a zasadil novinářům knokaut.
„Jednoho nedělního rána na den přesně před čtyřiadvaceti lety byla dvanáctiletá Melissa Landyová unesena ze zahrady rodinného domu v Hancock Parku a brutálně zavražděna. Vyšetřování rychle vedlo k odhalení podezřelého jménem Jason Jessup. Podezřelý byl zatčen, usvědčen a odsouzen k doživotnímu žaláři bez možnosti podmínečného propuštění. Kalifornský Nejvyšší soud nicméně toto usvědčení před dvěma týdny zvrátil a postoupil zpět mému úřadu. A já jsem nyní přišel oznámit, že se Státní zastupitelství okresu Los Angeles rozhodlo Jasona Jessupa ve věci smrti Melissy Landyové opětovně soudit. Obžaloba z únosu a vraždy stále platí. Můj úřad hodlá pana Jessupa soudně stíhat ještě jednou, a to v plné míře, kterou mu zákon umožňuje.“
Odmlčel se, aby svému oznámení dodal patřičnou váhu.
„Jak víte, Nejvyšší soud shledal, že první soudní stíhání – k němuž samozřejmě došlo více než dvacet let předtím, než na státní zastupitelství nastoupilo současné vedení – vykazovalo jisté nesrovnalosti. Abychom se vyhnuli politickým střetům a případnému zdání nevhodného postupu ze strany mého úřadu, pověřil jsem vedením případu nezávislého zvláštního žalobce. Muže, který teď stojí po mé pravici, mnozí z vás znáte. Michael Haller působí už dvacet let jako renomovaný losangeleský advokát. Je to nezaujatý a uznávaný člen advokátní komory. Mé jmenování přijal a k dnešnímu datu přebírá zodpovědnost za případ. Můj úřad zastává názor, že soudní pře se mají vést u soudu, nikoliv v médiích. Přesto jsme s panem Hallerem ochotni odpovědět vám na několik otázek, pokud se nebudou tykat konkrétních aspektů a důkazů související…
