5/ ZACHRÁNĚN
Zasténat je někdy muži dovoleno, ale zřídka.
- CICERO
K místodržitelovu sídlu se stahují zvědavé hloučky lidí. Městem se rozkřikla překvapivá zpráva, že dnes bude po právu a krutě ztrestán Říman, kterého vojáci před několika dny zadrželi v přístavu a přivedli do paláce k místodržitelovi.
Římský občan že má být ztrestán? Ztrestán veřejně? Zde v Messaně, před očima Římany porobených a opovrhovaných cizinců. Neslýchané a neuvěřitelné.
Kdo je onen muž? Jak se jmenuje? Odkud přišel?
Co spáchal tak hrozného, že má být potupen před zraky sicilského lidu?
Prostranství před palácem se nalévá zvědavými a rozčilenými lidmi. Nechtějí se neznámého provinilce zastávat, naopak: nenávidí Římany tím víc, čím víc se jich bojí. A strach před nimi den ode dne vzrůstá od té doby, co před třemi roky zde na Sicílii nastoupil místodržitelský úřad Gaius Verres. Lid se se zadostiučiněním těší, že také jednoho z nenasytných římských kořistníků nemine úděl, jaký Sicilany stíhá co chvíli.
„Viděla jsem, když ho vedli,“ říká kovářova žena s děckem na ruce. „Byl kost a kůže.“
„Z chudoby to jistě nemá,“ připojí se hrnčíř ze Spálené ulice. „Chuďasa by Verres nestíhal. Nic by mu z něho nekynulo.“
„Jsi na omylu,“ míní kdosi. „K vydírání se hodíme leda my. Na římského spoluobčana by si netroufl.“
„Verres by si troufl i na bohy, jen kdyby se mu dostali do ruky,“ uleví si nosič z přístavu.
„Na bohyně,“ ušklíbne se tkadlena z Pobřežní uličky. „Nadarmo se nejmenuje Verres – po našem kanec.“
„Plané řeči,“ mávne rukou košikář z Obětního náměstí. „Nenávidíme ho, ale bojíme se proti němu pozvednout třeba jen hlas, natož ruku. V Itálii dovedli s pány jinak zatočit. Spartakus si věděl rady.“
„Je to pravda,“ připojí se opět nosič z přístavu. „Co proti němu Římané dokázali? Tři roky proti Spartakovi prohrávají, co se prohrát dá. Před týdnem byl u nás v přístavu jeden, měl zprávy. Kdyby se začalo něco i tady, tak…“
„Nevíš, kdo tě může poslouchat,“ okřikne ho ševcová ze sousedství.
„Kdo by mě udal?“ horlí přístavní nosič. „Jsme tady přece sami mezi sebou, opovrhovaná sicilská chamraď, jak říká náš ochránce a příznivec Verres.“
Schyluje se k poledni.
Po sloupech místodržitelského sídla stékají peřeje slunečního světla a prozařují mramor téměř do průsvitnosti. Na schodišti stojí vojáci osobní stráže; sluneční paprsky dovádějí na přílbách, až jim po krku crčí stružky potu za kožený pancíř. Na volných prostorách náměstí mezi skupinami lidí se krotce procházejí holubi. Za palácem nad mořem krouží rackové mezi modrou oblohou a modrou hladinou. Je slyšet vzdálené troubení lodě, jež vyplouvá z přístavu. V stínu pruhované plachty se prodavač ryb sklání nad pánvemi, tu přilévá oleje, tu fouká do ohně, hned roztírá česnek nebo ochutnává omáčku a přitom nepřetržitě vyvolává, nabízí a vychvaluje své nedostižné pochoutky; kolemjdoucí svádí lákavá vůně a napovídá o prodavačově kuchařském mistrovství. Vedle jeho stánku sedí na dlažbě bosé děvčátko a váže si věneček z kopretin. Od kašny kráčí řecká žena v bílém rouchu, ztepilá a nevšímavá jako bohyně; oblou paží přidržuje na hlavě těžkou, štíhlou amforu s vodou.
Pojednou se vrata paláce rozletí dokořán jako chlopně ořechu. Stovky zvědavých očí z něho chtějí vyloupnout tučné jádro vzrušující události. Nastoupí však pouze vojáci k vystřídání stráže před vchodem. Dveře opět mlčenlivě zapadnou.
Na opačné, východní straně paláce na terase visuté nad mořem purpurově žhne vyzdobené lehátko. Na něm si rozkošnicky hoví sličný, ještě mladý muž malých pichlavých očí; úzké posměšné rty co chvíli poodkrývají drobné, husté a nepravidelné zuby v podivném, jakoby netrpělivém a rozladěném úsměvu; tenký, nad ústa převislý nos vrhá stín až na špičatou, skoro bezvousou bradu; slunce v jeho světle hnědých kučerách mu kolem hlavy rozklenulo zlatou zář. Otrokyně ho ovívá pávím vějířem.
Římský místodržitel Gaius Verres.
Baví se tím, že žíní vytaženou z podhlavníku píchá otrokyni do citlivé tkáně po straně kolena. Dívka…
