„Už mě štve, dělat ti holku pro všechno a nakonec i sekretářku u telefonu,“ vztekala se Zdena. „Sedím tady na zadku, ty přitáhneš jenom k večeři, za celej den neuslyším kromě tvejch kunčaftů a ženskejch od nikoho slůvko! Začínáš mi lízt krkem.“
Lhala, až se jí od úst prášilo. Důvodem k hysterickému výbuchu byl vztek a ženská žárlivost. Volala Ivanka a ptala se, jestli je Michal doma.
„Dala ti číslo, kam jí můžu brnknout?“
„Já nevím!“ odsekla.
„Zdeno,“ pravil jsem varovně, protože jsem chtěl celou záležitost vyřešit smírně, na nějaké fackování jsem se dnes cítil utahaný, „to není žádná má milenka. Jde o peníze a já potřebuju…“
„Peníze,“ zaječela a hodila mi pod nohy lístek z bloku, „nic jinýho než kecy o penězích tady neslyším! Co z nich mám? Dovolil jsi mi kouknout na pár ubohejch papírků, jaký každej, kdo se umí trošku otáčet, dneska vydělá levou rukou! A víckrát jsem je nezahlídla! Pomáhala jsem ti je z toho člověka vyrazit. Půlka je moje! Kde jsou? Ptám se tě, kde jsou?“
„Ve spořitelně,“ řekl jsem po pravdě. „Potřebuju je jako investici do dalšího kšeftu.“
„Investici, investici! Na co si to hraješ? Jsi normální a ke všemu asi neschopnej vyděrač, k čemu ty potřebuješ nějaký investice? Jedině do děvek!“
„Do děvek?“ zeptal jsem se tiše. „To by byly vyhozený prachy. Jednu mám doma. A ta se dokáže pelešit s každým, i se starejma babama! Já se radši neptám za kolik!“
Zrudla a stísněným hlasem se mě zeptala, co tím myslím.
„Paní domácí,“ povídám, „tu tím myslím.“ Hodil jsem na stůl kazetu. „Nechceš se na sebe podívat? Jste rozkošná dvojka. Jediná smůla je, že ta stará opereta je tak hnusná, že za tenhle klip mi nikdo nedá ani vindru. Leda nějaký devianíky. Ale menší honorář si za to zasloužíš.“ Vytáhl jsem tisícikorunu. „Teď máme babu v hrsti. Ještě jednou si zkusí vyskakovat a pustím jí to. Ona potom zkrotne.“
„Jsi odpornej,“ řekla po chvilce tiše. Peníze si nevzala. „Poznala jsem už hodně grázlíků, ale ty seš jednička. Kam se na tebe hrabal Paša. Ten si aspoň na nic nehrál. Je mi z tebe na zvracení.“
„Mně z tebe taky. Vlízt do postele úplně s každým bych nedokázal. Nebo ti snad profesorka taky dala nějaký prášky? A nevědělas, co děláš? To by bylo fajn, mohl bych ji hned prásknout!“
Plivla po mně, naštěstí se netrefila, protože bych pak asi šel sedět za stejný zločin podruhé, otočila se a bouchla za sebou dveřmi. Pokrčil jsem rameny. Aspoň bude klid. Teď jsem ji opravdu k ničemu nepotřeboval. Čekal jsem jenom, kdy si přijde pro věci.
Nešla.
Nakoukl jsem do předsíně. Zrovna se obouvala. Přes rameno měla sbalenou brašnu. Takže si celý výstup naplánovala: hledala jen vhodnou záminku k hysterické scéně, aby mohla vypadnout. Komedie, nic než komedie.
„Hodně štěstí,“ popřál jsem jí. Dveře se s bouchnutím zavřely. Nestál jsem jí ani za pozdrav. Měla vztek, že by mohla zadkem louskat ořechy. Měla takový vztek, že se snad vydala domů tramvají. Ale možná si předem objednala drožku…
Má jediná naděje je, že nezná Trojníkovu adresu, telefon ani zaměstnání. Zato ví, kde bydlí a jak se jmenuje Eda. Jenomže zase netuší, že pan doktor Šmidvajs solil. Uvidíme. Možná ji to pustí. Možná dostane rozum a přileze za mnou po kolenou. Otázka je, jestli o ni ještě budu stát, když všechno dobře dopadne. Pokud všechno dobře dopadne…
Na papírku, který jsem pořád svíral v upocené dlani, byla dvě čísla. Jedno nejspíš do práce a druhé domů. Vytočil jsem to druhé a nějaký ženský hlas mi sdělil, že paní inženýrka ani pan inženýr se zatím domů nevrátili. Asi hospodyně nebo tchyně.
První číslo vyzvánělo snad pět minut, než se ozvala.
„Slyším.“ Ivanka.
„Michal. Volalas mi.“
„Doufala jsem, že se ozveš dřív. Ta satorie, co to vzala, mi nechtěla říct, kdy se vrátíš.“
„Nevěděla to. Chodí mi jenom dvakrát týdně odpoledne uklidit a vyprat.“
„Chci s tebou mluvit.“
„Kdy a kde?“
„Hned. Třeba… ne, u nás to dnes nejde, budeme mít hosty. U tebe?“
„Trefíš? Nebo tě přiveze zase Jörgen? V kolik přijedeš?“
„Trefím. A přijedu sama,“ ozvalo se za c…
