Kapitola 13.
O srdečném shledání a muži, který se stal tím, kým byl nazýván
Zbýval ještě nějaký čas, než si pro jednoho z obyvatel ulice Fredsgatan měla přijít zubatá.
Holger 1 byl ve firmě Helikoptertaxi a. s. spokojený. Zvedat telefony a vařit kávu mu šlo výtečně. Když ho k tomu navíc občas některý z pilotů vzal do kabiny a ukázal mu, jak se takový vrtulník řídí, nabyl pokaždé přesvědčení, že se tím dostal o krok ke svému snu – unést krále!
Mladá revolucionářka zatím brázdila Švédsko nákladním autem s falešnými poznávacími značkami a nemohla se dočkat, až bude podrobena rutinní silniční kontrole.
Číňanky s Američanem zase objížděly trhy v celé zemi a prodávaly antické sošky, kus za devadesát devět korun. Nombeko zpočátku jezdila s nimi, aby na ně dohlížela. Když se ukázalo, že všechno klape, jak má, čím dál častěji zůstávala doma. K tomu se zhruba jednou do roka ve stockholmské aukční síni Bukowskis objevila jedna soška z období vlády dynastie Chan, a vždy se velmi rychle prodala.
Číňanky měly plán. Až si našetří trochu (nebo možná hodně) peněz, naplní svůj Volkswagen T2 keramikou a vydají se za strýčkem do Švýcarska. Neměly ale nijak naspěch. V téhle zemi (jejímž jménem si nebyly jisté) se daly vydělat peníze, a navíc se jim tu žilo docela příjemně.
Hrnčíř Číňankám ochotně pomáhal, jen tu a tam ho přepadla malá neuróza, která se projevovala například tím, že pravidelně jednou měsíčně prohledával celou dílnu a pátral po skrytých odposlouchávacích zařízeních. Žádné nenašel, což mu připadalo ještě podezřelejší.
V parlamentních volbách roku 1991 obdržela strana Běžte všichni do prdele! další neplatný hlas. O to více hlasů získala Konzervativní strana a Švédsko změnilo premiéra. Holger 2 měl tudíž důvod znovu zavolat na úřad vlády a nabídnout předsedovi vlády něco, oč sice určitě nestál, ale jistě by to neodmítl.
Carl Bildt se bohužel nemohl k věci vyjádřit, jelikož se jeho sekretářka řídila stejnými pravidly jako její předchůdkyně a příchozí hovory přísně filtrovala. Holger se tedy pokusil znovu kontaktovat krále, tentýž tajemník mu ovšem odpověděl totéž, co před čtyřmi lety. Snad jen o něco arogantněji.
Nombeko Holgerovu podmínku – vydat atomovou bombu pouze premiérovi či králi (pokud by se jim náhodou připletl do cesty) – respektovala.
Po necelých čtyřech letech a změně vlády jí došlo, že má-li se člověk bez toho, aby vyvolal veřejné ohrožení, přiblížit k premiérovi, musí být někdo. Nejlépe prezident nějaké jiné země nebo aspoň ředitel firmy s třiceti či čtyřiceti tisíci zaměstnanci.
Nebo umělec. Toho roku zpívala nějaká Carola o tom, jak ji zasáhla bouře, a vyhrála s tou písní jakousi pěveckou soutěž, která se prý vysílala po celém světě. Nombeko si nebyla jistá, jestli se dotyčná zpěvačka poté setkala s premiérem, ale každopádně jí přinejmenším poslal telegram.
Špatné to neměli ani sportovci. Třeba slavný Björn Borg si určitě mohl v dobách své největší slávy chodit na audience, kdy se mu zachtělo. A kdo ví, možná i dnes.
Být někdo však není pro člověka, který neexistuje nebo který je v zemi ilegálně, žádná legrace. Nombeko se ale na věc dívala z pozitivní stránky a řekla si, že může být vděčná, že už čtyři roky není zavřená za elektrickým plotem. A jelikož v tom hodlala pokračovat, smířila se nakonec s myšlenkou, že bomba bude ještě nějaký čas stát ve skladu. A tento čas také efektivně využívala. Každý týden přelouskala jednu poličku z místní knihovny.
Holger 2 zatím rozšířil nabídku polštářů o ručníky a hotelová mýdla. Pravda, ani o jednom v mládí nesnil, ale dalo se tím slušně uživit.
* * *
Počátkem roku 1993 zavládla v Bílém domě i v Kremlu oboustranná spokojenost. USA a Rusko právě podnikly další krok v otázce vzájemné kontroly jaderného arzenálu obou mocností. V nové dohodě Start II se navíc zavázali k dalšímu odzbrojování.
George Bush i Boris Jelcin byli přesvědčeni, že ze Země se stalo bezpečnější místo k životu. Ani jeden z nich nikdy nenavštívil Gnestu.
Toho léta se zhoršily…
