22
Život na velkém svahu byl snesitelný. Někdy byl dokonce více než snesitelný, protože člověk ke štěstí moc nepotřebuje.
Na ohromném a strašlivém pozadí se s lidmi nepočítalo. Pozemská dramata probíhala, aniž by na ně brala ohled. Lidé žili svůj skromný život na rozhraní svahu a soumraku, v blátě a sněhu.
Přestože den a noc už nebyly synonymem pro běh času, byly tu jiné události, jež odměřovaly jeho tok. Zuřily bouře a klesala teplota, čas od času pršely kapky deště, buď ledového nebo zase vařícího, a lidé se s křikem museli skrýt do svých jeskyní.
Gren byl čím dál tím zamračenější, úměrně tomu, jak smrž získával stále silnější vliv na jeho vůli. Houba trápená potřebou rozmnožování se nořila do meditací, protože si uvědomovala, jak ji vlastní důvtip zavedl do slepé uličky. Nakonec odřízla Grenovi i kontakty s jeho druhy.
Ještě jedna událost potvrdila neustálý běh času. Za bouře Yattmur porodila syna.
Stal se smyslem jejího života. Dala mu jméno Laren. Byla spokojená.
V odlehlém koutu Země Yattmur chovala v náručí své dítě a přestože spalo, stále mu zpívala.
Horní část hory tonula v paprscích věčně zapadajícího slunce, zatímco dolní mizela v temnotě noci. Celá tato rozeklaná oblast náležela temnotě, jen zřídka prosvícené rudými lampami v místech, kde hory jako kamenné napodobeniny živých bytostí dosahovaly ke světlu.
Dokonce i v zákoutích, kde byla nejhustší temnota, nebylo absolutně černo. Stejně tak neexistovala absolutní smrt - sloučeniny života se měnily, jen aby daly vzniknout novému životu. A tmu bylo třeba brát jen jako nižší stupeň jasu, jako doménu tvorů, kteří byli vytlačeni z jasnějších a živějších oblastí.
Takovými vyhnanci byli i perokožci, jejichž párek nad hlavou matky Yattmur předváděl akrobacii. Hned pikoval k zemi se složenými křídly, hned je zase rozepjali a stoupali vzhůru na proudu teplého vzduchu. Dítě otevřelo oči a matka ukázala na létající tvory.
„Podívej, jak letí, Larene, šup dolů do kotliny a... koukni támhle!... tam nahoře, zpátky u slunce. „
Dítě ji poslouchalo a krčilo nos. Kožnatí letouni klesali a vraceli se, jakoby vystřelení z moře až k patě mračen, aby se zableskli dřív, než se znovu ponoří do husté sítě stínu. Mraky bronzově svítily a vytvářely krajinu na úrovni hor. Odrážely a rozstřikovaly světlo svými konturami jako déšť, až se pustina mihotala žlutým a lehce nazlátlým přísvitem.
V této síti jasu a soumraku se míhali perokožci. Krmili se semeny, kterých se sem z rozlehlé plodící mašinérie, pokrývající slunečnou stranu planety, vždy dostalo spousta. Nemluvně Laren nadšeně vrnělo a natahovalo ruce. Matka Yattmur vrněla také, plná radosti z každého pohybu dítěte.
Jeden z ptáků právě kolmo klesal. Yattmur náhle zaskočilo, když si uvědomila, že ztratil vládu nad svým tělem. Perokožec přešel do vývrtky. Jeho druh za ním rychle sestupoval. Chvíli si Yattmur myslela, že perokožec let vyrovná, ale zřítil se s hlasitou ranou na úbočí.
. Yattmur vstala. Mohla odtud perokožce vidět jako nehybnou hromádku, nad níž se třepotá jeho partner.
Nebyla jediným svědkem pádu. Opodál na rozlehlém svahu jeden břuňo-břicháč pádil k ležícímu ptákovi a cestou volal na své kolegy. V čistém vzduchu slyšela zřetelně, jak křičí: „Pojdte se podívat očima na upadlé ptáky křídláky!“ Slyšela i dunění jeho nohou o zem, jak klusal dolů po svahu. Jako skutečná matka všemu pozorně přihlížela. Tiskla k sobě Larena a chvěla se při představě jakékoliv události, která by mohla porušit jejich klid.
Ještě něco kromě nich se zajímalo o zříceného ptáka. Yattmur zahlédla tlupu postav. Spěšně se vynořovaly zpoza skalního ostrohu dole na úbočí. Napočítala osm bíle oblečených zjevení s trčícími rypáky a velkýma ušima. Postavy se ostře rýsovaly na pozadí temně modrého šera doliny. Vlekly za sebou saně.
Spolu s Grenem je pojmenovali hrboslechy a měli se před nimi na Pozoru. Hrboslechové byli rychlí a dobře vyzbrojení. Nikdy si však lidí nevšímali.
V tu chvíli obhlédla celý obraz. Trojice břuňo-břicho-lidí cválají…
