KNIHA TŘETÍ
Vnitřní hrad a kajícníci
Komnata, ve které jsem ležel, byla vysoko v jedné z věží manteganského hradu. Z jejích oken bylo vidět na střechy vnitřního nádvoří, které bylo každý den zalité sluncem. I přes to, že mé okno bylo vysoko nad zemí, vyšplhal zimolez až k okennímu parapetu a ještě dál při hledání vhodných úchytů v ďolíčky rozbrázděném kamenném zdivu. Během mého pobytu v posteli vyplňovalo místnost měkké bzučení včel, jak sály nektar z pozdních letních květů.
Ze zranění jsem se kurýroval v péči své sestry. Snad to byla její přítomnost, co mě v horečkách vedlo k přesvědčení, že jsem zpět v jednom z těch odpolední svého dětství, kdy věčnost začíná krátce po obědě, aby setrvávala ještě dlouho po soumraku, ve vůni květů a ospalých pokojů.
Katarina se o mě starala za přispění své osobní služebné Peggy. Po většinu času jsme zůstávali sami, jako zastara. Otec byl příliš ponořen do svého výzkumu, než aby mne navštívil, přesto však poslal zprávu. Na oplátku jsem mu s pýchou poslal jeden z pilovitých zubů ďáblohuba, které mi byly dopraveny z Juracie. Julius Mantegan a jeho rodinný klan dohlédli na to, abych trofeje, na které jsem měl jako lovec nárok, dostal.
Otec poslal krátký dopis se slovy díků za dárek, který mě při mé slabosti rozplakal.
Získal jsi svůj zub a jsi nyní skutečným mužem. Můj život je u konce, nebo bude, dosáhnou-li mé bolesti svého. To jen, abys to věděl. Máme své neshody. Měl bych ti říci, že když jsi se narodil, byl jsi pro svou matku i mne velkým potěšením. Ona i já jsme byli spolu šťastní. Časy se změnily. Zatímco píšu, moje zuby leží vedle mne. Odpusť mi moje škrábání. Snaž se být někým.
Tvůj milující otec
Z mých návštěvníků byl nejčastější Portinari, který ke mně krátce každé ráno zaskočil, když vyřizoval roznášky pro svého otce. Vždy s sebou vzal lahodné pâté en croute, přímo z pece, ještě horké a vonící, a nikdy se nezdržel dostatečně dlouho, aby viděl, jak se od něj pouštím. Caylus se stavil jednou, o berlích, a snědl mi toho dne pâté; vzal sebou Bedalar, která se něžně usmívala a zaprotestovala, když její bratr zažertoval o zchátralém stavu hradu. De Lambant přišel pouze jednou, aby nadělal spoustu povyku kolem mého hrdinství, třebaže jsem byl toho dne příliš slabý, abych dokázal něco víc, než jen dál ležet v posteli a chabě se radovat z jeho lichotek.
Mandaro přicházel každý večer, aby se se mnou modlil. Pouze jemu, a nikomu jinému, jsem řeklo tom zjevení v lese - které pak bylo příčinou té bitvy s ďáblohubem, a samo o sobě ještě horší než bitva sama. Jinak by ten zážitek zůstal navždy ve mně, živý, těžký jako žlučníkový kámen.
Od Andruse Hoytoly nepřišel žádný dopis díků či chvály. Dostal jsem pouze pár řádků od jeho manželky, kde mi přála brzké uzdravení. Armida mě však navštívila třikrát, držela mě za ruku, když jsem se zmítal v horečkách, a konejšivě na mne mluvila. Yolaria se mezitím usadila v koutě. Když odešla, zůstala v mém pokoji vůně pačuli - vůně mé lásky.
Bez ohledu na to, kdo přicházel či odcházel z mého vysoko položeného pokoje, Poseidon, největší z hradních koček, sedával, impozantní, na okenním parapetu a naslouchal všemu, co se odehrávalo, zdržoval se však jakéhokoliv soudu. Poseidon mi byl v mé nemoci útěchou. Všichni lidé by měli být jako on, napadlo mě; ne se pořád pídit za ziskem, chtíčem či povýšením, ale být spokojeni s radostí z existence. Byl to utopistický sen rekonvalescence.
Jak jsem se uzdravoval, svět připlul zpět a důvěrně známé naděje a obavy se vrátily. Když mě Armida opět navštívila, byl jsem již dostatečně fit, abych vyrukoval s problémem, který mě sužoval.
„Je už tvůj kočár opravený?“ zeptal jsem se jí, a zamířil tak k problému oklikou.
„Staví se jiný, lepší než ten starý. Daumondovi mi mají postavit pravé městské kupé, se sedmnácti vnějšími vrstvami laku. Čalounění bude z modrobílého pekingského hedvábí a strop, dveře a rolety budou potaženy stejným materiálem. Otec říká, že Daumondové jsou nejlepší stavitelé kočárů v Mal…
